KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Vykrucování vládní koalice z obranných závazků Česka vůči NATO zaznívají v různých modifikacích, jejichž novým projevem byla argumentace místopředsedy ANO Radka Vondráčka, jenž sice procentuální nárůst zbrojních výdajů neodmítl, ale odpálkoval jej do neurčita s tím, že závazky bude vláda dodržovat „vlastním tempem“. Taková strategie je ovšem z ekonomicko-politické perspektivy jen další variantou kamufláže, jež spočívá v nevratném odkladu na dobu, kdy podmínky k reálnému splnění mohou být ještě horší než dnes.
Vondráček na jednu stranu pozitivně tvrdí, že obranný závazek vůči NATO dodržíme, ale na druhou stranu prohlašuje, že tak Česko bude činit „vlastním tempem“, což je jen klasické zavírání očí před problémem kombinované se strkáním hlavy do písku.
Vondráčkovo vyjádření je jednak poněkud nekonzistentní s názory Andreje Babiše a Aleny Schillerové, kteří celkem jednoznačně říkají, že obranné závazky vůči NATO dodržovat nechtějí, protože na ně Česko „nemá peníze“, a ty co má, potřebuje dát především na „sociál“, respektive udržování sociálního smíru v zemi.
Ani Babiš, ani Schillerová nenaznačují nic o tom, že by v dalších letech měl náš podíl obraných výdajů na hrubém domácím produktu (HDP) růst tak, aby zamířil k plnění závazku z loňského summitu NATO v Haagu, kde se dohodla povinnost členských států vydávat na obranu celkem 5 % HDP do roku 2035 s tím, že 3,5 % jsou tzv. tvrdé, tedy „čistokrevně“ zbrojní, vojenské výdaje. A zbylých 1,5 % jsou výdaje „měkké“, infrastrukturní, volněji související s obranou země.
Netřeba připomínat, že i ministr obrany Zůna už jasně řekl, že původní plány na procentuální navyšování výdajů na obranu neplatí a tedy, že se ČR hodlá i v dalších letech držet úrovně výdajů na „současné“ úrovni 2 % HDP.
Utopie „velkého obranného skoku“
Vondráčkova strategie „vlastního tempa“, potažmo „vlastní cesty“ v podstatě znamená, že nyní výdaje (procentem vůči HDP) zvyšovat nebudeme, ale zvýšíme je, až se bude blížit deadline splnění našeho závazku. Tato idea se však jeví jako ekonomicky a politicky fantaskní, neboť je prakticky neproveditelná. Nemluvě o politickém alibismu a populismu, jehož je uvedená strategie základem.
Představa, že Česko bude až do roku 2034 držet podíl obranných výdajů (a mluvíme teď jen o těch tzv. „tvrdých“ výdajích) na 2 % HDP (což se ani dnes nedaří), abychom výdaje v roce 2035 „ze dne na den“ zvýšili na 3,5 % HDP, se přinejmenším politicky jeví jako neuskutečnitelná.
Něco takového je i v kontextu ekonomických aspektů státního rozpočtu utopickým snem. Převedeno do řeči vypovídajících údajů, provedení „velkého obranného skoku“ (při dnešním HDP a dnešních reálných zbrojních datech) by znamenalo zvýšit výdaje z letošních cca 155 miliard ročně (které mají jít na „tvrdé“ vojenské účely) na 271 miliard Kč. Samozřejmě, v roce 2035 půjde o jiná čísla vzhledem k tomu, že HDP – předpokládejme – poroste; což ale na podstatě nic nemění.
Naznačený „velký skok vpřed“ je ve svém principu nepředstavitelný. Respektive, nesrovnatelně realističtější a ekonomicky schůdnější cestou, jak se ke splnění závazku z Haagu (3,5 % + 1,5 %) dopracovat, je navyšovat obranná procenta postupně, ale s okamžitou platností, tedy zhruba tak, jak to loni vymyslela a začala nepopulisticky uplatňovat Fialova vláda, když schválila plán růstu obranných výdajů tempem 0,2 procentního bodu ročně.
