Manželé Charlotte a Pavel Režní jsou známí svými rolemi v Divadle Josefa Kajetána Tyla v Plzni. Oba tam hned po škole získali nabídku na angažmá. A oba pracují na svých dovednostech i přístupu k práci, aby ve všech složkách, které muzikál obnáší, dělali maximum. Vytrvalost v jejich práci jim pak i vynáší ocenění v podobě širší nominace na Cenu Thálie za roli Elizy Doolittleové v My fair Lady pro Charlotte a pro Pavla samotné ocenění Thálie za roli Smrt v muzikálu Elisabeth, či Cenu ředitele Divadla J. K. Tyla za roli Tonyho ve West Side Story. A i když je to pro oba příjemné, důležitější je pro ně v uměleckém světě něco jiného.
„Já jsem z toho měla radost, ale ne tak, že by mě to někam vystřelilo. Potřebuju být spokojená sama se sebou a s danou rolí. Potřebuju, aby mě to dělalo štastnou a abych věděla, že jsou štastní diváci,” uvádí Charlotte a také doplňuje důležitost rovnováhy v rámci umělecké práce. „Když si člověk váží sám sebe a své práce a dokáže vybalancovat, aby ostatním byl oporou a respektoval i to, že někdo má jinou cestu a větší nebo menší úspěchy a nevztahoval to pořád na sebe, myslím si, že pak má člověk klid. Váží si sám sebe, dokáže přijímat pochvaly i kritiku, aniž by se nějakým způsobem urážel nebo mu rostl nos nahoru. “
I Pavel, který už Cenu Thálie má a ví, že krom radosti z ocenění se můžou objevit i jiné pocity a pochybnosti, souhlasí s Charlotte ohledně důležitosti osobní hodnoty. „Je důležité umět si vážit sám sebe. Uvědomit si cestu, která k tomu okamžiku směřovala, kolik práce za tím bylo a neshazovat svůj úspěch. Říct si: Jo jsem dobrej!, to je v pořádku, ale neznamená to, že končím v práci na sobě a budu makat dál. A jestli další Thálie budou nebo nebudou, na tom tolik nezáleží. Důležitější je, aby byl člověk spokojený v práci, kterou dělá, v způsobu, jak práci dělá, v tom, jakou má odezvu od diváků a jestli je spokojen s tím, kam směřuje.
To, že jsou Charlotte a Pavel kromě kolegů i manželé, berou jako obrovskou výhodou. Mohou si navzájem sdílet své zkušenosti a učit se i lepšímu přístupu k práci i kolegům v uměleckém prostředí. „Od té doby, co jsme se Charlotte spolu, se učím ještě jiným způsobem sám sebe si vážit a vážit si druhých. A být neutrální, aby to bylo spravedlivé,” říká Pavel a Charlotte to doplňuje.
„Je důležité se nesrovnávat. A neřešit nikoho a nic. Ani se nesrovnávat, že někdo měl lehčí nebo těžší okolnosti, aby něčeho dosáhnul. Když se nám tohle podaří přijmout, kráčí se nám i tím uměleckým světem líp. V umění se všichni moc srovnáváme.”
Charlotte nemá ráda soudy o ostatních a také tuší, že za určitým jednáním kolegy může být schované i něco jiného. „Je snadné o někom říct, že je po roli namyšlený, ale nemusí to být vůbec pravda. Ten člověk, který působí sebevědomě, tím třeba jenom zastírá, že si sebou není vůbec jistý. A já jsem v soudech dost opatrná. Pro mě je důležité, jak se ten člověk chová, jak se chová k druhým lidem. A když se nechová hezky, tak to je pro mě směrodatnější.”
Jak se naučila Charlotte nesrovnávat se s ostatními?
Jaké jsou plusy a mínusy divadelního angažmá?
Jak pracovat se zpětnou vazbou od partnera, který je navíc kolegou v práci?
Jak pracují s vnitřním kritikem a chutí být lepšími?
V rámci jaké role se cítí umělecky uspokojení?
Co na sobě navzájem oceňují?
I o tom mluví v podcastu Jeviště Charlotte a Pavel Režní.
