Rekordní deficity ukazují vážnou nemoc vlády – propadla sebeklamu falešné prosperity

 FOTO: David Peltán / MAFRA / Profimedia

Martin Maňák

02. 10. 2020 • 12:01
KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Uprostřed druhé koronavirové vlny přišlo ministerstvo financí s návrhem státního rozpočtu na příští rok. A ten je podobně expandující jako virus sám - ministryně Schillerová totiž plánuje deficit 320 miliard korun, a to ještě nezohledňuje zásadní vlivy, jako je propad příjmů státní kasy po zrušení superhrubé mzdy. Celkem se tak schodek v příštím roce může vyšplhat na 400 miliard, což ve spojení s letošním enormním deficitem představuje dramatický skok nesprávným směrem.

Celkové příjmy státního rozpočtu by měly v příštím roce být 1,487 bilionu a výdaje 1,807 bilionu korun. Znamená to rozdíl 320 miliard a to by dnes byl i bez dalšího prohlubování druhý nejhorší výsledek v historii Česka. I v čase těžké hospodářské krize v roce 2009 byl schodek „jen“ 192 miliard. Jistě, protloukáme se zcela nevídanou situací, přesto je to celé na pováženou.

A to se v návrhu ještě nezohledňuje „daňový balíček“ na příští rok, protože o něm se teprve jedná. Víme, že sice počítá s vyšším zdaněním cigaret, ale může také přinést snížení spotřební daně z nafty. A zcela zásadní je, že navržený deficit nebere v potaz dopady zrušení superhrubé mzdy, které by vedlo ke snížení daňové zátěže zaměstnanců a tedy, z pohledu státu, k oslabení jeho příjmů. Odhady se liší, ale mělo by jít o nějakých 50 miliard až 90 miliard mínus. Schodek rozpočtu by se tak dostal na zhruba 400 miliard korun. 

Pro pořádek zdůrazněme, že jde jen o plán či odhad, který se pod vlivem politických turbulencí a objektivních ekonomických faktorů může změnit. Vzpomeňme třeba jen několikerou letošní novelizaci zákona o státním rozpočtu, která vyšroubovala deficit z původních 40 miliard na plánovaného půl bilionu (reálně má být o něco méně; na konci září byl rozpočet v mínusu 253 miliard).

Platí přitom, že „ztráta“ plynoucí ze zrušení superhrubé mzdy je relativní pojem. Z pohledu zaměstnanců nejde o výpadek, ale o přínos. Peníze by sice neplynuly do státní kasy, ale zůstalo by jich více v kapsách těch, komu skutečně patří – zaměstnancům, kteří si je poctivě vydělali. Není to žádná vrchnostenská milost, ale především splnění toho, co stojí v programovém prohlášení vlády.

Tak či tak, rozpočtové deficity letošního a příštího roku jsou ledovou sprchou. Zvláště když se vám vybaví ústřední slib vládního hnutí ANO, že „bude líp“. Někomu možná ano, ale ekonomika jako celek si odnese bolestivě těžké břímě v podobě dalšího dluhu, který někdo bude muset splácet. Sluší se proto zamyslet nad motivací k tak radikální rozpočtové politice.

Vláda rozpočtového mýtu

Nejsilnější negativní faktor všichni známe: koronavirová krize musela „nutně“ vést k propadům ekonomik a k vršení rozpočtových deficitů. Současně jsme však svědky jednoho propagandistického mýtu: o prospěšnosti strategie obsažené ve sloganu „proinvestovat se z krize“, kterou politici používají k ospravedlnění neospravedlnitelného. 

Vláda na obranu navyšování deficitu hlásá něco, co se na první pohled může jevit logicky: je krize, takže se k prosperitě musíme proinvestovat „rozhazováním peněz z vrtulníku“, a to i za cenu enormního zadlužení příštích generací. Jenže takto to nefunguje. Nalévání neexistujících miliard do kapes různých voličských skupin za cenu kupení dluhů nejsou investice a prosperita takto prostě nevzniká. Pokud by vznikala, musely by dnes Řecko či Argentina být bohatými ráji.

Vláda pod honosným sloganem o dluhové cestě z krize hraje s veřejností hru. Vytváří dojem okamžitě dostupné prosperity, který však bude vykoupen dlouhodobou neprosperitou. Politici spoléhají na to, že část veřejnosti bude vládnímu klamu věřit, neboť zní navenek logičtěji, než že se dá k prosperitě proškrtat čili prošetřit. Je zajímavé, že všeobecně nenáviděný ministr financí Miroslav Kalousek v době ekonomické krize na přelomu první a druhé dekády škrtal (i když ne razantně: rozpočty končily v obrovských deficitech převyšujících 100 miliard). Výsledek? Následně se dostavila prosperita v podobě silného a stabilního růstu ekonomiky, jenž kulminoval v roce 2015 (+4,3 %), respektive v roce 2017 (+4,6 %) a dnešní vládě zajistil příjemné roky.

Tvrdit, že rozpočtová střídmost a vládní škrty vedou zákonitě do krize zkrátka neodpovídá realitě, kterou jsme zažili. Naopak tvrzení, že vláda, která nešetří, bezmezně utrácí a kumuluje dluhy, vede zemi k prosperitě, je jen zaklínadlo, jehož cílem je jen okamžitá „volební“ prosperita vládních stran. Je to jen lákadlo, které umožňuje přelévat za potlesku části publika miliardy cílovým skupinám. 

Nejde o to vyčítat vládě, že letos či příští rok nepřinese na zlatém podnosu ekonomické zázraky v podobě vyrovnaného rozpočtu, nebo dokonce přebytku. Jde o dimenzi dluhových škod. Zadlužit zemi za pouhé dva roky o vysoké stovky miliard, to je neuměřená politika. Vláda se téměř nepokusila uzpůsobit výdaje mimořádné situaci. Nemluvě o tom, že v předchozích časech prosperity nešetřila a nevytvářela „polštář“ na horší časy. Naopak zvětšovala ekonomické závazky státu a podvazovala ekonomiku regulacemi typu EET. Teď vsadila na fikci, kterou se chce zachránit ve volebním roce. Možná i v důsledku sebeklamu: politici propadli iluzi, že prosperitu lze vykouzlit omračujícím rozdáváním neexistujících, z budoucnosti vypůjčených peněz. Po probuzení zbydou oči pro pláč – samozřejmě hlavně těm, kdo to na daních budou muset zaplatit.

SDÍLET