ANALÝZA STANISLAVA VÍTKA | V první části naší analýzy jsme rozkryli, jak se čínská ekonomika ocitla v pasti stagnace a proč se Peking snaží vyřešit své domácí problémy agresivním vývozem nadprodukce do celého světa. Nyní se podíváme hlouběji do soukolí tohoto stroje. Abychom pochopili hrozbu, která se na Západ řítí dnes, musíme se vrátit k tzv. prvnímu čínskému šoku po vstupu země do WTO. Historie se totiž pod taktovkou Si Ťin-pchinga nejen opakuje, ale nabírá na brutalitě. Čína se rozhodla vsadit vše na kartu průmyslové dominance, i za cenu vytváření zadlužených „zombie firem“ a ničivé vnitřní konkurence. Stojíme na prahu druhého čínského šoku a světový obchod se otřásá v základech.
První čínský šok
Érou prvního čínského šoku bylo zhruba patnáct let po roce 2001. Tehdy Čína liberalizovala svou ekonomiku za vedení Teng Siao-pchinga, Ťiang Ce-mina a (v mnohem menší míře) Chu Ťin-tchaa. Spojené státy masivně rozjely vzájemný obchod a Čínu dovedly do Světové obchodní organizace (WTO). Zejména prvních deset let po tomto nenápadném milníku světových dějin bylo opravdovým čínským šokem, jak ho zpětně v roce 2016 pojmenoval slavný paper ekonomů Davida Autora, Davida Dorna a Gordona Hansona.
V Číně se provinční potentáti předháněli v tom, kdo přiláká nejvíce zahraničních investic, především v oblasti zpracovatelského průmyslu. Hnali se za co nejvyššími čísly hospodářského růstu, která jim měla zajistit povýšení do nejvyšších pater pekingské politiky. To v praxi znamenalo masivní výstavbu infrastruktury z veřejných zdrojů, daňové úlevy pro firmy, zabírání zemědělské půdy i přehlížení drastického znečištění životního prostředí.
Čínská centrální banka navíc uměle podhodnocovala jüan, aby podpořila konkurenceschopnost exportu, zatímco většina Číňanů pracovala v režimu „9-9-6“ – tedy dvanáct hodin denně, šest dní v týdnu.
Kombinace všech těchto faktorů vedla ke vzniku tzv. „čínské ceny“. Ta v mnoha průmyslových odvětvích stlačila náklady tak nízko, že jí zbytek světa prakticky nedokázal konkurovat. Firmy z celého světa musely přesouvat velkou část výroby do Číny, jinak by na trhu nepřežily. Vyšší přidaná hodnota v dodavatelském řetězci však často vznikala jinde – čipy v Americe, stroje v Německu, displeje v Koreji.
Čína tak po roce 2001 ovládla globální výrobu. Vděčila za to přirozené síle pramenící z obrovského rozsahu ekonomiky a extrémně výhodného podnikatelského prostředí, ale také dravosti samotných Číňanů. Ti se po zbídačení půlstoletím komunismu chtěli co nejrychleji odrazit z velice nízké civilizační základny. Tomu všemu napomáhala uměle podhodnocená měna a vykořisťovatelská politika místních vlád.
Z tohoto systému těžilo obrovské množství lidí: čínští dělníci i straničtí funkcionáři, majitelé zahraničních firem šetřící náklady, technologické společnosti dodávající Číně stroje a komponenty pro modernizaci, západní dovozci (jako Walmart) i samotní spotřebitelé na Západě, kteří kupovali levné zboží. A v neposlední řadě finančníci a logistické firmy, které tento koloběh umožňovaly.
(Finanční sektor navíc profitoval z levného čínského kapitálu, který musela čínská centrální banka kvůli udržení slabého jüanu investovat do amerických dluhopisů – to je však jiný příběh.) Skotský historik financí Niall Ferguson pro toto spojení dvou největších světových ekonomik pupeční šňůrou vymyslel termín Chimerica.
První čínský šok vytvořil globální systém, který fungoval pro mnoho, ba dokonce pro většinu lidí na světě. Existovala však jedna skupina, na kterou dopadla drtivá většina negativních důsledků – američtí dělníci.
Zmiňovaná studie s názvem The China Shock ukazuje, že obchod s Čínou v letech 2000–2010 napáchal na této části americké pracovní síly nezměrné škody. Při dřívějších vlnách globalizace sice někteří dělníci ve výrobě přicházeli o práci kvůli konkurenci z Evropy, Japonska či Indonésie, ale většinou rychle našli uplatnění jinde ve stejném odvětví.
Čína na začátku milénia však představovala zcela jinou výzvu. Konkurence nastoupila tak rychle, tvrdě a plošně do všech myslitelných odvětví, že američtí tovární dělníci neměli kam jít. Mnoho z nich natrvalo přešlo na mnohem hůře placené pozice ve službách (pokladní, obsluha ve fast foodu), zatímco jiní skončili na sociálních dávkách, propadli zoufalství, drogám či alkoholu.
Ekonomové vždy věděli, že obchod vytváří vítěze a poražené, ale až do prvního čínského šoku si zřejmě nikdo plně nepřipouštěl, jak dramatické tyto ztráty mohou být. Zvolení Donalda Trumpa prezidentem v roce 2016 přišlo ve stejném roce, kdy vyšla zmíněná studie. Jeho vítězství pak řada dalších analýz spojila právě se zánikem pracovních míst ve výrobě.
Volný obchod má své konkrétní dopady na konkrétní lidské životy, přestože Amerika jako celek vyšla ze situace silnější – s nízkou celkovou nezaměstnaností a rostoucími mzdami v sektoru služeb, který nahradil výpadky v průmyslu.
