Maňák: Paušální superdaň živnostníků. Nadějný pravicový krok socialistické vlády?

HalfPageAd-1

Martin Maňák

14. 07. 2020 • 14:20

KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Babišova vláda provádí totální průlom „progresivních“ daňových zvyklostí v Česku. Právě tak totiž působí zaváděná paušální „superdaň“ z příjmu, která by změnila život velké části živnostníků.

Mobile-rectangle-3

Koronavirus nadále převrací tuzemskou politiku vzhůru nohama. Jsme tak svědky toho, jak v podstatě socialistická vláda zavádí pravicový koncept, v němž „bohatý“ i „chudý“ živnostník mají státu odvádět stejně vysokou – nebo nízkou  – daň v symbolické výši jedné stokoruny. Nová paušální superdaň má být dobrovolnou možností a má činit 5740 korun měsíčně s tím, že je tvořena minimálním odvodem na zdravotní pojištění, minimální výší sociálního pojištění navýšeného o 15 procent a samotnou příjmovou daní ve výši 100 korun. 

Už z prvního sněmovního čtení jasně vyplynulo, že s touto daní panuje souhlas. Diskuse se vede jen kolem horní hranice ročního příjmu. Návrh zákona počítá s kompromisním limitem 800 tisíc korun, ale samotná ministryně financí Alena Schillerová původně pracovala s rovným milionem. A tuto vyšší hranici prosazuje i pravicovější část opozice. 

Odhlédněme na moment od problematiky odvodů na sociální a zdravotní pojištění a věnujme se jen průlomovému konceptu paušální (pro všechny stejné) příjmové daně. Částka 100 korun není na první pohled vysoká, jenže zdání lehce klame. Je totiž faktem, že část ekonomicky aktivních osob v Česku, včetně masy zaměstnanců, dnes daň z příjmu (respektive daň ze závislé činnosti) neplatí vůbec. Přesněji řečeno, díky daňovým slevám jim daň vychází jako nulová a to až téměř do příjmu 25 tisíc hrubého (případ zaměstnance se dvěma vyživovanými dětmi–školáky).

Stokorunový paušál, jenž by z příjmu odváděli živnostníci, kteří dobrovolně přistoupí na koncept superdaně, je samozřejmě znatelně více než nula. A tedy více, než kolik dnes platí (přesněji řečeno neplatí) část OSVČ a část nízkopříjmových zaměstnanců…

S výše uvedeným souvisí i dlouhotrvající „válka“ zaměstnanců s živnostníky. Nově navrhovaná živnostenská superdaň je vodou na mlýn bojovníkům za práva zaměstnanců. Připomeňme „protisměrná“ slova odborářského bosse Josefa Středuly, jenž kritizoval, že „dochází k ještě většímu rozdílu mezi zdaňováním zaměstnanců a osob samostatně výdělečně činných, a to přesně protisměrně.” A tento svůj protiživnostenský výpad korunoval steskem nad tím, že se tuzemský zaměstnanec údajně stává „daňovým soumarem“, neboť je čím dál více zatěžován daní, zatímco všem ostatním se daně snižují. 

Středula má v jistém smyslu pravdu. Živnostníci (přesněji, jejich určitá část) by nyní mohli získat specifickou výhodu, která nebude k dispozici zaměstnancům. Řešením však není odmítnout a do země zadupat paušální daň. Naopak, bylo by férové, aby se v nějaké podobě rozšířila i na zaměstnance, respektive zaměstnavatele. K tomu asi jen tak nedojde, přesto ale určitá forma „spravedlnosti“ existuje už nyní a bude existovat i po případném uzákonění superdaně pro živnostníky. Každý zaměstnanec má přece právo dát kdykoliv výpověď a „přestoupit“ do protivníkova tábora, tedy stát se živnostníkem, se všemi údajnými pozitivy, ale i negativy plynoucími z nejistoty a deficitu zaměstnaneckých výhod… Až realita ukáže, zda návrh skutečně zvýhodňuje živnostníky natolik, aby se jejich stavy začaly markantně rozšiřovat s příchodem utíkajících zaměstnanců natěšených na živnostenskou superdaň...

Je navíc evidentní, že pro mnohé nízkopříjmové živnostníky se paušální daň nevyplatí – finančně efektivnější pro ně bude klasický výpočet daně a nižší (než superdaňové) odvody na sociální pojištění. Naopak, pro živnostníky s vyššími příjmy blížícími se hornímu limitu, bude superdaň nepochybně lákadlem. Zjednoduší se jim administrativa, mohou se jim snížit sociální odvody a daň z příjmu v pevně dané souhrnné roční výši 1200 Kč bude znamenat úsporu.

Zásadním aspektem je však nahlodání tuzemského principu progresivní daně, který by zavedením superdaně pro konkrétní skupinu živnostníků prakticky skončil. Dnes tato progresivita dopadá na každý příjem v zemi, i když neexistují progresivní daňové sazby. (Neřešme nyní speciální 7% solidární daň uvalovanou na skupinu obyvatel s měsíčním příjmem nad 139 tisíc korun). Je přeci značný rozdíl odvádět 15 procent z příjmu 30 tisíc nebo 80 tisíc. 

Superdaň mění situaci. Živnostník by získal možnost odvádět úplně stejnou částku bez ohledu na celkové příjmy (dokud se vejde do horního limitu 800 tisíc či milion). Prakticky vzato je takový „super-rovný“ přístup férový. Vždyť stát poskytuje služby obyvatelům univerzálně, bez ohledu na jejich příjmy (respektive částku zaplacenou na daních z příjmu). Z tohoto pohledu je paušální daň krokem vpřed k větší daňové spravedlnosti, dá-li se o něčem takovém hovořit.

Nelze samozřejmě pominout politický aspekt celého konceptu, který v Česku zavádí socialistická vládní koalice vedená kapitalistickým miliardářem Andrejem Babišem, jenž se drží u moci díky podpoře komunistické strany. Paradoxnější kombinaci snad ani nelze vymyslet. Přímo se nabízí analogie s tzv. „poll-tax“, tedy daní z hlavy (stejná částka daně pro každého občana), kterou ve Velké Británii zaváděla před třiceti lety premiérka Thatcherová, učebnicová to představitelka pravicového ekonomického liberalismu. Daň z hlavy ji stála politickou (jinak extrémně úspěšnou a poměrně dlouhou) kariéru, jelikož vyvolala bouři veřejných nepokojů šokovaného obyvatelstva. V Česku se k žádným superdaňovým bouřím neschyluje. Právě naopak. Paušální daň je „marketována“ snahou o administrativní zjednodušení a ani socialističtí politici si netroufají proti ní veřejně brojit. Jde navíc o tah na předvolební šachovnici, jenž má být vstřícným krokem Babišovy vlády vůči živnostníkům (s nimiž kabinety poměrně dlouho zametaly). 

A mimochodem, pod úderem koronaviru padají ještě další tabu. Koalice ve svých občasných pravicově-liberálních výpadech minulý týden ve sněmovně umožnila zrušení daně z nabytí nemovitosti (což ještě před pár měsíci striktně odmítala). K tomu už jen jednu poznámku. Už samotný fakt, že politici ruší nějakou daň, je rarita vypovídající o hloubce ekonomických problémů, které koalici vedou k totálnímu zvratu, potažmo k popření dosavadních principů a východisek. Zavedení paušální superdaně by ale přesto, či právě proto, bylo velmi zajímavým produktem postkoronavirového chaosu.

SDÍLET

Billboard-bottom-1