I když se Martin Finger původně na herectví dát nechtěl, jeho dlouholetý kamarád Ondřej Sokol ho přemluvil, ať si dá přihlášku na DAMU. Od té doby se divadlu a seriálovým a filmovým rolím věnuje naplno. Zkušenosti nasbíral v Národním divadle, v Činoherním studiu v Ústí nad Labem, v Divadle Komedie a už deset let ho můžete vidět v inscenacích Činoherního klubu. Tam si od sezony 2020/2021 přibral ještě roli uměleckého šéfa. V novém díle podcastu Jeviště říká, že nejtěžší je pro něj přepínaní mezi šéfováním a herectvím během dne, jakmile ale večer vstoupí na jeviště, je to pro něj odpočinek a radost. Šéfování se učí, rád chodí jako dozor na zkoušky a empaticky podporuje mladší kolegy k lepším výkonům. Rád by i pomohl Činohernímu klubu na výsluní, především u řad kritiků.
Činoherní klub oslaví za dva roky 60 let od svého založení. Dle slov Martina Fingera je zázrak, že divadlo stále existuje a pořád do něj lidé chodí. I tak by ho rád „nasvítil“, aby více zářilo. „Nezáří u odborné kritiky. Stále nás poměřují s tím, jestli by nebylo lepší Činoherní klub zavřít, nebo ho přejmenovat. Prý už to prostě není Činoherní klub. To jsou věci, které zabolí,” vysvětluje v podcastu Jeviště herec a umělecký šéf Činoherního klubu.
S kritikou má Martin Finger zkušenosti i jako herec. „Když jsem byl začínající herec, kritici mě spíš ignorovali. Tehdy jsem si říkal: ‚Já vám ukážu!‘. A pak se to stalo ze dne na den. Najednou, když jsem vystupoval v Divadle Komedie ve hře Bash od Neila LaButeho, o mně napsali, že patřím mezi nejlepší herce své generace,” říká Martin Finger.
Ale i tehdy pochvalu vnímal jako výstřel a čekala ho ještě trnitá cesta s velkými uměleckými úkoly, např. role Josefa K. v Kafkově Procesu nebo titulní role ve Světanápravce. Právě při této cestě se mu postupně vybudovalo a ustálilo herecké sebevědomí. „Pak už jsem se tolik neřešil. Věděl jsem, že nějaké věci si dokazovat nemusím a ani nechci. Už se chci jen soustředit na svou práci, abych ji udělal dobře,” vysvětluje herec, ale zároveň dodává: „Pochybnosti mám pořád. Jsem takový typ.”
Neustálá podpora a budování sebevědomí je také jeden ze znaků, který mají herci v souboru Činoherního klubu společný. Stejně jako to, že jsou všichni tak trochu introverti a dle slov známého herce i „extrémní cíťové“, kteří jsou na sebe velmi nároční. Martin Finger coby umělecký šéf chodí jako dozor na zkoušky a když se blíží premiéra, pomáhá ostatním hercům k lepším výsledkům. K citlivému přístupu ke kolegům mu pomáhá empatie.
„Chci, aby lidé měli nejlepší výsledky a zároveň vím, že to nejde na povel. A že je v herectví velmi křehká věc někomu dávat připomínky, aby byl dobrej, aby se nestresoval. Věty: Prosím tě, nebuď nervózní! Co se v tom plácáš? Neřvi tolik. Ty jsou úplně k ničemu. Vždy musíte najít klíč k tomu člověku a pak ho musíte konkrétně povzbudit, pomoct mu, když si s něčím neví rady. Musíte najít variantu, jak ho inspirujete,” popisuje svůj přístup Martin Finger. „Myslím, že to ostatní ze mě cítí, že mi vždy jde o to, aby nám spolu bylo dobře, a zároveň aby to dobře zahráli. Musí to jít ruku v ruce.”
● Co říká hercům před premiérou?
● Dostává zpětnou vazbu i on sám?
● Jaký je podle něj v umění správný balanc forma vs. obsah?
● Jaké hranice by měla mít improvizace na jevišti?
● Unese herecké ego, když diváci nereagují podle očekávání?
● A jak by měl vypadat jeho nástupce v roli uměleckého šéfa Činoherního klubu?
I o tom mluví v podcastu Jeviště Martin Finger.
