Lenka Zlámalová: Chodíme do práce. Ale nemakáme a nebohatneme

KOMENTÁŘ LENKY ZLÁMALOVÉ | V Evropě je jen osm zemí, kde v produktivní generaci 20 až 64 let pracuje více než 81 procent lidí. Jen pět z nich je v Evropské unii. Až na dvě výjimky patří všechny mezi nejbohatší země. Jednou z těch dvou výjimek jsme my.

Vůbec nejvíce lidí pracuje na Islandu s 84,8 procenty. Následují Nizozemsko s 82,9 a Švédsko s 82,2 procenty. Za nimi Estonsko s 81,9 procenty. To je vedle nás druhá z těch výjimek států, které nepatří mezi nejbohatší a nejvýkonnější v Evropě. Na stejné úrovni je Švýcarsko (81,9 %). Následuje Česká republika s 81,3 procenty a Malta s 81,1 procenty. Poslední z elitní skupiny zemí je Norsko s 80,9 procenty.

Do první ligy nepatří sousední země, které jsme tradičně považovali za jakýsi etalon pracovitosti. Německo je až v druhé lize zemí, které mají v práci 78 až 80 procent lidí. Stejně jako Maďarsko, Finsko nebo Irsko. 

Rakousko dokonce patří stejně jako Slovensko, Polsko, Francie a řada dalších zemí až do třetí ligy, kde pracuje jen 70 až 78 procent lidí. 

Čtvrtá liga už jsou země jižní Evropy od Itálie přes Řecko po Rumunsko a Bulharsko. Vůbec nejhůř je na tom Itálie s 64,8 procenty lidí v produktivním věku, kteří pracují.

Dá se jistě namítnout, že výraznou roli bude hrát to, kolik v různých zemích pracuje žen s dětmi a kolik jich naopak zůstává doma. To se dá snadno srovnat rozdílem v zaměstnanosti mužů a žen. Jenže ten je u nás jeden z nejvyšších. Naše příslušnost v první evropské lize pracovitých zemí se tak rozhodně nedá vysvětlit tím, že ženeme matky s dětmi do práce. 

Tím, čím vynikáme a jsme vůbec první v Evropě, je rekordní počet mužů v práci. Jako jediní se dostáváme na 90 procent. Všichni ti bohatí Švýcaři, Nizozemci a spol. jsou za námi. V produktivním věku naopak pracuje jen 72 procent Češek. To je výrazně méně než nejen ve všech bohatých zemích, ale i třeba v Německu nebo Maďarsku.

Uvízli jsme v pasti. A právě proto jsme jedinou zemí z první ligy, která není výrazně bohatá ani k tomu nesměřuje. Na rozdíl od Estonska, které je stále ještě chudší než my. Zvedalo se z úplně jiné laťky. Ale velmi rychle roste a bohatne. To se o nás říct nedá.

Počet lidí v práci se u nás prudce zvedal i v posledních letech, kdy (od roku 2019) ekonomika stagnovala a propadala se. Jako vůbec poslední země Evropské unie jsme se až v závěru loňského roku dokázali vrátit ekonomickým výkonem na úroveň roku 2019. S mnohem větším počtem lidí, kteří pracují.

Vysvětlení je jediné a nemůže být jiné. Klesá nám produktivita práce. Nejsme efektivní. Zjevně děláme spoustu věcí, které jsou v lepším případě zbytečné a v horším dokonce ekonomiku poškozují. Každý si umí snadno spočítat, že když s více lidmi dosáhne horšího výkonu, něco je špatně.

Jedním z vysvětlení je stále rostoucí počet lidí, které zaměstnává stát. Těch navzdory slibům o zeštíhlení státu prudce přibývá i za vlády současné koalice. Neblahý trend bobtnání počtu lidí, které platíme z veřejných peněz, začal s nástupem Andreje Babiše do politiky. Od té doby bohužel stále pokračuje.

Jenže prudce přibývá zaměstnanců i v soukromých firmách. Do detailů to popisuje statistika Výběrové šetření pracovních sil. Poslední data má Český statistický úřad za rok 2023. Oproti předchozímu roku přibylo v zemědělství 7,1 tisíc lidí. V průmyslu a stavebnictví jich 18 tisíc ubylo. Ale naopak ve službách pracovalo o 92 tisíc více lidí než v roce 2022.

Z dat vyplývá, že nám klesá produktivita. Když se porovná, jakou hodnotu vytvoří za odpracovanou hodinu každý člověk, byli jsme v roce 2023 tvrdě pod průměrem Evropské unie. Na 85,4 procentech průměru. Na úrovni výrazně chudších Rumunů, kteří mají produktivitu na 83,4 procentech unie nebo Poláků s 82,3 procenty. 

Jen pro srovnání: Nizozemci, kteří spolu s námi patří do první ligy zemí s největším počtem lidí v práci, jsou na 108 procentech unie, Švédové na 112 procentech.

Pokles produktivity v posledních letech ukazuje, že máme vážný problém. Řada lidí zjevně „chodí do práce“, ale ta práce nepřináší žádnou výraznou hodnotu. Velkou roli v tom hrají dotace, které stát rozhazuje nejen úřadům a neziskovám, ale i firmám. 

Nejvyšší kontrolní úřad přitom opakovaně upozorňuje, že peníze byly často utraceny bez jakéhokoliv konkrétního cíle. Pak se ani nikdo nemůže divit, že nepřinesly žádnou hodnotu.

Lenka Zlámalová: Co chtějí zklamaní vládní voliči? Zajímá je prosperita a bezpečí, ne Green Deal a kulturní války

Nebezpečné je, že politická debata se soustředí výhradně na to, jak peníze přerozdělit. Komu dát víc na dávkách a dotacích. Komu sebrat daně. Kdy jste naposledy slyšeli nějakého politika, který by mluvil o vytváření bohatství? O tom, jaké by stát měl vytvořit podmínky, aby se ho vytvářelo víc? Jak pro to udělat lepší prostředí?

Ta přerozdělovací mentalita je mimořádně nebezpečná. Nevede do prosperity, ale do stagnace a úpadku.

Od Maláčové nalevo: Špičky ODS pohřbívají kapitálový trh v Česku

Němci ztrácejí zájem o autoprůmysl. Práci hledají spíš ve zbrojovkách

Hodný tatíček stát: Vyšší mzdy má generovat zdravá ekonomika, ne vládní „automat na peníze“

sinfin.digital