KOMENTÁŘ LENKY ZLÁMALOVÉ | V Evropě je jen osm zemí, kde v produktivní generaci 20 až 64 let pracuje více než 81 procent lidí. Jen pět z nich je v Evropské unii. Až na dvě výjimky patří všechny mezi nejbohatší země. Jednou z těch dvou výjimek jsme my.
Vůbec nejvíce lidí pracuje na Islandu s 84,8 procenty. Následují Nizozemsko s 82,9 a Švédsko s 82,2 procenty. Za nimi Estonsko s 81,9 procenty. To je vedle nás druhá z těch výjimek států, které nepatří mezi nejbohatší a nejvýkonnější v Evropě. Na stejné úrovni je Švýcarsko (81,9 %). Následuje Česká republika s 81,3 procenty a Malta s 81,1 procenty. Poslední z elitní skupiny zemí je Norsko s 80,9 procenty.
Do první ligy nepatří sousední země, které jsme tradičně považovali za jakýsi etalon pracovitosti. Německo je až v druhé lize zemí, které mají v práci 78 až 80 procent lidí. Stejně jako Maďarsko, Finsko nebo Irsko.
Rakousko dokonce patří stejně jako Slovensko, Polsko, Francie a řada dalších zemí až do třetí ligy, kde pracuje jen 70 až 78 procent lidí.
Čtvrtá liga už jsou země jižní Evropy od Itálie přes Řecko po Rumunsko a Bulharsko. Vůbec nejhůř je na tom Itálie s 64,8 procenty lidí v produktivním věku, kteří pracují.
Dá se jistě namítnout, že výraznou roli bude hrát to, kolik v různých zemích pracuje žen s dětmi a kolik jich naopak zůstává doma. To se dá snadno srovnat rozdílem v zaměstnanosti mužů a žen. Jenže ten je u nás jeden z nejvyšších. Naše příslušnost v první evropské lize pracovitých zemí se tak rozhodně nedá vysvětlit tím, že ženeme matky s dětmi do práce.
Tím, čím vynikáme a jsme vůbec první v Evropě, je rekordní počet mužů v práci. Jako jediní se dostáváme na 90 procent. Všichni ti bohatí Švýcaři, Nizozemci a spol. jsou za námi. V produktivním věku naopak pracuje jen 72 procent Češek. To je výrazně méně než nejen ve všech bohatých zemích, ale i třeba v Německu nebo Maďarsku.
Uvízli jsme v pasti. A právě proto jsme jedinou zemí z první ligy, která není výrazně bohatá ani k tomu nesměřuje. Na rozdíl od Estonska, které je stále ještě chudší než my. Zvedalo se z úplně jiné laťky. Ale velmi rychle roste a bohatne. To se o nás říct nedá.
Počet lidí v práci se u nás prudce zvedal i v posledních letech, kdy (od roku 2019) ekonomika stagnovala a propadala se. Jako vůbec poslední země Evropské unie jsme se až v závěru loňského roku dokázali vrátit ekonomickým výkonem na úroveň roku 2019. S mnohem větším počtem lidí, kteří pracují.
Vysvětlení je jediné a nemůže být jiné. Klesá nám produktivita práce. Nejsme efektivní. Zjevně děláme spoustu věcí, které jsou v lepším případě zbytečné a v horším dokonce ekonomiku poškozují. Každý si umí snadno spočítat, že když s více lidmi dosáhne horšího výkonu, něco je špatně.
Jedním z vysvětlení je stále rostoucí počet lidí, které zaměstnává stát. Těch navzdory slibům o zeštíhlení státu prudce přibývá i za vlády současné koalice. Neblahý trend bobtnání počtu lidí, které platíme z veřejných peněz, začal s nástupem Andreje Babiše do politiky. Od té doby bohužel stále pokračuje.
Jenže prudce přibývá zaměstnanců i v soukromých firmách. Do detailů to popisuje statistika Výběrové šetření pracovních sil. Poslední data má Český statistický úřad za rok 2023. Oproti předchozímu roku přibylo v zemědělství 7,1 tisíc lidí. V průmyslu a stavebnictví jich 18 tisíc ubylo. Ale naopak ve službách pracovalo o 92 tisíc více lidí než v roce 2022.
Z dat vyplývá, že nám klesá produktivita. Když se porovná, jakou hodnotu vytvoří za odpracovanou hodinu každý člověk, byli jsme v roce 2023 tvrdě pod průměrem Evropské unie. Na 85,4 procentech průměru. Na úrovni výrazně chudších Rumunů, kteří mají produktivitu na 83,4 procentech unie nebo Poláků s 82,3 procenty.
Jen pro srovnání: Nizozemci, kteří spolu s námi patří do první ligy zemí s největším počtem lidí v práci, jsou na 108 procentech unie, Švédové na 112 procentech.
Pokles produktivity v posledních letech ukazuje, že máme vážný problém. Řada lidí zjevně „chodí do práce“, ale ta práce nepřináší žádnou výraznou hodnotu. Velkou roli v tom hrají dotace, které stát rozhazuje nejen úřadům a neziskovám, ale i firmám.
Nejvyšší kontrolní úřad přitom opakovaně upozorňuje, že peníze byly často utraceny bez jakéhokoliv konkrétního cíle. Pak se ani nikdo nemůže divit, že nepřinesly žádnou hodnotu.
Nebezpečné je, že politická debata se soustředí výhradně na to, jak peníze přerozdělit. Komu dát víc na dávkách a dotacích. Komu sebrat daně. Kdy jste naposledy slyšeli nějakého politika, který by mluvil o vytváření bohatství? O tom, jaké by stát měl vytvořit podmínky, aby se ho vytvářelo víc? Jak pro to udělat lepší prostředí?
Ta přerozdělovací mentalita je mimořádně nebezpečná. Nevede do prosperity, ale do stagnace a úpadku.
