Audioverze
V neděli 6. dubna zemřela Anna Julie Slováčková. Podlehla rakovině, se kterou statečně bojovala. Před dvěma lety byla hostem podcastu Jeviště na INFO.CZ. Těsně před jeho publikováním oslavila své 28. narozeniny. Jako hudební dárek si tehdy nadělila svou druhou desku Osudová. Ptali jsme se jí například, jak důležitá je pro ni v kariéře autenticita, co je pro ni v umělecké branži absolutní no go zóna v komunikaci s fanoušky nebo producenty, nebo co dostala do vínku od svých slavných rodičů.
Když se nahrával rozhovor, bylo ve studiu pocitově asi sto stupňů. I tak byla mladá zpěvačka neuvěřitelně usměvavá a milá. Měla pro to důvod. Den po natáčení měla narozeniny, čekalo ji natáčení nového klipu k písni Pokoj a křest nové desky Osudová.
Když jsme pak probírali podrobněji, co dostala od rodičů do vínku za geny a co z toho umělecké prostředí zvýraznilo, nebo potlačilo – zmiňovala především dva rysy – workoholismus, který byl ještě více zvýrazněn, a introvertnost, kterou umělecká branže potlačila.
Zároveň ale věděla, že samota jí dělá dobře, a právě o samotě tvořila své veškeré autorské texty. „Mimo rozhovory nebo práci jsem spíš tichý poustevník, pozorovatel. A nejlíp mi jde psát písničky, když jsem sama. Miluju, když můžu tvořit i s dalšími lidmi, ale jsem před nimi zavřená tak dlouho, dokud se neznáme do morku kostí. Popustit uzdu kreativity před lidmi je pro mě hodně náročné. Nejsem ten typ, který by někde jamoval a hudebně se předváděl. Dělám to všechno doma sama a až když jsem si tím produktem jistá, teprve jdu za kapelou. Písničku jim ukážu, ale třeba i dvacet pět minut jim u toho popisuju, kde se to všechno změní a že to ještě není hotové,“ popisovala se smíchem Anička. „Pak jim to zahraju, řeknu třicetkrát, že to bylo strašný a oni jsou naštěstí miláčci a řeknou: ‚Bylo to v pohodě, pojďme to nějakým způsobem dát dohromady‘,“ dodala.
Hudba by se neměla poddávat trendům
Se svým týmem probírala nejen možnosti vylepšení nových písniček, ale také jak najít rovnováhu mezi autentičností a zároveň snahou potěšit posluchače a tím, aby se písničky hrály v co nejvíc rádiích a na festivalových podiích. „Tohle přemýšlení nás několikrát dovedlo do špatné oblasti i nálady, kdy jsme se několik songů snažili udělat tak, aby odpovídaly tomu, co rádia chtějí a co se nijak nevymyká mainstreamu,“ vysvětlovala talentovaná umělkyně.
„Když jsem začala tvořit desku Osudová, zapřisáhla jsem se, že písničky napíšu, jak sama cítím a budou znít tak, jak chci. Bez ohledu na trendy a aby se někde hrály. Hudba je nádherný typ umění, který by se neměl poddávat trendům. Ráda to přirovnávám k typům postavy, které se taky musí poddávat trendům. Ale to přeci není správně. Kdo určuje trendy? Lidi, co si řeknou: ‚Je hezký, když má holka velký zadek a malé břicho‘? To je nesmysl. Stejně jako je nesmysl říct u písničky, že něco je in a něco ne. Protože písnička, co dřív in nebyla, tak díky videům na Instagramu a TikToku se teď třeba stává populární,“ řekla Anička s tím, že se sice s kapelou trendů vzdali, ale stále stojí nohama na zemi. „Chceme, aby se nám z toho, co do hudby dáme, nějaké peníze vrátily zpátky.“
Drásá mi nervy, když se k nám lidi chovají jako ke cvičeným opicím
Být profesionální zpěvačkou není jen o psaní písní a zpívání na akcích. Je to také o komunikaci s fanoušky – jak na sociálních sítích, tak přímo offline na místě. Ať už je to focení po skončení muzikálu nebo po koncertě s kapelou, Anička měla velmi ráda svou komunitu, ráda se s fanoušky vyfotila či se jim podepsala. Jak ale popisovala v podcastu, najdou se jedinci, kteří si vyjádření názoru pletou s drzostí a myslí si, že to, že někoho znají z televize, jim dává právo se k němu chovat jako ke svému známému.
„Já se velmi ráda s lidmi fotím, povídám, jsem moc ráda, když za mnou někdo po koncertu přijde a zajímá ho to. Jsem z toho nadšená. Ale pak přijdou lidi, kteří začnou hned tykat a mě zamrazí. Přijde např. týpek politý pivem a začne hulákat ‚Tak se se mnou vyfoť, Patrasko mladá!‘. Tohle moc nedávám,“ řekla Anička a přidala i situace z divadla, kde i když nechtěla, trochu vychovávala rodiče svých mladších fanoušků.
„Po představeních máme v divadlech na podepisování spoustu lidí. A přijde maminka s dítětem tím stylem, že pošlape a pomlátí lidi kolem a řekne: ‚Vyfoť se s ní‘. Neřekne dobrý den, prosím ani děkuji. Já už to dělám tak, že řeknu ‚Běžte na konec fronty a zkuste to znova‘. Je mi z toho smutno a zle, když navíc vím, že to vidí i to dítě. Vím, že bych to neměla dělat, že to není v mé pravomoci, ale drásá mi nervy, že člověk nedokáže říct slušně – dobrý den, prosím, děkuji, rovnou tyká a reaguje na nás umělce, jak kdybychom byli cvičené opice,“ popisovala Anička.
- Jak to měla s důvěrou k lidem?
- V čem by si přála být lepší?
- Jak se jí proměňoval v čase vztah k písničkám, které zpívala na koncertech?
- V čem už byla zkušenější při tvorbě druhé desky Osudová a v jaké oblasti si i tak nebyla jistá?
I o tom mluvila v podcastu Jeviště Anna Julie Slováčková.
