KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Čerstvě koaličně dohodnutý kurzarbeit přináší další průlom státu do soukromého podnikání, respektive do vztahu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Soukromý sektor bude skrze vládní „pomoc“ ještě těsněji propojován se státem, až spolu téměř – přinejmenším z pohledu zaměstnanců – začnou splývat. Pracovníci se dostanou na pomyslnou výplatní listinu vlády, i když formálně pracují pro soukromníka…
Koaliční strany se po delším licitování nakonec shodly na novém kurzarbeitu, tedy státem velkoryse dotovaných platech zaměstnanců, pro které nemají firmy v čase ekonomických (a jiných) potíží práci. Stát by měl lidem, kteří přejdou na režim zkráceného pracovního týdne, podle koalice hradit 70 procent z jejich předchozího čistého příjmu, a to nejvýš do úrovně průměrné mzdy v zemi (která dnes přesahuje 34 tisíc hrubého). Firma pak platí zaměstnancům „jen“ za skutečně odpracované hodiny; vláda jim proplácí neodpracovaný čas.
Zaměstnanci s průměrnou či podprůměrnou výplatou by tak za zkrácenou (až o 80 %) pracovní dobu mohli fakticky dostávat téměř plnou mzdu, jejíž podstatná část má být hrazena z peněz daňových poplatníků. Tedy pokud nový kurzarbeit projde celým legislativním procesem.
Rozbuškou k této nové expanzi státu do soukromého podnikání je koronavirus. Vláda reaguje na dosud nejvážnější hospodářskou (primárně však epidemiologickou) krizi, jakou novodobé Česko zažilo. Nenechejme se však mýlit, kurzarbeit u nás existuje už šest let. Předchozí vláda ho schválila i bez pandemie, jenže v podstatně skromnější podobě, než o jaké je dnes řeč (nyní stát může přispívat jen na 20 procent snížené mzdy zaměstnance).
