KOMENTÁŘ KARLA BARTÁKA | „Přes nekončící diskuze o výhodách a nevýhodách eura pro zemi s otevřenou a exportní ekonomikou, ležící ve středu Evropy, je společná měna logickou budoucností.“ Zdánlivě nevinná poznámka prezidenta Petra Pavla v novoročním projevu byla jako píchnutí do vosího hnízda. Okamžitě vyvolala zanícenou a emotivní debatu o tom, zda Česko musí, má, mělo by, nemělo by, nemusí či nesmí opustit korunu a zavést po vzoru dalších dvaceti evropských zemí společnou měnu. Tato až nečekaná reakce potvrdila, že skutečně – a konečně – nastal čas prezidentem navrženou debatu začít seriózně vést.
Ať se na to díváme z kteréhokoli úhlu, nemůže nám takové „cvičení“ ublížit. Umožní nám racionální pohled na téma, z něhož se kvůli ideologickému odporu části české politické scény stalo v posledních desetiletích nesmyslné tabu.
Euro bylo (a stále je) démonizováno jako něco, co nás připraví o poslední zbytky svrchovanosti. Jako by Rakousko, Německo, Francie, Belgie či Španělsko byly tím, že používají společnou měnu, méně svrchované než my. Samozřejmě že nejsou, naopak se mnohdy chovají svrchovaněji – už proto, že na to mají. Mimo jiné také díky členství v eurozóně.
Jenže nejde pouze o politické a „emocionální“ aspekty. Eurozóna se řídí přísnými pravidly a dveře neotevře hned tak kdekomu. Česká republika aktuálně neplní fiskální ani rozpočtová kritéria pro vstup do eurozóny – má příliš vysokou inflaci i úrokové míry, mimo jiné. Ale pokud by se rozhodla usilovat o jejich naplnění, pomůže tím především sama sobě.
Teprve potom by se začalo jednat o nejméně dvouletém zapojení do evropského mechanismu směnných kurzů a až následně, na základě vyhodnocení všech zásadních parametrů a dobrozdání Evropské komise, by se mohlo uvažovat i o reálném nahrazení koruny eurem.
Před několika lety jsme na příkladu Řecka mohli sledovat, co se stane, když nějaká země přijme euro nepřipravená, na základě zfalšovaných statistik. Jak s ní „zacvičí“ první krize, jak se tento otřes rozšíří po celé eurozóně a jak obtížně se pak tato situace uklidňuje. Ale viděli jsme také, jak se ostatní členové po počátečním váhání semkli, nařídili Řecku tvrdou očistu, nedopustili jeho bankrot a nakonec zachránili jeho ekonomiku. Mimo eurozónu by se něco takového stát nemohlo.
Letošní patnáctileté výročí našeho „euroslibu“
Česká republika se ve smlouvě o přistoupení k EU před 20 lety zavázala, že euro přijme, až bude splňovat předepsané podmínky, a Špidlova vláda posléze stanovila termín na rok 2009/10.
Ovšem z Bruselu nás nikdo otevřeně nenutí, abychom to udělali, ani nám nevytyčuje nějaké závazné termíny. Partneři v eurozóně předpokládají, že k tomu dojdeme sami, podobně jako předtím Slováci, Slovinci, Chorvati, Lotyši, Estonci, Litevci, Kypřané, Malťané a nyní už také netrpělivě přešlapující Bulhaři.
Předpokládá se, že čeští podnikatelé a exportéři, na kterých stojí ekonomika země, si takový krok vynutí, protože už dnes provádějí všechny transakce v eurech a koruny používají jenom k výplatě mezd. Nebaví je provozovat účetnictví ve dvou měnách ani neustále sledovat pohyb kurzů – a často na něj doplácet.
Dobře vědí, že fungování v eurozóně nabízí transparentnější soutěžní prostředí, srovnatelnější výchozí podmínky a rovnější pravidla hry. A počítají zároveň s tím, že Česko bude jednoho dne chtít hrát významnější vnitřní úlohu ve správě Evropské unie.
Při předsedání Radě EU v loňském roce jsme ukázali, že máme zájem více ovlivňovat její rozhodování. Po dvou dekádách už přece víme, že mocenské jádro EU tvoří země, které jsou nejvíce propojené, nejvíce integrované. Tedy členové eurozóny. Ti ostatní jsou samozřejmě také přítomni, ale některé pomyslné dveře jim zůstávají uzavřeny.
Není žádným tajemstvím, že mnohá klíčová ekonomická rozhodnutí EU jsou činěna v tzv. „eurogroupu“, tedy mezi ministry financí zemí eurozóny. Ti pak na řádné zasedání „ecofinu“, tedy všech ministrů financí, přinesou už hotovou věc k případnému formálnímu posvěcení.
Ministři ze zemí, jež euro nemají, se těchto klíčových jednání neúčastní. Frustrující to bývá například právě tehdy, když země jako Česko předsedá Radě EU – nikoli však „eurogroupu“, který si žije vlastním životem.
Podobně centrální bankéři zemí mimo euro nesedí samozřejmě v Radě guvernérů Evropské centrální banky. Naopak bez souhlasu guvernérů centrálních bank zemí eurozóny se neobejde žádné významné rozhodnutí ECB. Neplatí tedy rozšířená představa, že státy, které mají euro, jsou vydány na milost a nemilost frankfurtské bance.
A když se rozhoduje o vysokých postech v institucích Unie, ale také o funkcích vlivných ekonomických generálních ředitelů v Evropské komisi, je zapojení jejich domoviny do eurozóny jedním z důležitých kritérií. Platí například nepsané pravidlo, že předseda Evropské komise, případně komisař pro vnitřní trh, hospodářskou soutěž či rozpočet, pochází ze země, kde se platí eurem.
Ekonomické plusy a minusy vs. ideologické výhrady
Co ještě? Země eurozóny si snáz a laciněji půjčují na mezinárodních trzích. Jejich podniky mají nižší náklady, protože euro je druhou nejběžnější světovou měnou používanou v mezinárodním obchodu. Eurozóna také snáz absorbuje měnové a ekonomické šoky přicházející zvenčí, jak jsme to ostatně viděli při nedávné energetické krizi, kdy ceny energií vyletěly v Česku razantněji než ve zbytku EU, a následná inflace pak klesala mnohem pomaleji.
Pravdu mají zajisté ti, kdo připomínají, že EU měla v úmyslu původně vytvořit měnovou a hospodářskou unii. Zavedla sice společnou měnu, ale hospodářství se jí sladit nepodařilo. Jednotlivé vlády nadále provozují vlastní – a často dosti odlišné – daňové, rozpočtové či sociální politiky.
Integrace se zasekla a Unie tak „kulhá na jednu nohu“. Pesimisté proto předpovídali, že euro bude měna jen pro „dobré časy“, nikoli však do nepohody. Realita jim však nedala za pravdu, jakkoli měla v několika krizích soudržnost eurozóny namále.
Takže sečteno a podtrženo: Euro nepochybně není všelék, není to neprůstřelný recept na prosperitu a blahobyt, ale jeden z mnoha nástrojů k jejich dosažení. My jako Česká republika máme nadále na vybranou, zda ho přijmeme, nebo ne.
Bylo by proto namístě, kdyby se nadcházející debata vedla věcně a kdyby se v ní braly v potaz ekonomické plusy a minusy. Abychom co nejpřesněji věděli, co můžeme očekávat, když se „přešaltujeme“ na euro, nebo když si ponecháme korunu. Taková diskuse by objektivně ovlivnila mínění veřejnosti, která podle průzkumů euru vůbec nefandí – aniž ovšem přesně ví proč.
Dosud jsme se totiž kvůli dlouhodobému „ideologickému odporu“ Václava Klause a v jeho šlépějích kráčejících populistů takové debatě vyhýbali. Euro jsme odmítali proto, že jsme tak nějak pořád chtěli stát jednou nohou uvnitř EU a druhou venku. Evropská integrace byla podezřelá, protože stále častěji nastavovala zrcadlo naší iracionální pýše a chybám, kterých se naše vlády dopouštěly.
Jenže bez hlubokého ukotvení v jednotném evropském klubu nemá desetimilionové Česko šanci obstát. Uvědomme si konečně, že vedle obhajoby národních zájmů je zde také hodnota kolektivního rozumu tolika zemí, smysluplnost jejich společných zájmů. Pokusme se to sladit a hrát v tomto klubu první housle. To je dlouhodobý úkol. Začněme se připravovat na jeho splnění teď hned debatou o smyslu a vhodnosti vstupu do eurozóny.
