Audioverze
Poslankyně Barbora Urbanová není právnička, což jí prý kritici často vyčítají. Přesto se za poslední čtyři roky stala jednou z nejvýraznějších tváří, které se v Poslanecké sněmovně věnují justičním tématům. V podcastu Petra Dimuna popisuje, proč je podle ní systém trestní justice v případech domácího a sexualizovaného násilí často nefunkční, obhajuje kontroverzní „dětský certifikát“ a vysvětluje, proč se z nálepky „aktivistická princezna“ stala její značka.
Barbora Urbanová, poslankyně za hnutí STAN, která se do Sněmovny dostala ze 14. místa díky 19 tisícům preferenčních hlasů, se původně profilovala v zahraniční a rozpočtové politice. Brzy se však její hlavní agendou stal boj proti domácímu a sexualizovanému násilí. I proto založila iniciativu a podcast Pod svícnem, které zveřejňují příběhy obětí a upozorňují na systémové chyby.
Když systém selhává u dětí
Největší kritiku Urbanová směřuje na celý systém, který podle ní nedostatečně chrání ty nejzranitelnější. Jako příklad uvádí nedávný případ „Kristýnka“, kde nevlastní otec za letité a opakované znásilňování dvanáctileté dívky dostal pouze podmínku.
„Trápí mě, jestli se systém vůbec zajímá o to, jestli tam ten souhlas, nebo nesouhlas byl,“ říká Urbanová s podezřením, že u velmi mladých dívek justice často automaticky předpokládá, že pachatele sváděly.
Problémem podle ní není jen samotný rozsudek, ale i postup státního zástupce, který se neodvolal. Tím pádem soud nemusel vyhotovit písemné odůvodnění trestu.
„U těchto věcí, které mají takové dopady, by se ti lidé měli z toho rozsudku dozvědět, proč padl takovýto trest. I kdyby s tím nesouhlasili, ale ten důvod tam být musí,“ vysvětluje.
Právě kvůli podobným případům STAN ve svém programu navrhuje samostatný zákon o domácím násilí, který by problém řešil komplexně napříč všemi oblastmi práva.
Dětský certifikát jako nutné zlo?
Jedním z nejdiskutovanějších zákonů, které Urbanová pomohla prosadit, je takzvaný dětský certifikát. Ten má zabránit lidem odsouzeným za násilné a sexuální trestné činy na dětech, aby s nimi mohli pracovat. Odborná veřejnost v čele se soudcem Nejvyššího soudu Jiřím Říhou či nejvyšší státní zástupkyní Lenkou Bradáčovou však normu ostře kritizovala s tím, že jde o „dobrou myšlenku, ale naprosto špatně provedenou“.
Urbanová přiznává, že legislativní proces byl komplikovaný. „My jsme vlastně tenhle argument (že jde o další trest – pozn. red.) obešli, ale obešli jsme ho proto, že jsme chtěli, aby člověk, který v roce 2016 někoho znásilnil, zítra nemohl učit,“ obhajuje zvolené řešení.
Kritizuje však politické tahanice, které znemožnily zákon lépe doladit. „Místo toho, aby se se mnou někdo bavil, jsem se z rozhlasu dozvídala, jaká jsem příšerná aktivistická princezna.“
Od lokální politiky k „aktivistické princezně“
Do politiky vstoupila v Dolních Břežanech pod vlivem tehdejšího starosty Věška Michalíka. Později pracovala jako asistentka Víta Rakušana a stála u zrodu stranického institutu STAN.
Její snaha o systémové změny a prosazování často citlivých témat napříč politickým spektrem jí vynesla nejen úspěchy, ale i kritiku a nálepky.
Právě označení „aktivistická princezna“ se rozhodla přijmout za své. „Stálo mě to půl roku a 15 kilo dolů, ale dokázali jsme fakt udělat velkou věc,“ říká k prosazení dětského certifikátu. „Je to pro mne určitý symbol těchto let.“
V podcastu také odmítá, že by nebrala v potaz případy křivě obviněných mužů. „Považuju lidi, kteří museli prožít křivé obvinění z něčeho takového, jako další oběti toho systému, a myslím si, že potřebují jako stejnou ochranu,“ zdůrazňuje.
Jejím cílem prý není vést kampaň proti justici, ale dosáhnout toho, aby systém fungoval lépe pro všechny a oběti se nebály ozvat.
