Kosovo chce přejít z uhlí na obnovitelné zdroje energie

Během devíti dnů zdolali 3800 kilometrů, navštívili téměř stovku památníků a projeli tři státy po stopách rumunských vojáků padlých v letech 1944–1945. Plukovníci ve výslužbě Marius Popenta (59) a Adrian Teodorescu (51), veteráni zahraničních misí v Afghánistánu, Africe a na Balkáně, se na cestu vydali na vlastní pěst – 800 kilometrů ujeli v sedle kola, zbylé tři tisíce autem. „Cílem bylo dostat se na místa, kde naši lidé bojovali a umírali,“ vysvětluje Popenta. Když mi o své cestě vyprávěli, jako vlastence mě nejvíc potěšilo jejich spontánní nadšení. „Češi byli přátelští a otevření. Rumunské hroby byly pokryté květinami a svíčkami, jako by tam leželi jejich vlastní lidé,“ dodává Teodorescu.

KOMENTÁŘ MICHALA BORSKÉHO I Hlavní město se v posledních letech vydalo na cestu „bezemisní“ dopravy a vedle tramvajových tratí začalo houfně budovat také trolejbusové linky. Výsledkem jsou masivní investice, jejichž efekt je ale poněkud pochybný, uvážíme-li stovky milionů investovaných do výstavby tratí a pořizovací ceny trolejbusů, které jsou dvojnásobné oproti běžným dieselovým autobusům, jež plní přísné emisní normy.

Automobily vyráběné ve východním bloku byly na Západě obvykle terčem poťouchlých vtipů, protože nejpozději na začátku osmé dekády minulého století začaly kosmicky zaostávat za vyspělým světem. Věděli to soudruzi u nás a věděli to i v Moskvě. Myšlenky a nápady na nové moderní modely byly smělé a nadějné, jenže to všechno ukrutně dlouho trvalo a pořád něco chybělo. Za těchto podmínek byl vznik prvního původního ruského auta s předním pohonem a moderní karoserií malý zázarak.