Stát přebírá roli všemohoucího zaměstnavatele, iluzí jménem kurzarbeit slibuje koláče bez práce

 FOTO: Profimedia

Martin Maňák

24. 09. 2020 • 16:00
KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Čerstvě koaličně dohodnutý kurzarbeit přináší další průlom státu do soukromého podnikání, respektive do vztahu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Soukromý sektor bude skrze vládní „pomoc“ ještě těsněji propojován se státem, až spolu téměř – přinejmenším z pohledu zaměstnanců – začnou splývat. Pracovníci se dostanou na pomyslnou výplatní listinu vlády, i když formálně pracují pro soukromníka…

Koaliční strany se po delším licitování nakonec shodly na novém kurzarbeitu, tedy státem velkoryse dotovaných platech zaměstnanců, pro které nemají firmy v čase ekonomických (a jiných) potíží práci. Stát by měl lidem, kteří přejdou na režim zkráceného pracovního týdne, podle koalice hradit 70 procent z jejich předchozího čistého příjmu, a to nejvýš do úrovně průměrné mzdy v zemi (která dnes přesahuje 34 tisíc hrubého). Firma pak platí zaměstnancům „jen“ za skutečně odpracované hodiny; vláda jim proplácí neodpracovaný čas. 

Zaměstnanci s průměrnou či podprůměrnou výplatou by tak za zkrácenou (až o 80 %) pracovní dobu mohli fakticky dostávat téměř plnou mzdu, jejíž podstatná část má být hrazena z peněz daňových poplatníků. Tedy pokud nový kurzarbeit projde celým legislativním procesem.

Rozbuškou k této nové expanzi státu do soukromého podnikání je koronavirus. Vláda reaguje na dosud nejvážnější hospodářskou (primárně však epidemiologickou) krizi, jakou novodobé Česko zažilo. Nenechejme se však mýlit, kurzarbeit u nás existuje už šest let. Předchozí vláda ho schválila i bez pandemie, jenže v podstatně skromnější podobě, než o jaké je dnes řeč (nyní stát může přispívat jen na 20 procent snížené mzdy zaměstnance).

Pomiňme protentokrát diskuzi nad rozpočtovými dopady takového opatření pro státní kasu, jež budou v řádu miliard (a platí, že to lze těžko přesněji odhadovat – nikdo nemůže předem vědět, kolik firem se dostane do potíží a bude si „kurzarbeitové dotace“ nárokovat). Tvrzení ministryně sociálních věcí Jany Maláčové o tom, že kurzarbeit je levnější než dávky pro nezaměstnané, je diskutabilní. Podpora v nezaměstnanosti přece nedosahuje výše mzdy v předchozím zaměstnání a už vůbec ne po dobu jednoho roku, což je plánovaná maximální doba kurzarbeitu.

V jeho režimu by mnozí pracovníci měli mít na výplatní pásce zhruba tolik, jako brali, když ještě pracovali každý den. To vytváří paradoxní situaci: lidé nebudou chodit do práce, ale pobírat budou (skoro) stejně, jako kdyby plnohodnotně pracovali. Zaměstnavatelé v problémech budou svým pracovníkům – díky vládnímu přerozdělování peněz – schopni nabídnout dokonalý zaměstnanecký benefit: koláče bez práce. Pradávné přísloví už v hypertrofovaně socializující demokracii koneckonců neplatí; koláče už nevznikají prací, nýbrž státním přerozdělováním a vládními dekrety.

Jistě, podniky, které z toho všeho budou těžit, se mohou hájit tím, že si vládní pomoc „předplatily“ z dřívějších daní a odvodů. Jenže takto to nefunguje, firmy si v rámci státu nic nepředplácí. Veřejné zdroje vždy tečou tam, kde vláda cítí politický či jiný benefit, nikoliv tam, kde se peníze předtím vytvořily. Je pravda, že spoluviníkem ekonomických problémů soukromých firem je vláda a její přísná jarní protikoronavirová opatření. Zdálo by se proto být logické, že kabinet důsledky svých kroků kompenzuje. Ale ani takto svět nefunguje! Ekonomická krize zasáhla celý svět a problémy firem mají buď přímo, nebo zprostředkovaně globální příčiny. Kdyby chtěl vymáhat kompenzace každý, komu kdy vláda svou politikou ublížila, byl by obrazně řečeno konec světa.

Ve prospěch nového, socialističtějšího kurzarbeitu se argumentuje mimo jiné Německem, kde tento nástroj používají. Poukazuje se přitom na neférovost, kdy tamní firmy tuto možnost mají, zatímco ty tuzemské ne, což je údajně znevýhodňuje před konkurencí. To je možná pravda, jenže Česko není Německo. Není tak bohaté, ale ani tak moc zadlužené. Když už jsme u toho srovnání, možná bychom se pro začátek měli inspirovat v oblasti hospodaření státu: Německo před úderem koronaviru dokázalo po dobu šesti let vytvářet přebytky státního rozpočtu a šetřilo si tak peníze na horší časy. A to zápolilo s příchodem stovek tisíc migrantů. Česko oproti tomu i v době ekonomického růstu hromadilo rozpočtové deficity; s výjimkou jednoho roku, kdy k přebytku zázračně dopomohla vysoká eurodotace. Jeví se jako pošetilé dovolávat se jednoho německého opatření, když se v tisíci jiných aspektů (třeba ve výši reálných mezd) diametrálně odlišujeme. 

Mrazivou obavu vyvolává skutečnost, že radikální kurzarbeit má být univerzálním trvalým nástrojem vládní politiky, o němž ministr Karel Havlíček dříve prohlásil, že Česko bude mít „jednou provždy“ pružný zákon, jímž bude moci vláda reagovat. Nástroj bez jasné vazby na konkrétní parametry ekonomiky: kurzarbeit má být aktivován formou nařízení vlády „v případě reálné potřeby v případech závažného ohrožení ekonomiky státu nebo jejího odvětví“. Už nejde tedy jen o to překlenout důsledky jedné konkrétní epidemické krize. Jde o to posílit vládní pravomoci a státní přerozdělování navždy. Jde ale také o to mít v budoucnu – dle politických potřeb držitelů moci – po ruce mechanismus, kterým lze částečně obelstít faktor nezaměstnanosti. Nedovolit, aby zvýšená (a statistickými úřady zaznamenatelná) nezaměstnanost kazila vládní image, protože veřejnost vnímá masy lidí bez práce jako politický neúspěch. Vláda by s pomocí kurzarbeitu, tedy velkorysým sponzorováním výplat zaměstnanců, mohla udržovat zdání dobrých výsledků… 

Je to překročení dalšího Rubikonu v polistopadové politice státu. Doposud stát užíval pasivní nástroje: přerozděloval peníze na podpory v nezaměstnanosti. Nově by v rámci „plnokrevného“ německého kurzarbeitu převzal roli univerzálního zaměstnavatele. Vláda skrze tento pomyslný bianco šek může vytvářet iluzi lepšího světa, kde problémy buď neexistují, nebo jsou maskovány penězovodem s financemi vypůjčenými z neurčité budoucnosti. Takový státní iluzionismus navíc podlamuje základy kapitalismu a tržní ekonomiky, neboť vyvolává dojem, že stát je spolehlivější a velkorysejší zaměstnavatel než soukromý sektor. Spasitelský stát zachraňuje zaměstnance, jejichž firmy neobstály na trhu – iluze, která je u mnohých schopna přehlušit tvrdou realitu, tedy nutnost zaplatit dnešní dluhovou útratu ze svých budoucích daní.

SDÍLET