KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | V reakci na novoroční impulz prezidenta Petra Pavla se do éteru vyrojil nespočet reakcí na téma přijímání či nepřijímání eura Českou republikou. Pohříchu značné části názorů – vedle žehrání nad obtížností otázky – dominuje alibismus a politické taktizování, lavírující doslova od ničeho k ničemu. Je vytvářen dojem, že přijetí eura sice má svá „pro a proti“, ale že se dopady nedají komplexně kvantifikovat, a nelze proto objektivně rozhodnout, zda Česko má nyní začít usilovat o vstup do proklamovaně „elitního“ klubu zemí platících eurem.
Ponechme protentokrát stranou otázku vymahatelnosti politického závazku k přijetí společné unijní měny, k čemuž se Česko neuváženě „upsalo“ při vstupu do EU, tedy bezmála před dvaceti lety.
Jde primárně o to dovodit, že otázka rozhodování o přijetí eura je v podstatě velmi jednoduchá a jednoznačná.
Pro toho, kdo si přeje urychlit unifikaci či federalizaci Evropské unie, tedy pro všechny, kdo na věc nahlížejí ryze politicky a „prounijně“, je přijetí eura (a to nejenom v ČR, ale i v ostatních „disidentských“ státech) nutným krokem k centralizované EU jako suprastátu, v němž jedna bruselská vláda a jedna centrální banka (ECB) – mj. i skrze společnou měnu – komplexně rozhodují o všem, o čem rozhodnout chtějí.
Pro takto uvažující skupinu lidí je a bude přijetí eura glorifikovaným dobrem a přínosem. Ostatně v posledních letech přestalo být tajemstvím, že euro je primárně politický projekt.
Správný politik, který svou budoucnost vidí pokud možno v europarlamentu či v jiných s unií spojených orgánech, nemá v otázce eura ani nejasnosti, ale ani jinou volbu než tlačit na co nejrychlejší vstup do eurozóny. Bez ohledu na ekonomické dopady.
Ten, komu záleží na zdravém ekonomickém vývoji a prosperitě Česka, musí eurozónu (a tedy přijetí eura) chápat jako negativum, jako ekonomický retardér, potažmo past či dokonce „továrnu na hospodářskou nezodpovědnost“, jejímž hlavním cílem je odnaučit ten který stát zodpovědnému hospodaření založenému na přirozených ekonomických principech.
Explicitním důkazem toho jsou tzv. maastrichtská kritéria, která musí země „toužící pro euru“ splňovat. Jedno z těchto kritérií požaduje „cenovou stabilitu“ – tzn. aby průměrná roční inflace nepřekračovala o více než 1,5 procentního bodu průměrnou roční inflaci tří členských zemí (eurozóny) s nejlepšími hodnotami inflace.
Při objektivním posuzování však z tohoto – na první pohled libozvučně znějícího kritéria – čiší alibismus a měkkost, jež v konečném důsledku nenutí státy k tomu, aby usilovaly o co nejnižší inflaci.
Pokud by totiž (teoreticky) ve třech „nejlepších“ členských státech byla inflace na průměrné roční úrovni 17 %, pak by ani naše rekordní 18% inflace nebyla v rozporu s parametrem tzv. cenové stability…
Jinými slovy, z uvedené podmínky plyne možná až udivující závěr – být členem eurozóny neznamená, že by EU po členských státech přísně vyžadovala nízkou (řekněme k nule se blížící) inflaci. Nenutí státy ke „zdravé měně“.
Ostatně příklad eurozónových pobaltských zemí, jež v uplynulých krizových letech zaznamenaly ještě vyšší míru inflace než Česká republika, vypovídají o všem. Ano, v praxi je nyní průměrná inflace v eurozóně cca 3 % a je tedy viditelně nižší než ta v Česku (cca 7 %).
Takže v dnešní situaci by pro nás bylo „cenovým“ pokrokem, kdybychom se drželi inflačního průměru eurozóny. Ale na vachrlatě nevyzpytatelné podstatě věci se tím nic nemění.
Česko dnes kritérium cenové stability – přičemž toto kritérium je ambivalentní a slabé – nesplňuje a jeho dosažení je zahalenou mlhou. Už jen to je důvod, proč jsou nyní spekulace o přijetí eura v ČR (pokud dnes ještě někdo bere maastrichtská konvergenční kritéria vážně) předčasné.
Zásadní jsou také maastrichtská kritéria o veřejných financích, týkající se celkového veřejného dluhu a deficitu veřejného rozpočtu. Ta jednak požadují, aby aspirant na přijetí eura měl podíl státního dluhu na hrubém domácím produktu (HDP) nižší než 60 %. A vedle toho požadují, aby podíl deficitu státního rozpočtu na HDP byl nižší než 3 %.
K tomu je nutno věcně dodat, že v aspektu státního dluhu Česko toto kritérium plní se značnou rezervou (v Česku podíl dluhu činí 43 %). Ale co je rozpačitě paradoxní, mnoho členských zemí (jako Itálie, Francie, Španělsko, Belgie; o Řecku vůbec nemluvě) toto kritérium dlouhodobě nesplňuje.
V mnohými vysněné a idealizované eurozóně tento ukazatel přesahuje v průměru dokonce 90 procent, tzn. je ohromujícím způsobem horší, než by přijímací kritéria povolovala… V tomto kontextu snad ani nestojí za řeč, že například Řecko neplnilo maastrichtská kritéria ani při svém vstupu do eurozóny.
Pokud jde o kritérium podílu rozpočtového deficitu k HDP, tam by údajně měla ČR v letošním roce podmínku splnit, tedy dostat se pod 3% podíl. Vyvozovat z toho do budoucna jakékoliv naděje na trvalé zdraví našich veřejných financí by však zavánělo přehnanou euforií.
Fatální argumenty proti euru
Podstatné je, že kritéria týkající se veřejných financí jsou fakticky přímým vybídnutím k nezodpovědnému hospodaření. Oněch 60 %, respektive 3 % jsou velmi tolerantní limity, jež státům umožňují „bezmezně hodovat“ na úkor budoucnosti a poškozovat tím vlastní ekonomiku i její měnu; s nadsázkou se dá říci, že jsou to kritéria k ničení veřejných financí a tedy i k infikování měny, respektive hospodaření státu zákeřnou „dluhovou nákazou“.
Být členem tohoto klubu, jež v některých významných kritériích umožňuje enormní zadlužování a expanzivně deficitní hospodaření, není tedy žádnou výhrou ani ekonomickým přínosem.
Samozřejmě že země eurozóny nejsou nikým nuceny k tomu, aby se předlužovaly, ale politika celé EU jako by k tomu přímo nahrávala či vybízela.
Jiná věc by byla, kdyby „eurová kritéria“ vyžadovala řádné a zodpovědné hospodaření vlád: tedy pokud by například pod hrozbou (logického) trestu vyhazovu z eurozóny vyžadovala nulovou inflaci, nulové rozpočtové deficity a k nule se blížící státní dluhy. Pak by jistě i pro mnoho euroskeptiků bylo o hodně těžší Unii kritizovat.
Euro by v takovém hypotetickém případě bylo skutečnou „oázou“, respektive fundamentálně zdravou měnou. Realita eura je však absolutně opačná, tedy směřující k nezodpovědnosti a předlužování, se všemi z toho plynoucími negativními důsledky pro měnu jako takovou a hlavně pro celou EU.
Na misku negativních vah je navíc nutno přidat i masivně se rodící eurozónové dluhové finanční závazky, za které ručí členské státy. Eurozóna tak vytváří další dluhovou „eurolavinu“, která zavaluje a bude čím dál více zavalovat eurozónu a celou EU – což musí ekonomicky uvažujícího člověka, jemuž záleží na prosperitě Česka, od společné měny odrazovat.
Suma sumárum: euro není zárukou kvality, natož zdravého fundamentu měny. Což je fatální argument proti euru – alespoň tedy z ekonomického hlediska. Mluvit o přínosech eura je možné pouze a jen v kontextu politického uvažování o hlubším a těsnějším sjednocování EU.
Škarohlíd by nakonec mohl klidně říci, že ona výsledná, úzce a těsně – společnou měnou – sjednocená EU bude jakýmsi novodobým, měnově-finančním žalářem národů.
