V Česku se loni narodilo nejméně dětí od roku 1775, kdy se začaly vést statistiky porodnosti. Neustále klesající porodnost se tak nepochybně stane jedním z důležitých témat letošních parlamentních voleb. Jeden z nejuznávanějších světových demografů Tomáš Sobotka z Vídeňského demografického institutu v rozhovoru pro INFO.CZ mimo jiné vysvětluje, co může porodnost v Česku ovlivnit a v čem se politici mýlí.
Překvapilo vás, jak málo dětí se v republice narodilo?
Pokles počtu narozených v loňském roce nebyl překvapivý. K mírnějšímu poklesu (asi o 2 %) by došlo, i kdyby úroveň porodnosti zůstala stejná, a to v důsledku snižujícího se počtu žen ve věku nejvyšší plodnosti, tedy kolem třicítky.
A důvod?
Před třiceti lety došlo v Česku k prudkému propadu porodnosti během sociální a ekonomické transformace 90. let. A právě tyto početně slabé ročníky teď zakládají rodinu.
Můžeme tedy očekávat, že pokles porodnosti, pro někoho už dnes katastrofální, bude ještě pokračovat?
Pokud nedojde k nějaké nepředvídané migrační vlně, počet žen ve věku 25-34 let se bude podle současné populační projekce Českého statistického úřadu snižovat až do roku 2030, a to o celkově o 16 % mezi lety 2023 a 2030. Takže i kdyby úroveň porodnosti zůstala po roce 2023 stabilní, počet narozených by dlouhodobě klesal, dosahoval by rekordně nízkých hodnot a kolem roku 2030 by mohl poklesnout pod 80 tisíc.
To, že se do věku rodičů dostávají početně slabé ročníky z devadesátých let, je jediným důvodem poklesu porodnosti?
Ne. Od roku 2022 klesají počty narozených v Česku mnohem rychleji, než by odpovídalo změnám věkové struktury. Dochází k rychlému propadu měr porodnosti, a to v důsledku souběhu různých negativních faktorů.
Jaké to jsou?
Nejdříve, v roce 2021, došlo k uvolňování proticovidových opatření a k první vlně očkování proto COVIDU-19. Paradoxně oba faktory měly dočasně negativní vliv na porodnost o rok později.
Proč?
Lidé měli takříkajíc méně času na rodinu a mnozí nechtěli otěhotnět během očkování.
Dlouhodobějším a důležitějším negativním faktorem byl prudký nárůst ekonomické nejistoty, zvlášť v období 2022-2023, kdy došlo v důsledku ruské invaze na Ukrajinu k prudkému zdražení cen energií, vysoké inflaci a poklesu reálných příjmů u většiny obyvatel.
O vlivu ekonomické nejistoty na porodnost se mluví často. Je to ale opravdu tak zásadně důležitý faktor, aby ovlivňoval rozhodnutí o založení rodiny?
Ekonomická nejistota je „klasickým“ faktorem, který často vede ke snižování porodnosti a k „odkládání“ reprodukčních plánů do pozdějšího věku.
V Česku se k tomu přidává i faktor nedostupného bydlení pro mnoho mladších lidí, zvlášť pro ty, kteří žijí v Praze a ve větších městech a nemohou spoléhat na pomoc od dobře zajištěných rodičů.
A nakonec lze zmínit pozvolné změny hodnot a preferencí u mladších lidí, které též mají v důsledku negativní vliv na porodnost.
V čem jsou preference týkající se dětí u dnešní mladé generace jiné, než to bylo u jejich rodičů?
Na jedné straně jsou mladší generace náročnější. Mají vyšší nároky, a to jak co se týká podmínek k založení rodiny, tak na sebe samotné jako potenciální rodiče, včetně představ o tom, co všechno by měli jako rodiče splňovat. Zároveň mají i flexibilnější reprodukční preference.
Můžete mi vysvětlit, co to jsou flexibilní reprodukční preference?
Mnoho mladých si není jistých, jestli vůbec chtějí mít děti, případně jsou ochotni své plány přizpůsobit okolnostem, partnerovi a podobně. Navíc mnozí silně negativně vnímají mnohočetné krize současné doby, včetně klimatické změny, války a politické krize Západu a ptají se, jestli chtějí do tohoto světa přivádět potomky.
Pak se ale musím ptát, zda nejsou příliš přecitlivělí. Kdyby se jejich rodiče tak třásli před každou krizí, oni sami by nebyli na světě…
Tahle situace není specifická pro Česko. V celé Evropě došlo v posledních třech letech k prudkému poklesu porodnosti a celá střední Evropa má dnes velmi podobnou hladinu plodnosti, a to přes velké ekonomické rozdíly a rozdíly v sociální a rodinné politice.
Loňská hladina úhrnné plodnosti v Česku, Rakousku, Německu či Maďarsku je skoro stejná, kolem 1,3 – jen Polsko se trochu vymyká tím, že má ještě nižší porodnost.
Jsme ale přece jen v něčem specifičtí?
Česko je snad trochu specifické jen tím, že zde pozorujeme dlouhodobě prudší výkyvy porodnosti než v okolních zemích, a to i v posledních třech letech. Jako by Češi v reprodukčním chování více pragmaticky reagovali na změny ve vnějších podmínkách a měnili podle toho své reprodukční záměry.
K mnoha dětem a rodinám se chováme tak, jako by o ně nikdo nestál.
Mezi politiky se objevují různé návrhy, jak porodnost zvýšit. Od podpory bydlení pro mladé, daňových úlev pro rodiny až ke zvýšení plateb „za dítě“. Je ale dnes vůbec možné na základě zkušeností z jiných zemí popsat, co by opravdu vedlo mladé lidi k tomu, aby se nebáli mít děti?
Odpověď ve zkratce zní: žádný snadný a zázračný recept na zvýšení porodnosti neexistuje. Kdyby něco takového fungovalo, dávno by ta opatření uplatňovaly jak mnohé autoritářské státy, tak demokratické země usilující o vyšší porodnost. Vlády Japonska či Jižní Koreje by nemusely jako na běžícím pásu oznamovat ustavení dalších komisí pro rodinnou politiku a dalších opatření pro podporu rodin.
Jak by měla vypadat podle vás jako demografa takzvaná prorodinná politika?
Dnešní náklady rodičů na děti a vše, co potřebují, jsou enormní, a to nejen z hlediska finančních nákladů, ale i takzvaných „ušlých příležitostí“ – přerušeného či zpomaleného kariérního růstu, méně volného času nebo různých zážitků, které si mnozí rodiče museli odepřít. To žádné rodinné politiky nenahradí. Na druhou stranu jsou opatření pro podporu rodin důležitá, v praktické i v symbolické rovině.
Mluvme ale konkrétně. V čem by měla vláda mladým rodinám pomáhat?
Rodinná politika by měla dlouhodobě vytvářet prostředí, které podporuje rodiny, páry, případně i jednotlivce v realizaci jejich reprodukčních záměrů, umetává jim cestičku, aby se nepropadli do existenčních problémů a aby nenesli celé břímě nákladů spojených s dětmi a péčí o děti.
Dobrá rodinná politika umožňuje rodičům velkou flexibilitu v rozhodování, co se týká jejich zaměstnání, nastavení rodičovské dovolené, případně péče o děti.
Jak by se takové obecné trendy měly projevit v běžném životě rodin?
V českém prostředí je dlouhodobě nízká dostupnost institucionální péče o nejmenší děti, nedostatečná nabídka kvalitních částečných pracovních úvazků, a celkově špatná provázanost různých pilířů rodinné politiky.
K čemu je rodičům vysoká míra flexibility u rodičovské dovolené, když nemohou sehnat finančně dostupnou péči o jedno- či dvouleté děti, případně adekvátní nabídku částečných úvazků? K tomu se přidává dlouhodobá bytová krize, s cenami, které jsou dnes zcela mimo rozpočet a realistické možnosti půjčky pro mnoho mladších lidí. Tyto faktory souhrnně ubírají desetinu či dvě z české porodnosti.
V čem by měla tedy spočívat zásadní změna rodinné politiky státu?
Kromě toho, co už jsem uvedl, je třeba se zamyslet také nad širším přístupem státu, firem a měst k rodičům a k rodinám. Různí politici a instituce říkají, že potřebujeme, aby se rodilo více dětí, ale v praxi selhávají. K mnoha dětem a rodinám se chováme tak, jako by o ně nikdo nestál.
Mrzí mě, že mnoho znevýhodněných dětí nedostane šanci na kvalitní vzdělání – současný systém je často nepodpoří a rodiče to nedokážou. Mnoho rodičů nemůže pro své děti sehnat pediatra, případně stomatologa – to by se ve vyspělé evropské společnosti nemělo stát.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
