Trumpův problém: Změnil NATO a Evropu. A teď nemůže přiznat, že už nejsme flákači

Projev amerického ministra obrany Peta Hegsetha na jednání ministrů obrany byl jedním z těch okamžiků, kdy se diplomatická mlha rozestoupí a zazní to, co se v zákulisí říká už dlouho. Hegseth řekl: „Půjde o skutečnou revizi. Bude navržena tak, aby zajistila, že NATO se bude rychle a nevratně posouvat k tomu, že Evropané povedou a převezmou hlavní odpovědnost za obranu Evropy.“

Tato věta není pouhou technokratickou poznámkou o rozdělení břemene. Je to politický otřes, který vypovídá mnohem více o samotné Americe než o Evropě. Spojené státy tímto sdělením přiznávají, že už nechtějí být automatickým garantem evropské bezpečnosti. Chtějí být spíše arbitrem, který hodnotí, kritizuje a stanovuje podmínky. A to je zásadní rozdíl, který bude mít dopady na celou architekturu aliance.

Amerika dnes Evropě říká, že ona svou roli splnila, že Evropa zanedbala svou povinnost a že nyní je čas, aby to napravila. To by bylo legitimní, kdyby Spojené státy samy nebyly vnitřně rozpolcené, politicky nestabilní a dlouhodobě neschopné formulovat konzistentní zahraniční politiku. Hegsethův projev tak není jen tlakem na Evropu. Je to také přiznání, že Amerika už si není jistá, zda chce – nebo zda vůbec může – hrát roli světového lídra, kterou držela od roku 1945. A především: je to přiznání, že Spojené státy se ocitly v období, kdy jejich zahraniční politika přestává být předvídatelná. Evropané to vědí. A Hegsethův projev jim to jen připomněl.

Evropští členové NATO dlouhodobě podceňovali investice do obrany. To je fakt, který nelze popřít. A je fér říct, že americká kritika není zcela neoprávněná. Jenže současná americká rétorika má hlubší kořeny. Donald Trump má k NATO averzi, která se datuje už do devadesátých let – tedy do doby, kdy Aliance hledala nové poslání po konci studené války.

Trump tehdy vnímal NATO jako přežitek, jako instituci, která už neslouží americkým zájmům. Jeho kritika nebyla ideologická, ale transakční. A tato logika se nyní vrací v plné síle: Co z toho máme, proč to platíme, proč to děláme, když Evropané nedělají dost.

Hegsethův projev je pokračováním této linie – jen je zabalen do formálního jazyka ministerstva obrany. Je to rétorika, která má vytvořit dojem, že Evropa je nevděčný pasažér, zatímco Amerika je unavený tahoun. Jenže realita je složitější a méně lichotivá pro Washington. Trumpova averze k NATO není výsledkem současné geopolitické situace. Je to dlouhodobý postoj, který se nyní dostal do centra americké politiky. A Hegsethův projev je jeho institucionalizovanou verzí. Podle CNBC šlo navíc o nejtvrdší americkou kritiku Evropy za poslední roky a tón projevu byl plně v souladu s Trumpovou dlouhodobou skepsí vůči NATO.

Zároveň je to projev, který ignoruje jeden zásadní fakt: Evropa se po roce 2022 změnila. A změnila se rychleji, než by kdokoli v USA ještě před pár lety považoval za možné. Americká administrativa však tuto změnu nechce uznat, protože by tím oslabila vlastní argumentaci o evropské nezodpovědnosti. Je jednodušší tvrdit, že Evropa selhala, než připustit, že Spojené státy se samy ocitly v období strategické nejistoty.

Bývalý komentátor Fox News Hegseth také prohlásil: „Namísto tanků, stíhaček a protivzdušné obrany se Evropa soustředila na rovnost pohlaví, klimatické změny a úspory v obraně. Evropské hranice se otevřely dokořán, sociální státy expandovaly, obranné rozpočty se propadly. Spolu s evropskou vírou v sebe samu a svou civilizaci.“

Tohle je klasické odvedení pozornosti. Ano, Evropa má své problémy. Ano, některé vlády skutečně upřednostňovaly sociální programy před armádou. Ale tvrdit, že Evropa neinvestovala do obrany kvůli genderovým politikám nebo klimatickým závazkům, je zjednodušující a účelové.

Skutečná podstata sporu je jinde: Amerika už nechce nést hlavní náklady, Evropa se probudila pozdě, ale probudila se a Washington hledá argumenty, proč změnit svou roli. Hegsethova slova nejsou analýzou. Jsou politickým narativem, který má vytvořit dojem, že Evropa selhala — a že Amerika je nucena jednat. Je to rétorika, která má zakrýt skutečnost, že Spojené státy se samy ocitly v období strategické nejistoty, politické polarizace a únavy z globální odpovědnosti.

A především: je to rétorika, která ignoruje realitu posledních dvou let. Evropané začali zbrojit tempem, které nemá v poválečné historii obdoby. A dělají to ne proto, že jim to říká Washington, ale proto, že pochopili, že svět se změnil. Evropa se probudila do reality, v níž bezpečnost není samozřejmost, ale investice.

Německo vytvořilo speciální fond 100 miliard eur. Polsko míří k největší armádě v Evropě. Skandinávské státy navyšují rozpočty o desítky procent. Česká republika poprvé splnila dvouprocentní závazek. Evropa tedy nedělá málo. Dělá toho víc než kdykoli od 50. let.

A přesto Washington tvrdí, že to nestačí. Proč? Protože americká politika se změnila. Hegsethův projev je signálem, že Amerika se stahuje, že Evropa musí převzít velení a že NATO se mění z amerického projektu na evropský.

To je zásadní posun, který bude mít dopady na celou bezpečnostní architekturu kontinentu. Evropa se ocitá v situaci, kdy už nemůže spoléhat na americkou politickou stabilitu, protože ta se stala oxymóronem. Musí se stát geopolitickým aktérem, jinak se stane geopolitickým objektem. A to je možná nejdůležitější poselství celého Hegsethova projevu: Amerika už nechce Evropu vést. A Evropa se tomu musí přizpůsobit.

Dobrá zpráva je, že i když Američané omezí svou přítomnost v Evropě, svůj jaderný arzenál – klíčový mechanismus strategie odstrašení – ponechávají. To je fundamentální. Bez amerického jaderného deštníku by Evropa byla vystavena tlaku Ruska i Číny v míře, kterou si dnes neumíme představit. Zachování jaderné přítomnosti znamená, že NATO zůstává životaschopné, že odstrašení funguje a že Evropa má čas dokončit svou obrannou transformaci.

Amerika tím vysílá jasný signál: jsme tu, ale ne tak jako dřív. A možná ani ne tak, jak byste si přáli. Evropa tak stojí před volbou, kterou dlouho odkládala: buď se stane skutečným pilířem NATO, nebo se stane jeho slabinou.

Hegsethova slova nejsou jen kritikou. Jsou symptomem. Symptomem Ameriky, která je unavená, polarizovaná a stále méně ochotná nést náklady globálního řádu. Symptomem Evropy, která se probudila pozdě, ale přesto se probudila. A symptomem NATO, které stojí na prahu největší transformace od roku 1949.

Pro Českou republiku to znamená především to, že už se nemůže spoléhat na to, že americká přítomnost v Evropě bude samozřejmostí. Česká obrana bude muset stát na dvou pilířích: na vlastní schopnosti a na evropské spolupráci. Pro Česko je to výzva, ale i příležitost.

Země, která dlouho spoléhala na to, že velcí spojenci vše vyřeší, bude muset investovat do vlastní obranyschopnosti, do modernizace armády, do průmyslu i do strategické odolnosti. A zároveň bude muset aktivně vstupovat do evropských bezpečnostních projektů, protože budoucí NATO bude mnohem více evropské než kdykoli dřív.

Česká republika má výhodu: je součástí regionu, který bere bezpečnost vážně. Polsko, pobaltské státy, Finsko – to jsou země, které udávají tón. Pokud se k nim Česko přidá, může být součástí nové bezpečnostní páteře Evropy. Pokud ne, zůstane na okraji.

Evropa musí přestat reagovat a začít jednat. A Česko s ní. Hegsethův projev je varováním. Ale také příležitostí. Záleží jen na tom, zda ji Evropa i my dokážeme využít.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.