Ministr spravedlnosti Tejc: Státní zástupci nesmějí tajit důkazy ve prospěch obviněných. Dáme to do zákona

Petr Dimun: Takže, byť si tykáme, jsme dlouholetí známí, možná i přátelé, tak určitě nejsem člověk, který by ti kladl otázky jen po srsti. Donedávna se mnou pan ministr dokonce nemluvil, protože se cítil uražen kvůli některým mým článkům.

Jeroným Tejc: Jenom chvilku jsem s tebou nemluvil. A myslím, že to bylo oprávněné.

To si nemyslím, ale budiž. Ten první spor se týkal toho, že jsi nejmenoval jednoho z náměstků, kteří ti byli v podstatě určeni, a to pana ex-soudce Radovana Suchánka, což provázely poměrně podivné okolnosti. A ten druhý text, který jsi mi vyčítal, byl o tom, co jsem nazval „Gottwaldovým zákonem“.

Mně vadilo spíše to pojmenování. Ne ten zákon samotný, ale to srovnání. Já se přiznám, že jsem docela citlivý na srovnávání s minulou dobou. Můj dědeček byl politický vězeň. Asi před čtrnácti dny jsem byl v Jáchymově, kde jsme uctili památku těch, kteří tam tehdy byli … člověk ani nemůže říct odsouzeni, protože mnozí tam byli dáni jen na základě rozhodnutí komisí národního výboru, což bylo naprosto absurdní. Takže se přiznám, že na tato srovnání jsem v dnešní době alergický. Ale pojďme na to zapomenout a bavit se o tom, co je dnes.

Dobře, nebudeme tomu říkat Gottwaldův zákon, budeme tomu říkat tím šíleným oficiálním názvem „návrh zákona o zabavování majetku nevysvětleného původu“. Ten název se v průběhu času měnil a toto je ten poslední stav. K tomu se ale ještě dostaneme.

Pojďme k aktuálnímu a nejpalčivějšímu tématu, kterým je dění ve státním zastupitelství. Konkrétně jde o rezignaci dlouholeté státní zástupkyně olomouckého vrchního státního zastupitelství Petry Lastovecké. V krátké době je to už druhá rezignace významného státního zástupce, nedávno se rozhodl odejít Adam Bašný, evropský pověřený žalobce. Oba tito elitní žalobci doprovodili své odchody velmi ostrými komentáři na adresu poměrů v soustavě.

Lastovecká ve svém rezignačním dopise uvedla: „Dlouhodobě jsem i přes počáteční snahu přestala umět morálně i profesně přijmout směr, kterým se pozvolna ve vedení začala ubírat nejen situace na VSZ v Olomouci, ale postupně i fungování celé soustavy státního zastupitelství. Čím dál častěji mám pocit, že se z prostředí, které bylo dříve postavené na odbornosti, přirozené autoritě a otevřené odborné diskuzi, stává systém založený spíše na patologické opatrnosti, alibismu, bezdůvodném formalismu a prvoplánové loajalitě vůči aktuálnímu mocenskému nastavení. Odborné argumenty často ustupují snaze nedělat si problémy. Samostatný názor přestává být vnímán jako přínos, a místo skutečného vedení a podpory lidí převládá atmosféra, ve které je bezpečnější přizpůsobit se než otevřeně říkat věci, které nejsou pohodlné. A právě s takovým fungováním se už nedokážu profesně ani lidsky ztotožnit.“ 

Co na takto zdrcující kritiku říkáš jako ministr spravedlnosti?

Každý, kdo tu situaci dlouhodobě sleduje, vidí, že minimálně v tom mediálním světě situace rozhodně klidná není. A to, že v takto krátké době zaznělo už druhé takto silné vyjádření, rozvířilo obrovské emoce. Nicméně z hlediska toho, jak celou věc vnímá veřejnost, to pro celou soustavu státního zastupitelství prostě není dobré. Je úplně jedno, jaké jsou skutečné motivace, kde leží absolutní pravda, ale tohle je objektivní fakt. 

Veřejnost se nad tím pozastavuje, klade si vážné otázky. Četl jsem diskuse na sítích – sice bych neměl, ale ten čas jsem si udělal. A je to velmi nepěkná debata. Já jsem proto požádal paní státní zástupkyni Lastoveckou, která je ve funkci tuším do konce srpna, o osobní schůzku. Chci si s ní promluvit, chci slyšet, jak situaci vnímá a zda má pro svá tvrzení konkrétní důkazy. 

Ty výroky jsou tak závažné, že by bylo od ministerstva naprosto nesprávné se tvářit, že se nic neděje, a jít dál. Po schůzce s ní budu samozřejmě mluvit i s nejvyšší státní zástupkyní, která je za chod soustavy odpovědná.

Jen připomenu, že 23. června má kárný senát projednávat její námitky proti udělené výtce. Takže se potkáte ještě předtím.

Do samotného kárného řízení já samozřejmě ani nemohu, ani nechci jakkoli zasahovat. To je věc, která se musí odehrát výhradně před kárným senátem a ten jistě zváží všechny okolnosti. Mám na to svůj subjektivní názor, byť čerpaný pouze z mediálních zdrojů, ale právě proto to nechci komentovat, aby mě nikdo neobvinil, že se snažím do rozhodování kárného senátu zasahovat.

Když se na to podíváme obecně, nejedná se o hlubší systémový problém? Já totiž mám obdobné informace zevnitř soustavy. Dlouhé roky mě žalobci ignorovali nebo se se mnou báli mluvit, protože jsem byl jejich hlasitým kritikem. V poslední době se ale situace dramaticky mění. Přibývá žalobců, kteří se už mluvit nebojí – sice neoficiálně, ale velmi otevřeně – a potvrzují mi, že mé dřívější texty přesně popisovaly patologii systému.

Já jsem si nedělal žádný sociologický průzkum, abych obcházel jednotlivá zastupitelství a vyptával se, zda panuje nálada „jedna A“, jak se říkalo ve Švejkovi. Ale bavím se se státními zástupci pravidelně. A musím uznat, že po těch dvaceti letech, co se v tomto prostředí pohybuji, se dnes stále častěji setkávám s velmi kritickými hlasy. A to i od lidí na vysokých pozicích, u kterých bych to vůbec nečekal a kteří nemají žádný osobní důvod být zhrzení, protože nejsou mezi těmi, kterým by bylo ubližováno.

Zároveň to ale nelze černobíle přeceňovat. Mluvím i s druhou skupinou státních zástupců, kteří naopak ty nespokojené velmi ostře kritizují. Tvrdí, že soustava funguje standardně, žádný zásadní problém neexistuje a že jde pouze o pár jedinců, kteří neunesli nároky.

To je přesně ta rétorika Lenky Bradáčové. Ta tvrdí, že odcházející kritici prostě jen nestačili jejímu pracovnímu a odbornému tempu.

Jak říkám, těch, kteří se dnes vyjadřují kriticky, je nepochybně víc, než tomu bývalo v minulých letech. V tom s tebou souhlasím. Netroufám si to však procentuálně kvantifikovat, to by bylo nezodpovědné. Uznávám ale, že atmosféra je napjatá, možná až zbytečně moc. 

Chci, aby státní zastupitelství fungovalo profesionálně a aby nebyly pochybnosti o jeho odbornosti a nezávislosti. A hlavně o tom, že lidé na vysokých postech splňují náročná kritéria, především odbornost, a že jejich loajalita směřuje k právnímu státu, nikoli k jednotlivým figurám v čele soustavy, které jim pomohly nahoru.

Před časem jsi představil záměr zřídit jakousi inspekci státního zastupitelství. Lenka Bradáčová to okamžitě v médiích napadla s tím, že by takový krok ohrozil nezávislost trestního řízení a mohl by být zneužit k politickému tlaku. Jak daleko s tímto projektem na ministerstvu jste?

Já jsem ty její argumenty četl. A musím říct, že kdyby ten návrh vypadal tak, jak ona ho v médiích vykreslila, tak bych ho kritizoval úplně stejně jako ona. Jenže takový návrh nikdy z ministerstva neodešel. Celá ta mediální přestřelka vznikla možná z nedostatku přesnějších informací, protože jsme zatím nepředstavili finální paragrafované znění a v kuloárech se spíše spekuluje.

Mohu ale naznačit, jakým směrem naše úvahy reálně směřují. Rozhodně nechceme budovat žádný specializovaný silový orgán spadající přímo pod ministra, jako byla kdysi nechvalně proslulá inspekce ministra vnitra. Ta se ostatně právě z těchto důvodů rušila a nahradila ji GIBS. Naše představa je taková, že by v rámci soustavy vznikl nezávislý vyšetřovací „speciál“ složený z aktivních státních zástupců s dostatečnou praxí. Ostatně o něčem podobném kdysi uvažoval i bývalý nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman právě s Lenkou Bradáčovou. 

Tento speciál by byl zcela nezávislý na nejvyšším státním zástupci a měl by na starosti výhradně trestnou činnost žalobců. Vzhledem k tomu, že těchto případů je – chvála bohu – velmi málo, dovedu si představit, že by pod něj spadalo i vyšetřování trestných činů příslušníků zpravodajských služeb.

Na zpravodajské služby přece na státním zastupitelství vždycky existovali specializovaní žalobci, kteří tu agendu dlouhodobě řešili.

To je pravda, ale vyšetřování trestné činnosti příslušníků tajných služeb vyžaduje mimořádný stupeň utajení a specifickou odbornost. Pokud bychom takový speciální útvar zřizovali, spojení těchto dvou agend by dávalo hluboký smysl. 

Chci ale zdůraznit, že v tom nesmí být ani stín politického vlivu. Vyšetřování musí zůstat v rukou státních zástupců, nikoli úředníků ministerstva. Tím bychom nezávislost opravdu ohrozili. Náš pozměňovací návrh v tomto duchu teprve vzniká, není to pro mě vteřinová priorita, která by musela být schválena zítra, ale pracujeme na tom.

Jak to vypadá s budoucností pražské pobočky Nejvyššího státního zastupitelství? Ty sám jsi hned po nástupu do funkce prohlásil, že se ti to nelíbí a budeš to chtít řešit. Jenže pobočka v ulici Politických vězňů stále  vesele funguje a nabírá nové lidi.

Já na svém názoru trvám. Považuji zřízení a fungování této pražské pobočky za naprosto zjevné obcházení zákona. Sídelní struktura státních orgánů je dána zákonem a má svůj hluboký smysl. Pokud zákon říká, že Nejvyšší státní zastupitelství sídlí v Brně, pak má sídlit v Brně. Chystáme legislativní úpravu, která jasně stanoví, za jakých podmínek a zda vůbec mohou detašovaná pracoviště a pobočky fungovat.

Já se tomu musím občas smát. Kdybychom aplikovali stejnou logiku jako NSZ, tak bych mohl jako ministr spravedlnosti k 1. dubnu slavnostně oznámit, že zřizuji detašované pracoviště Ministerstva spravedlnosti v Brně. Moji dva náměstci, Zdeněk Koudelka a Adam Šimice, jsou totiž z jižní Moravy. Přestože mají vysoké platy, dojíždění do Prahy je pro ně nekomfortní.

V Brně navíc sídlí Nejvyšší soud, Nejvyšší správní soud i Ústavní soud, takže by to pro ministerstvo spravedlnosti mělo logiku. Neudělal jsem to, protože by to byl nesmysl a obcházení zákona. A úplně stejným nesmyslem je pražská pobočka brněnského NSZ. Ty argumenty pro její zachování jsou z mého pohledu naprosto nevalidní a zástupné.

To je jedna věc. Ty sám jsi vyhlásil masivní úsporná opatření v justici. Chceš slučovat malé okresní soudy, omezil jsi stáže soudců a žalobců. Přitom právě pražská pobočka NSZ je personálně saturována téměř výhradně formou stáží. Státní zástupci z celé republiky jsou tam stahováni na stáže, které trvají roky. Není to v přímém rozporu s tvou úspornou politikou?

To je obrovský problém, a proto jsem také u soudů okamžitě pozastavil platnost memoranda, které automaticky garantovalo, že pokud jde soudce na stáž na vyšší stupeň, ministerstvo okamžitě tabulkově doplní volné místo na tom nižším stupni. Na to prostě dnes nemáme rozpočtový prostor. 

Stáže mají v justici nepochybně svůj smysl – člověk si vyzkouší práci na vyšším stupni a nadřízení zjistí, zda na to má. Ale stáže se nesmí stát trvalým stavem. Pokud je někdo na stáži roky, dostává se do naprosto závislého postavení. Je tam v podstatě „na dobré slovo“ svých nadřízených, kteří mohou kdykoli rozhodnout o jeho návratu zpět. To vytváří nebezpečný prostor pro nepřímý tlak a vynucování loajality. 

Připravujeme proto pravidlo, které omezí délku jakékoli stáže na maximálně šest měsíců. Po půl roce se musí jasně rozhodnout: buď toho člověka na vyšším stupni chceme natrvalo a jmenujeme ho, nebo se vrací na své původní působiště. Žádné nekonečné prodlužování už trpět nebudeme.

Na semináři spolku Šalamoun v Poslanecké sněmovně vystoupil její předseda Tomio Okamura s projevem, v němž ostře zaútočil na soudce a státní zástupce. Justiční zločiny jsou podle něho spíše pravidlem, než výjimkou, falšují se zápisy, zatajují se důkazy. Jak se ti takové hodnocení poslouchá?

Tak Tomio Okamura je známý tím, že pro silné a mediálně vděčné výroky nechodí daleko. Musíme brát v úvahu, že není právník a jeho pohled je do značné míry formován mediálním obrazem některých extrémních kauz. Na druhou stranu nelze popřít, že k chybám v justici dochází. Stát na odškodném za nezákonná stíhání a průtahy vyplácí ročně mezi 150 až 200 miliony korun. To jsou obrovské peníze a jsou to peníze daňových poplatníků vyhozené za pochybení konkrétních lidí.

My na to reagujeme například v chystané novele trestního řádu, kde poprvé zcela explicitně zakotvujeme povinnost státního zástupce nezamlčet žádný důkaz, který svědčí ve prospěch obviněného. Může se to zdát jako samozřejmost, ale zkušenosti z praxe ukazují, že to v zákoně prostě musíme mít napsané černé na bílém.

Ostatně, vzpomeňme na kárnou žalobu, kterou podávala ministryně Marie Benešová na soudce v kauze Opencard za to, že vědomě pozměňoval a falšoval soudní protokoly. Dopadlo to tehdy mírným trestem.

Pojďme ale k tomu, jak se stát chová k obětem těchto pochybení. Nedávno jsem podrobně popisoval případ úřednice Tamary Hlávkové. Žena, kterou policie a státní zastupitelství devět let vláčely trestním stíháním, než Nejvyšší soud definitivně konstatoval, že neudělala vůbec nic nezákonného a pouze plnila své povinnosti. Během těch devíti let přišla o zdraví, o kariéru, o nejlepší léta profesního života.

A jak se zachovalo tvé ministerstvo? Dovolalo se a vzkázalo jí, ať složitě dokazuje, že její fatální zdravotní stav byl způsoben právě tímto devítiletým stíháním. Oba víme, co to pro toho člověka znamená. To je čistá, státem posvěcená sekundární viktimizace.

Já pro ty lidi a jejich osudy mám hluboké osobní pochopení. Sám jsem jako náměstek měl agendu odškodňování pod sebou a vím, jak složité lidské tragédie se za těmi spisy skrývají.

Jenže musíme vidět i druhou stranu věci. Úředníci ministerstva, kteří o těch náhradách rozhodují, se pohybují v extrémně rigidním právním rámci. Jsou vázáni zákonem o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, judikaturou soudů a v zádech mají neustálou hrozbu kontrol ze strany Nejvyššího kontrolního úřadu. Ti úředníci nemohou vyplatit peníze jen na základě emocí, byť naprosto lidsky pochopitelných. Musí mít v ruce nezpochybnitelný důkazní materiál, jinak sami riskují stíhání za porušení povinnosti při správě cizího majetku.

Proto ministerstvo v první fázi často přizná pouze tu část náhrady, která je bezpečně a tabulkově prokazatelná, a o zbytku nechá rozhodnout nezávislý soud. Chci ale tento systém zásadně změnit. Jednám s představiteli Nejvyššího soudu o vytvoření jasné a moderní metodiky pro odškodňování nemajetkové újmy, podobně jako už funguje metodika pro délku řízení. Pokud bude existovat jasný návod schválený Nejvyšším soudem, ministerstvo bude moci vyplácet adekvátní odškodné okamžitě a lidé nebudou muset absolvovat další ponižující soudní bitvy se státem.

Zároveň ale musíme vyřešit otázku regresů. Stát sice vyplatí desítky milionů, ale po chybujících soudcích a žalobcích nevymůže téměř nic. Úspěšnost regresního vymáhání se pohybuje pod jedním procentem. To je neudržitelné. Chystáme proto revoluci v regresním systému.

Prodloužení lhůty: Promlčecí lhůta pro uplatnění regresu se prodlouží ze současných tří let na deset let. Justiční omyly se totiž málokdy vyjeví do tří let, většinou to trvá sedm i více let.

Stavení lhůty: Po dobu, kdy poběží kárné nebo trestní řízení s chybujícím soudcem či žalobcem, se promlčecí lhůta pro regres zastaví.

Zavedení kárné odpovědnosti za regres: Nově bude možné uplatnit regresní náhradu i v případech, kdy k pochybení došlo z hrubé nedbalosti. O tom ale nebude rozhodovat ministerský úředník zasláním faktury, což by mohlo být vnímáno jako nátlak, ale ministerstvo bude muset podat standardní žalobu k nezávislému soudu.

Expertní komise: Zřídíme nezávislou expertní komisi (složenou z 3, 5 nebo 7 emeritních soudců, žalobců a neaktivních advokátů), která každý případ posoudí a doporučí ministrovi, zda regresní žalobu podat. Tím naprosto vyloučíme jakoukoliv politickou svévoli nebo snahu trestat soudce za jejich právní názor.

Zvláštní kariérní postupy: Když profesní selhání vede k povýšení

To zní sice hezky, ale jak chceš zajistit odpovědnost, když v českém systému funguje naprosto zvrácený kariérní mechanismus? Podívejme se na konkrétní příklady. Žalobce, který stíhal Tamaru Hlávkovou, byl krátce poté jmenován evropským pověřeným žalobcem. Nebo případ Postoloprty. Kárný senát sice žalobkyni osvobodil, ale v odůvodnění naprosto zdrcujícím způsobem zkritizoval její odborné pochybení a lajdáctví. Člověk by čekal, že její kariérní postup bude na dlouhá léta zablokován a bude ráda, když bude na okrese v Lounech řešit dopravní přestupky. Místo toho je dnes zástupkyní na Vrchním státním zastupitelství v Praze. Co si má o takovém systému myslet řadový občan, který se stal obětí jejich zvůle?

To je nesmírně vážná věc a ukazuje to na selhání těch, kteří o těchto kariérních postupech rozhodují – tedy nadřízených státních zástupců a předsedů soudů, kteří tyto lidi navrhují a tlačí nahoru, přestože o jejich profesních selháních velmi dobře vědí.

Já osobně nejsem velkým příznivcem rigidních, tabulkových kariérních řádů. Pokud systém příliš zformalizujeme, vytvoříme jen další byrokratické monstrum, které se nakonec zvrhne v to, že jediným kritériem bude, zda dotyčný nebyl v posledních třech letech kárně potrestán. A to nám tyto případy nevyřeší.

Snažím se jít příkladem. Kdykoli mi na stůl přijde návrh na jmenování nebo povýšení nějakého soudce či žalobce, kde má ministerstvo spolurozhodovací pravomoc, nespokojím se s obligátní úřední větou, že „nejsou známy žádné překážky“. Jak jsem už říkal, prostě si ta jména zadám do Googlu a zjišťuji si detaily jejich minulosti sami. Pokud narazím na jakoukoli pochybnost, chci vysvětlení.

Ale ministerstvo nemůže suplovat odpovědnost samotných šéfů soustavy. Ti musí začít vnímat, že povyšováním chybujících lidí dělají celé justici medvědí službu a naprosto tím devastují důvěru veřejnosti v právní stát.

Pojďme k tvému klíčovému projektu, kterým je reforma soudní mapy a slučování okresních soudů. Vyvolalo to v justici obrovské pnutí a zdá se, že se ten proces zadrhl. Původně plánovaný termín k 1. lednu 2027 už evidentně nestihnete.

To je pravda, ten termín jsme museli posunout na 1. ledna 2028. A musím se nad tím trochu pousmát. Když jsme na začátku postupovali rychle, byli jsme pod palbou kritiky, že reformu válcujeme, málo diskutujeme se soudci a nepřipravujeme ji dostatečně v zákulisí. Když jsem tedy této kritice vyhověl, tempo zpomalil a otevřel širokou diskuzi, okamžitě se ozval křik, že reforma je nepřipravená a proto jsme ji zastavili.

Reálné důvody pro posun termínu jsou ale dva a jsou naprosto pragmatické. Zaprvé je to legislativní situace v Poslanecké sněmovně, která je totálně zablokovaná opozičními obstrukcemi. I kdybychom ten návrh odevzdali v březnu, nebyla žádná šance, že by prošel celým legislativním procesem dříve než koncem roku, což by znamenalo naprosto fatální nedostatek času na přípravu samotných soudů. 

Druhým důvodem je IT a digitalizace. Chceme mít robustní, moderní systémy, které sloučení okresů bezproblémově zvládnou, a to vyžaduje čas. Mě ten posun samozřejmě mrzí, protože čím později reformu spustíme, tím později dosáhneme úspor. A ty peníze v systému zoufale potřebujeme. Rozpočet ministerstva není nafukovací a my musíme sanovat platy administrativního personálu soudů, zapisovatelek a odborného aparátu, které jsou dnes na naprosto podprůměrné úrovni.

V rámci této reformy chci ale představit zcela nový institut, kterým jsou „asistenti senioři“ soudců. Tento model chceme převzít z notářské komory. Dnes máme systém kandidátů na soudce, kteří projdou náročným sítem, složí zkoušky, udělají si psychotesty a pak jsou jmenováni kandidáty na 14 měsíců. Když se ale neuvolní tabulkové místo soudce, tito vysoce kvalifikovaní lidé buď ze systému odcházejí do privátní sféry, nebo se musí potupně vrátit na pozici řadových asistentů s mizerným platem.

Nová role „asistenta seniora“ by tento problém vyřešila. Asistent, který splní všechny podmínky pro jmenování soudcem, ale není pro něj volné místo, získá status seniora a výrazně vyšší plat – uvažujeme zhruba o jedné třetině platu soudce, což je dnes kolem 60 až 70 tisíc korun. To tyto lidi stabilizuje v systému, neodvedou nám je advokátní kanceláře a budou moci na soudech vykonávat vysoce odbornou práci, dokud se neuvolní tabulkové místo soudce.

A co samotná systematizace soudů? Stále platí, že máme v České republice příliš mnoho soudců, jak se často tvrdí?

Když se podíváme na reálná čísla, tak je to naprosto zjevné. Máme celou řadu malých okresních soudů, kde je fyzicky obsazeno třeba 11 až 13 soudců. Když si ale uděláte personální audit podle reálného nápadu věcí, zjistíte, že by pro daný okres bohatě stačilo 8 až 9 soudců. Ti zbylí jsou tam pouze proto, aby byla zajištěna vzájemná zastupitelnost v případě nemocí nebo dovolených. A to je extrémně drahé.

Pokud sloučíme dva až tři malé okresní soudy pod jednoho předsedu, vytvoříme soud s 30 až 40 soudci. Tam už zastupitelnost vyřešíte naprosto bez problémů v rámci jednoho velkého rozvrhu práce a ušetříte desítky zbytečných soudcovských míst, nemluvě o manažerských příplatcích pro předsedy a místopředsedy sloučených soudů. Tyto úspory nám umožní zaplatit kvalitní administrativní aparát, bez kterého se soudci stejně neobejdou.

Na závěr pojďme k návrhu, který v posledních týdnech nadzvedl celou právnickou obec – advokáty, notáře i daňové poradce. Jde o trio zákonů z dílny ministerstva financí pod vedením Aleny Schillerové: zákon o ekonomické ochraně státu, zákon o FAU a doprovodný změnový zákon. Tyto předlohy v podstatě zavádějí brutální prolomení advokátní mlčenlivosti, umožňují FAU online přístup do databází komor a zakazují advokátům informovat vlastní klienty o tom, že jsou prověřováni. Ministerstvo spravedlnosti se k tomu v připomínkovém řízení postavilo velmi kriticky. 

Ty sám jsi o přípravě těchto zákonů věděl dopředu, nebo to na vás spadlo až v rámci oficiálního připomínkového řízení?

Já jsem o tom byl informován s předstihem, a to právě od zástupců České advokátní komory a Notářské komory, kteří měli oprávněný pocit, že se jim na ministerstvu financí nedostává sluchu a jejich argumenty jsou naprosto ignorovány. O těchto zákonech jsem s paní vicepremiérkou Schillerovou mluvil. Ona je z mého pohledu rozumná politička, a jakmile se do toho problému osobně vloží, bude schopna ty úřednické nápady korigovat. Je to totiž klasický příklad toho, kdy úředníci na financích chtěli být papežštější než papež v rámci implementace evropských směrnic proti praní špinavých peněz (AML).

Tento úřednický návrh má ale naprosto devastující dopady na praxi. Nemůžete přece aplikovat stejný metr a stejné povinnosti na obří nadnárodní banku, která má stovky analytiků a specializovaný software, a na řadového advokáta nebo notáře na malém městě, který má v kanceláři tři lidi. Ti lidé ty šílené administrativní nároky prostě nemohou fyzicky zvládnout. 

A co je nejhorší – naprosto brutálním způsobem to prolamuje advokátní tajemství. Mlčenlivost je přece základním pilířem vztahu mezi advokátem a klientem. Pokud by u advokátních zkoušek kdokoli zpochybnil absolutní prioritu mlčenlivosti, okamžitě by letěl. A teď by měl stát získat online přístupy do databází advokátních kanceláří? To je naprosto nepřijatelné a ministerstvo spravedlnosti to v této podobě nikdy neschválí.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.