KOMENTÁŘ MICHALA BORSKÉHO | O svátcích vánočních jsou televizní diváci rok co rok zahrnováni řemeslně vynikajícími pohádkami z období krutého třídního boje. Ideologická schematičnost příběhů a jejich postav je přitom místy do očí bijící. Chybí už jen nějaká „pohádková“ forma soudních procesů a táborů nucené práce. Malí ani velcí diváci si s tím ale po desetiletí nelámou hlavu.
Nastupující komunistická diktatura velmi záhy po únoru 1948 pochopila, že k „výchově“ porobeného lidu je v zájmu vlastního přežití nezbytné nasadit doslova všechny prostředky. Naprosto klíčovým pomocníkem propagandy se přirozeně stala celá „kulturní fronta“ vedená obávaným ministrem informací a agentem NKVD Václavem Kopeckým.
Kromě tisku, literatury, divadel a rozhlasu byl mocným ideologickým nástrojem především hraný film. Vedle klasických a pro diváka zhusta dost nestravitelných „agitek“ představují zvláště sofistikovanou kategorii filmová dílka určená primárně dětským divákům. Filmy jako Pyšná princezna (1952), Císařův pekař – Pekařův císař (1952), Obušku, z pytle ven! (1955), Princezna se zlatou hvězdou (1959) nebo Dařbuján a Pandrhola (1960) není třeba šířeji představovat.
Co je to pohádka?
Na pohádku se pohlíželo jako na žánr vycházející z folkloru, což se vládnoucí rudé garnituře velmi hodilo, neboť nový věk měl v sobě zahrnovat i určité tradiční rysy. Pro nové poměry bylo však nutné celý narativ patřičně „ohnout“ a jednotlivým postávám i příběhu samotnému dodat požadované atributy.
Pohádka je ve své podstatě vlastně velice jednoduchý a schematický útvar. Dobro a zlo jsou zpravidla černobílé,
aby byly od sebe co možná nejrozpoznatelnější, už jenom kvůli primární orientaci na dětského diváka. Jejím poselstvím má být podle knihy Oldřicha Sirovátky „Česká pohádka a pověst v lidové tradici a dětské literatuře“ podobenství a přání lepšího, sociálně reformovaného světa, v němž musí dobro vždy zvítězit a být odměněno a zlo prohrát a být po zásluze potrestáno. Pro bolševicko-propagandistické záměry ideální.
Výrazným znakem pohádek je také časoprostorová neurčitost. Ta se projevuje v nijak nespecifikovaném univerzálním světě pohádky bez přímých vazeb ke skutečnému světu. Až na výjimky bývá proto příběh situován do neurčité minulosti.
Představitelem hlavního hrdiny pohádky bývá podle Sirovátky člověk z nižšího sociálního prostředí nebo bývá nějak
znevýhodněný jako např. všemi opovrhovaný třetirozený princ, do kterého nikdo nevkládá naděje. Tento hrdina je potom obvykle nějakým způsobem utlačován vrchností či intrikujícím a mazaným příbuzenstvem a ze své situace se snaží různými i nadpřirozenými způsoby vymanit a docílit vysněného stavu (sňatek s krásnou princeznou apod.)
Ke zvýraznění oné černobílosti tvůrci často využívají kontrastu vlastností postav, z nichž např. jeden je chudý a druhý bohatý, dobrý a zlý nebo chytrý a hloupý atd. Pro ideologický rozměr je velice důležitá, ba přímo klíčová alegoričnost pohádek, kdy lze za ději a charakterem jednotlivých postáv vysledovat obrazy ze skutečného života v přítomnosti dané doby.
Viděno zleva
Komunistický pohled na pohádku hezky charakterizuje výrok Julia Fučíka: „Dovedu si představit krásnou pohádku o vzduchu s hrdinou Kyslíkem a Dusíkem, o tom, jak si ti dva hráli s ohněm, s vodou, s květinami, s člověkem.“ Pod touto vzletnou charakteristikou si podle dobových vykladačů lze představit to, co se především od pohádek očekávalo – musely jít s dobou, a tudíž se musely aktualizovat.
Snad i proto se mezi autory pohádek v 50. letech tolik proslavil Jan Drda, jehož moderní pohádky veskrze odpovídaly představám komunistů. Hrdinové zde nejsou princové, ale obyčejní muži z lidu jako Kuba Dařbuján nebo Martin Kabát. Nejde jim o záchranu princezny nebo království, ale aby se lidé měli dobře a zároveň se snaží polepšit a dát za vyučenou těm, kteří nejsou na straně lidu.
Záporáci
Rozklíčovávání pohádkových příběhů 50. let začněme u rolí divácky velmi vděčných záporných hrdinů, které byly zhusta kvalitně obsazovány respektovanými herci své i minulé doby. Nepřítelem pracujícího lidu, ke kteréžto kategorii se záhy dostaneme, byly vždy privilegované třídy – šlechta, duchovenstvo či zámožní měšťané – kapitalisté. A samozřejmě také váleční štváči sledující své nekalé cíle, ať už dobyvačné nebo ekonomické.
Prohnaný hostinský ve filmu Obušku, z pytle ven! se jako lakomec a šejdíř, kterému
jde pouze o vlastní kapsu, přibližuje znakům kapitalisty. Kritika této postavy se projevuje skrze jeho komičnost a špatné vlastnosti. Výmluvná je už jeho odulá blahobytná vizáž, která má na první pohled znázorňovat, že se má tzv. „jako prase v žitě“. Kontrast s pohublým, hladovým – a okradeným – potulným muzikantem.
Svým způsobem je negativní postavou i starý král z Pyšné princezny, který přímo ztělesňuje nemohoucnost vládnout svému půlnočnímu království. Místo toho nechá zemi řídit zlovolnými rádci, kteří jen kořistí do vlastního měšce. V zemi panují represe proti obyvatelstvu jako zákaz zpěvu a vysoké daně, které si rádci rozdělují mezi sebou a výběrčím daní. Toho si ostatně král Miroslav splete také s lupičem. Když Miroslav kráčí do hradu Půlnočního království, kolem něho jsou žadonící žebráci včetně dětí. Na konci se král dobrovolně vzdává vlády ve prospěch Miroslava: „Ty teď vládni, čas se mění, já jsem špatně panoval.“ Odkaz na kapitalistické panování a únorový převrat je jasný.
Také král Hostivít v pohádce Princezna se zlatou hvězdou je spíše komickou figurou, která bez odporu podlehne Kazisvětovi VI. Snadno se nabízí jeho srovnání s představiteli předválečného Československa.
Negativně vyobrazit šlechtu je také záměrem filmu Byl jednou jeden král, kde vystupují tři princové – krásný, chytrý a chrabrý. Jejich jména mají vypovídat o jejich osobnosti resp. o jejich vadách – krásný princ jako dekadence, chrabrý princ jako militarismus a chytrý princ jako vychytralost, a jakožto cizinci z jiných království mají také představovat obraz Západu. Princové jako záporné postavy symbolizují negativa západních cizinců, kteří jsou navíc hamižní a mají nechuť k práci. Snaží se o vlastní prospěch, nejprve získáním princezen a poté uloupením královského majetku.
Ohavným kapitalistou je zámožný Pandrhola, který by se dobovou terminologií dal nazvat kulakem – venkovským boháčem, tedy příslušníkem krutě perezkuované třídy po únoru 48. Bohatý vykořisťovatel je ve filmu nakonec po zásluze potrestán Smrťákem.
V Pyšné princezně je tepán také oportunismus – švec, se kterým si Miroslav v úvodu vymění šaty, se s novou podobou promění v „pána“ a rázem je mu pracovat za těžko.
Klaďasové
Kladné hrdiny padesátkových pohádek lze rozdělit mezi dvě kategorie – individuální a kolektivní, které se vzájemně doplňují. Druhou kategorii typicky představuje porobený pracující lid – upřímný, politicky uvědomělý, nesobecký a oddaně pracující. Lid v Pyšné princezně pracuje na poli a poté pomáhá Krasomile a Miroslavovi na útěku, lid v Princezně se zlatou hvězdou vyhnal zlého krále.
Princip sociálního přerozdělování můžeme najít na příkladu dobrosrdečného Dařbujána, který dostane od kmotříčka Smrťáka schopnost léčit lidi, a od bohatých si nechá dobře zaplatit, zatímco chudé naopak sám podporuje. Když může vyslovit přání, za jehož splnění půjde vyléčit lakotného Pandrholu, přeje si „dokaď naším potokem napoteče vaše pivo“. Veselý muzikant z filmu Obušku, z pytle ven! dostane od stařečka kouzelný ubrus a ke konci pohádky uspořádá hostinu pro celou ves.
Individuální hrdinové mají obvykle vyšší poslání a jsou pevně spjati s pracujícími, které mají vést vstříc šťastné budoucnosti. Král Miroslav přichází k hranici mezi jeho vzkvétající zemí (Sovětským svazem) a Půlnočním královstvím, které se podobá hornaté a neúrodné pustině. Země krále Miroslava by se naproti tomu dala charakterizovat jako ráj na zemi, ekonomicky prosperující a bez třídních rozdílů.
V čele stojí pracující král Miroslav, ideál dělnického vůdce, který se opírá o schopné poradce, jakousi radu starších – nabízí se analogie s komunistickou stranou. Její vůdce Miroslav úspěšně zvládne coby dříč zahradník převýchovu nevycválané Krasomily a převezme hladce moc v zemi.
Jako klaďasové fungují budoucí ženiši nedobytných princezen, kteří lidským přístupem zvítězí nad intrikujícími soky. Dudák, zahradník či rybář jsou představitelé pracujících a jako takoví typičtí nositelé komunistických hodnot.
Typickou kladnou rolí české filmové pohádky je také postava chudého otce s kupou dětí. Ale nejen ona.
A přece je milují
Z popsaných skutečností by snad mohlo plynout, že filmová tvorba pro děti z období 50. let není ničím jiným než důmyslnou propagandou zločinného režimu a jeho utopické ideologie. Televizní diváci to ale takto nevidí, protože kdo nechce nebo nezná, nemá důvod ani hledat a vidět. Místo toho zas a znovu vzpomínají na bezstarostné dětství v příbězích o čisté lásce a sociální rovnosti. Možná nejméně ideologický dílem z celé socialistické epochy je nakonec ten veselý sovětský Mrazík.
