KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | To, čemu mnozí nechtěli věřit, je skutečností. Ruská armáda cynicky přepadla Ukrajinu, její muži vraždí kromě ukrajinských vojáků i civilisty včetně žen a dětí. Západní svět nešetří kritikou a odsudky, ale dosavadní reakce Spojených států amerických, Evropské unie a NATO je, bohužel, naprosto nedostatečná. Jenom několik zemí, politiků a vlád se chová tak, jak je tváří v tváří agresi třeba – Boris Johnson, Mateusz Morawiecki a, k mé velké radosti, Petr Fiala. Stejně důležité jako pomoci Ukrajině ze všech sil, je také to, jaké „poučení“ si z této krize odneseme. Tady je v deseti bodech – a za každým slovem si stojím.
Za prvé se ukázalo, že Vladimir Putin myslel smrtelně vážně svá slova o tom, že rozpad Sovětského svazu – řečeno s Ronaldem Reaganem „říše zla“, která měla na svědomí miliony lidských životů – je „největší geopolitickou katastrofou 20. století“. Nyní se snaží o jeho obnovu. O to vystavět si obludný památník, srovnatelný s jeho komunistickými předchůdci. Zcela nepochybně myslel vážně i to, že žádá návrat geopolitických poměrů do roku 1997, tj. do doby, kdy země střední a jihovýchodní Evropy včetně České republiky nebyly členskými státy NATO ani Evropské unie. Viděno tímto úhlem pohledu je zjevné, že Ukrajina je pouze první na řadě. Je to tak: někde dál v té řadě jsme my.
Za druhé, Putin se rozhodl jít do otevřené války, protože si ze svého úhlu pohledu racionálně vyhodnotil, že Západ je slabý a že bude slabá i jeho reakce. Na to není třeba být „velká hlava“. Západ je po takřka nekonečných letech míru, za který vděčí, nic si nenalhávejme, takřka výhradně Spojeným státům americkým (konkrétně „jadernému deštníku“, který tu Washington po skončení druhé světové války velkoryse rozprostřel), a vlivem bezprecedentně vysoké životní úrovně ve stavu, který mě vážně děsí. Řeší naprosto nepodstatné banality, plive stále častěji na vlastní historii a ztrácí svoji, kdysi zřetelnou a jasnou, identitu. Fakt, že by měli byť jen maličko utrpět za „jakousi Ukrajinu kdesi daleko na východě“, je pro mnoho západních politiků i obyvatel jen obtížně představitelný. Vladimir Putin to dobře ví a přesně podle toho jedná.
Za třetí, Putin je gangster a vyděrač par excellence. Jde, naprosto cynicky a chladnokrevně, až na samý okraj propasti. Ví, že „velká válka“ nepřipadá pro Západ v úvahu, riziko jaderného konfliktu je příliš velké. Kam až je schopen zajít, ale nikdo netuší, a právě to je jedna z jeho nejsilnějších karet. V této souvislosti si dovolím jednu historickou paralelu: Na konci třicátých let minulého století se západní appeaseři v čele s Nevillem Chamberlainem, jehož tragickou roli ve svém projevu před pár dny skvěle připomněl současný britský premiér Boris Johnson, domnívali, že obětováním Československa zabrání „velké válce“. Ve své neprozíravosti, hlouposti a zbabělosti se hluboce mýlili. Války se jim dostalo i tak, a ještě si k tomu odnesli tvrdý odsudek dějin. Novodobí appeaseři Olaf Scholz, Mario Draghi, Viktor Orbán a Nicos Anastasiades, kteří, alespoň prozatím, odmítli Rusko odříznout od mezinárodního platebního systému SWIFT, si proto zaslouží – opakuji, že v tuto chvíli – hluboké opovržení.
Za čtvrté, Putin mohl svůj útok zahájit i proto, že stále ještě první světová velmoc, Spojené státy americké, jsou paralyzované tím, že v jejich čele stojí bezmocný, zpola senilní prezident, který doposud selhal takřka ve všem, do čeho se od ledna loňského roku pustil. Krach v boji s covidem, neschopnost zvládnout migrační krizi na jihu země, totální blamáž v Afghánistánu. Jen tento stručný výčet zcela stačí k tomu, aby Putin věděl, že se reakce „Ameriky“ nemusí bát. Donald Trump byl v řadě ohledů svérázný. Jeho tolikrát kritizovaná nevyzpytatelnost byla nicméně faktorem, který Putina držel na pomyslné uzdě. Joe Biden je naopak naprosto vypočitatelný a nevyprovokovaný útok na Ukrajinu je toho, mimo jiné, důsledkem.
Za páté, jednota Evropské unie je z velké části pouhopouhá iluze, která platí výhradně v dobrých časech. Tzv. uprchlická krize, covidová krize a nyní ukrajinská krize to prokázaly zcela jasně. Ještě větší iluzí je tzv. společná zahraniční a obranná politika EU. O společné evropské armádě platí totéž. Evropská společenství, dnešní EU, o ní jednají od počátku padesátých let minulého století, kdy měla podobu tzv. Plevenova plánu (či Evropského obranného společenství). Jednání, fakticky vzato, dodnes nikam nepokročila, a když o evropské armádě opakovaně a velmi vzletně mluví například francouzský prezident Emmanuel Macron, je prostě směšný. Řada evropských členských států NATO není schopna dostát ani té nejzákladnější povinnosti a přispět do společného rozpočtu částkou, kterou by měly. Když jim to bývalý americký prezident „po trumpovsku“, tj. poněkud neomaleně, připomněl, byl za darebáka, který dostatečně nedbá na euroatlantické vztahy. Houby! Měl naprostou pravdu.
Za šesté, sankce v podobě, jaké EU uvalila na Rusko v této době, jsou absolutně nedostatečné, Putin s nimi počítal a je s nimi smířen. Nezastaví ho, naopak, pobídnou ho k dalším krokům, které má nepochybně velmi dobře promyšlené. Rozumím tomu, že vojska NATO nevstoupí na území Ukrajiny. Je ale třeba dodat Ukrajincům zbraně, munici, peníze, zdravotní potřeby, odstřihnout Rusko od peněz, vyloučit je ze všech mezinárodních organizací, včetně sportovních a kulturních, dát mu a jeho vůdcům jasně najevo, že nepatří do civilizovaného světa. Vladimir Putin rozumí jenom síle, tak mu ji dejme znát! S veškerou rozhodností a co nejrychleji.
Za sedmé, čím víc Putinovi dovolíme, tím větší apetit bude mít. Mám řadu přátel v Pobaltí a skoro všichni jsou strachy bez sebe. Bát bychom se měli i my. Bělorusko, Ukrajina, Moldavsko, Pobaltí, Polsko, Slovensko, Maďarsko, ano, i Maďarsko, jehož premiér sehrál v posledních dnech při debatě o vyloučení Ruska ze SWIFT roli užitečného idiota, a potom už Česká republika. Ne, neslyším trávu růst. Přesně takhle to je. Dovolme Putinovi pozřít beztrestně Ukrajinu a dostane se nám odměny v podobě toho, že nás pozře rovněž.
Za osmé je třeba Putinovi jasně říct: Sáhněte na jakýkoli členský stát NATO a bude válka, třeba i „velká válka“, která Vás a Vaši zemi zničí, ať to stojí, co to stojí. Jak říkal už zmíněný Ronald Reagan: „Na to, abych poznal, kdo je darebák, nemusím mít Harvard.“ Vladimir Putin je velký darebák a zločinec, který patří před haagský tribunál. Nazývejme věci a lidi pravými jmény a jednejme s gaunery, jak se má jednat s gaunery a vrahy. I tím Vladimir Putin je. Dokud nedostane strach, půjde dál a dál. Je to jen o psychologii. O elementární odvaze. Demokratický Západ je mnohem, mnohem silnější než putinovské Rusko. Ve všech ohledech: politicky, ekonomicky, vojensky, morálně. Úplně ve všem a podle toho musí jednat. Teď hned, včera bylo pozdě.
Za deváté, poučení z dějin samozřejmě existují, jakkoli to samotní historikové často ironizují. Politikové se jimi ale neřídí, anebo jenom zřídka. To je špatně. Kdyby Západ zastavil Adolfa Hitlera, dokud ještě neměl velkou sílu, nemusela být druhá světová válka. Nemusely být desítky milionů mrtvých. Nemuselo dojít k peklu jménem holocaust. Nemuselo dojít k postupu Sovětského svazu do střední a jihovýchodní Evropy, ke studené válce. Naše země nemusela ztratit čtyřicet let, prožít komunistické barbarství a hnus. Celá jedna generace si nemusela odžít trauma plynoucí z invaze armád Varšavské smlouvy v čele se Sověty do naší země z roku 1968. Už jen pro tuhle historickou zkušenost musí Česká republika jednat rázně, co nejrázněji, jak jen vzhledem ke svým silám a možnostem může.
Za desáté, Ukrajina může být už brzy, bohužel, ztracená země. Pokud už ale prohrajeme, přinejmenším dočasně, boj o Ukrajinu, jednejme tak, aby to byla prohra poslední. Jinak bude amen s námi samotnými.
Psáno v pátek, 25. února 2022, 19:00 hodin.
