Audioverze
Je to malý detail, kterého si všimne pouze ten, který na horách mluví s lidmi z hor, a ne s lidmi, kteří na hory jezdí odjinud. Detail je patrný na tvářích, v oblasti mezi nosem a bradou. Zatímco lidé z hor, kteří na horách žijí, se stále jemně usmívají, ti, kteří do hor přijíždějí prožít časově omezený příběh, se mračí a jsou smutní.
„Všiml jsem si toho, když jsem si prohlížel fotky z desítek svých cest po Karpatech a dalších balkánských pohoří. Horalé se jemně usmívají, výraz jejich tváře je uvolněný a přívětivý, zatímco tváře turistů na fotkách jsou sveřepé, až vystresované,“ říká v podcastu ZCESTY šéfredaktor Pavel Vondráček.
Proč mají turisté na horách ve tváři místo úsměvu výraz permanentního naštvání? „Nedivím se jim. Stresují se v autě cestou do hor, tam je odrbou na parkovišti, v hotelu, v horských chatách, tlačí se ve frontách na vyhlídky a místo klidu a očistné prázdnoty zažívají městské peklo, tedy to, před čím utíkají,“ říká novinář a muž vyhledávající samotu Michal Borský.
Bohužel lidé z hor, především pastýři z oblastí, kde byla ještě nedávno živá pastorální kultura, vymírají – a to doslova. V posledních letech se vylidňování venkova v rumunské, polské nebo ukrajinské části Karpat zrychluje, pastýři stárnou, mladou generaci pastevecký způsob života neláká a obrovské plochy horských pastvin pohlcuje les.
S jeho rozšiřováním mizí i svérázný způsob života – poklidný, důvěřivý a vlastně i radostný. Balkánské a východoevropské hory se tak začínají podobat těm českým – jsou lidsky mrtvé. Lidé v nich přestávají žit, stěhují se do údolí a svůj někdejší životní prostor předávají turistům. Tedy těm, kteří v horách nežijí, jen je navštěvují.
Pavel Vondráček a Michal Borský v podcastu ZCESTY na fotografiích ukazují nepatrné úsměvy lidí z hor, zamýšlejí se nad jejich způsobem života, všímají si dalších, málo známých detailů a nesentimentálně komentují konec pastorální kultury.
