Je možné již dnes řešit v Česku nějaký spor online? Kterého typu sporů se toto řešení může týkat? A jak tento nástroj či množina nástrojů fungují v zahraničí? Pozvání do studia INFO.CZ k dalšímu dílu podcastu Právo & Byznys přijali předseda Krajského soudu v Praze Jiří Grygar a Of Counsel advokátní kanceláře PRK Partners Zbyněk Loebl.
Řešení sporů „po síti“ je téma, které se postupně dostává i do české justice. Pro někoho důvod k radosti, pro jiného spíše k obavám. Ať tak či tak, jistě půjde o dosti zásadní změnu, na niž je třeba se připravit. Právník Zbyněk Loebl je fanouškem moderních technologií a přístupů, nikoli však bezmezným.
„Jsem zastáncem online justice, ale jen té dobré. Stejně jako řada dalších zemí jsme na křižovatce a je důležité, abychom začali řádně, s konkrétní přípravou online justice a soudů, protože je to nástroj, který může spravedlnost přiblížit lidem, firmám a institucím, udělat ten proces o něco snazší a přívětivější. Ale také může mít opačný vliv a přístup ke spravedlnosti ztížit. Těch špatných příkladů je bohužel hodně, těch dobrých méně,“ varuje právník.
Za přínos tuto variantu považuje i soudce Jiří Grygar, který se oblasti online řešení sporů též dlouhodobě věnuje. I on se staví do pozice spíše rezervovaného podporovatele.
„Uvědomuji si náročnost takového projektu a rozsah změn, které to justici přinese. Ale nejen justici, především občanům. Ty projekty nejsou levné, stát na to bude muset vynaložit hodně prostředků. Je však nutné hledět na to jako na investici do služby občanům, která jim usnadní přístup k soudu,“ říká Grygar.
Poskládat puzzle
Šéf pražského krajského soudu připomíná, že dílčí prvky online justice se v Česku již používají. Například přístup k elektronické podobě spisu na dálku či účast na soudním jednání prostřednictvím videokonference.
„Tady se ale bavíme o tom, jak toto puzzle poskládat, aby na časové ose od začátku řízení do jeho konce tvořily jednu linku. Pokud se bavíme o elektronickém spisu, asi nejblíž k tomu má insolvenční řízení. Ve veřejném insolvenčním rejstříku najdete veškeré dokumenty každého insolvenčního řízení, které se v Česku vede,“ konstatuje Grygar.
Co se týče zavádění kompletního online vedení soudního sporu, mělo by se podle Grygara začít od případů, které nejsou skutkově příliš složité. „Umím si představit typicky spory spotřebitelské, které se týkají nižších částek,“ uvádí soudce.
Zbyněk Loebl k tomu dodává, že online justice má již jistý předobraz v mimosoudním řešení sporů, třeba právě spotřebitelských. „Pokud nejsem spokojen se zbožím zakoupeným po internetu, stížnost se řeší mimosoudně online. Zde je žádoucí, aby existovala možnost v případě potřeby eskalovat nespokojenost k soudu a aby se ta možnost příliš nelišila od jednání s prodejcem či dodavatelem,“ nastiňuje Loebl.
V této souvislosti však Grygar zmiňuje, že pro české prostředí je typická procesní pasivita účastníků soudních sporů. Odkazuje se na latinské přísloví, které praví, že právo patří bdělým.
„To znamená těm aktivním, kteří si uvědomují závažnost problému. Je řada sporů, důvodných, u nichž ani žalovaná strana nárok nezpochybňuje, jen si nepřebírá zásilky, nejde k soudu a tím celé řízení zdržuje. Obávám se, že s tím nic neudělá ani sebelepší systém online rozhodování sporů,“ uvádí Grygar.
Nepovedená platforma
Loebl přidává, že ve vyspělých západních zemích se upouští od myšlenky „megaprojektu“ v implementaci online justice.
„Spíše jde o postupné kroky a zkoušení toho, co funguje. V Anglii již platí předpis, že v menších sporech, typu právě spotřebitelských, je povinnost zúčastněných stran účastnit se hodinového vyjednávání po telefonu se soudcem. První statistiky ukazují, že u některých sporů je až padesátiprocentní úspěšnost, což je dáno autoritou soudu,“ říká Loebl.
„Podobně v Kanadě se třeba dá dlužníkům doručit předžalobní výzva již prostřednictvím soudu, což opět výrazně pomáhá řešení, protože to přiměje dlužníka k větší aktivitě. Příslušný soud pak může dlužníkům pomoci v poskytnutí online nástrojů, navrhnout splátkový kalendář a podobně. I to spadá do online řešení sporů a z těchto menších projektů se to pak rozšiřuje a překlápí do konkrétní změny legislativy.“
Na evropské úrovni byla několik let v platnosti platforma online řešení sporů vycházející z nařízení Evropské komise ODR (Online Dispute Resolution). Podle Loebla byla nedávno pozastavena a současně se projednává změna směrnice o alternativních řešeních sporů.
„Hlavní příčina je, že šlo spíše o politický projekt, který nebral v úvahu uživatele. Mělo jít o platformu na online řešení přeshraničních spotřebitelských sporů v rámci EU. Do přípravy ale nebyli zapojeni prodejci a spotřebitelské organizace jen okrajově. Takže nebylo to moc povedené a po několika prodělečných letech to Komise zastavila,“ připomíná právník.
Zavádění dílčích parametrů online justice do českého prostředí napomohlo období pandemie covid-19, například výše zmíněná možnost videokonference. Podle Jiřího Grygara se některé z nich velmi osvědčily, třeba videohovory z věznic a detenčních ústavů či výslechy na dálku.
„Teď je v běhu projekt ministerstva spravedlnosti na elektronický spis, který by měl být zastřešující pro různé obory, přičemž společnost IBM vytváří jakýsi ‚univerzální podvozek‘, a pak se budou tvořit nadstavby v podobě různých ‚typů karoserií‘ pro jednotlivé typy řízení. Zní to nadějně, ale zatím jsme daleci toho, aby byl systém připraven a dal se spustit. Ostatně je to také otázka peněz, přičemž se bavíme minimálně o stovkách milionů korun,“ konstatuje soudce.
Jaká by podle účastníků debaty měla být ideální podoba online řešení sporů? Proč není snadné vzít funkční modely ze západních zemí a implementovat je do tuzemského právního řádu? A jaká je ideální role soudce v online řešení sporů? I to se dozvíte v podcastu Právo & Byznys.
