Česká města jsou v Evropě úplná anomálie, nemají téměř žádné pravomoci ovlivňovat svou podobu, říká Kristýna Drápalová

Audioverze

Vládne u nás naprostý chaos, všechno se rozpadá mezi desítky odpovědných úředníků, ale není tu nikdo, kdo má konkrétní odpovědnost za cokoliv. Trvá tři roky, než se něco změní. A to se netýká jen vizuálního smogu, ale naprosto všeho. Nedivte se pak tomu, že lidé nevěří státu ani magistrátu a ztrácejí zájem o dění kolem sebe – říká specialistka na vizuální smog.

„To je hnus, velebnosti!“ Tak zní slavná hláška z lascivního filmu Slunce, seno, erotika z roku 1991. Zbavit se tohoto ušního červa je téměř nemožné a napadne mě vždy, když vidím něco skutečně hnusného, neestetického nebo trapného. 

Tato věta se mým mozkem prožene často, když se procházím Prahou nebo jiným českým, moravským nebo slezským městem, případně vesnicí. Naopak téměř nikdy si na ni nevzpomenu, když se ocitnu ve švýcarském, bavorském nebo norském městě, v holandské nebo rumunské vesnici. Ano i v rumunské, protože řečeno natvrdo, málokde najdete města a vesnice tolik zamořené nevkusnými billboardy, reklamními poutači, neonovými nápisy a nehezkými výlohami jako u nás doma, v Česku. 

Mnohokrát jsem v Rumunsku uprostřed vesnice nebo města spatřil decentní plakáty, na nichž místní ministerstvo kultury ukazuje, jak lze vkusně opravovat domy, jak lze rekonstruovat fasády, ploty nebo vrata tak, aby návštěvníka nenapadla ona věta o tom, jaký je to hnus.

Proto jsem se do studia pozval kunsthistoričku Kristýnu Drápalovou, která je specialistkou na veřejný prostor a vizuální smog. Kristýna je zastupitelkou hlavního města Prahy (za hnutí PRAHA SOBĚ) a neúnavnou bojovnicí proti vizuálnímu smogu, který se v posledních desetiletích rozšířil po Praze natolik, že se její pověst esteticky nevkusného města dostala do téměř všech turistických průvodců. 

Kristýna se pustila do nekonečného boje s polepy, neony, blikačkami, tištěnou reklamou... prostě s neuvěřitelně nabobtnalou chobotnicí nevkusu. V podcastu vypráví a na fotografiích ukazuje, co je ošklivé, co je přijatelné, co se podařilo, co zlepšilo a s čím třeba téměř nelze hnout. 

Byrokracie a nechuť majitelů nejsou jediné překážky, které je třeba odstranit, pokud má Praha – a především její centrum – vypadat vkusně a půvabně.

Kristýna Drápalová je autorkou Manuálu pro kultivovanou Prahu (kultivovana.praha.eu), v níž se snažila nenásilnou formou (nikoliv direktivní regulací) vysvětlit, že existují cesty, jak udělat z města kultivované místo k žití. V rozhovoru upozorňuje na jiná česká města, která s kultivací veřejného prostoru začala a dnes je jejich proměna již viditelná (Znojmo, Brno aj.) nebo na konkrétní pražské ulice (např. Michalská), která se úspěšně proměnila. 

„Menší města mají zásadní výhodu vůči Praze právě ve své velikosti, protože je tam mnohem snazší dohoda mezi radnicí a obchodníky,“ říká Kristýna Drápalová.

V podcastu se dozvíte také to, jak staré jsou vzory pražských chodníků, jak je možné, že nelze odstranit nevkusné thajské rikši z pražského centra, co je to reklamní slepota, jak lze přesvědčit vietnamské obchodníky, aby ubrali na barvě, jak dlouho trvá, než se odstraní nevkusná zahrádka v Královské cestě překážející všem včetně pohřební služby, která musela rakev přenášet mezi hosty, jakou roli hraje v estetické podobě měst všudypřítomná korupce, jaký je rozdíl mezi generacemi v pohledu na estetiku města, proč někde mizí stará socialistická zábradlí a někde ne, jaký je její názor na díla Davida Černého atd.

sinfin.digital