KOMENTÁŘ MICHALA BORSKÉHO I V samotném srdci Prahy už desítky let chátrají architektonické skvosty, které by jinde byly výkladní skříní města. Palác u Stýblů, Dům uměleckého průmyslu, Wimmerův palác či Palác Hrobčických jsou dnes místo toho pomníky komplikovaných restitucí, spekulací, trestních kauz i bezmoci úřadů. Zatímco před volbami politici nabízejí rychlá řešení viditelných problémů metropole, do těchto mnohem složitějších kauz se nikomu příliš nechce.
Všechny je obejdete během patnácti minut pěšky, leží v perimetru 300 metrů v okolí tzv. Zlatého kříže v centru metropole. Palác u Stýblů na Václavském náměstí, Dům uměleckého průmyslu na Národní a Wimmerův palác s Palácem Hrobčických v Rytířské ulici. Všechno pomníky komplikovaných vlastnických vztahů prošpikované restitucemi a spekulacemi s milardovými parcelami okořeněné neschopností města jejich osud 35 let nějak ovlivnit. Domy, které by v každém jiném hlavním městě byly výkladní skříní, u nás tvoří „mrtvé zóny“ a pomníky úřední i politické bezmoci.
Palác U Stýblů: Mrtvý Václavák
Na Václavském náměstí na jednu stranu finišuje hojně propagovaná stavba tramvajové trati na Vinohrady, na druhou stranu jde stále o temný neživý prostor plný aušusové turistického artiklu a pochybných existencí v jakoukoliv dobu. Němým svědkem toho, co bylo a mohlo by být, je architektonicky skvostný Palác U Stýblů v dolní části Václaváku, dříve známý jako Palác Alfa se stejnojmenným premiérovým kinem. Stříbrné plátno zde ale bylo naposledy ozářeno paprsky promítačky v roce 1994.
Je to kolosální modernost, která v době svého vzniku (1928–1929) definovala velkoměstský život Prahy. Slavné kino, divadlo Semafor, rozlehlá pasáž a luxusní byty. Po revoluci byl dům v restituci vrácen rodině Stýblových, která se sice snažila o jeho oživení (pasáž je částečně funkční), ale horní patra a zadní trakty jsou chátrajícím a zakonzervovaným městem duchů.
Bližší pohled ukazuje na klasický problém „příliš velkého sousta“. Investice do kompletní sanace technických sítí a statiky v objektu takového rozsahu se pohybují v řádech stamilionů korun. Pro majitele je obtížné najít model, který by skloubil přísné požadavky památkářů s komerční realitou předraženého centra.
Zatímco magistrátní politici mluví o „humanizaci Václaváku“, Palác U Stýblů stojí jako připomínka, že fasáda do náměstí je jen kulisou, za níž se skrývá strukturální rozklad. Celý blok objektu nicméně nedávno změnil majitele. Palác dnes vlastní investiční skupina Kaprain, která ho převzala už s připraveným projektem rekonstrukce. Ten počítá s návratem obchodů do parteru, novým využitím vyšších pater a celkovým oživením jednoho z nejviditelnějších domů v Česku. Jenže takových záměrů už za posledních 30 let bylo...
Dům uměleckého průmyslu: Funkcionalistický vzdech na Národní
Dům uměleckého průmyslu (DUP) na Národní třídě 38 je učebnicovým příkladem toho, jak institucionální spor dokáže zabít špičkovou architekturu. Tento funkcionalistický klenot od Oldřicha Starého z let 1934–1936 byl postaven jako centrum pro propagaci moderního designu a řemesel.
Stavba, na niž si výbor Svazu československého díla vzal úvěr, trvala osm let a je dílem tří architektů. Původní stavbu navrhl František Kavalír, po jeho náhlé smrti pokračoval Oldřich Starý, který je autorem fasády do Národní třídy a posuvné skleněné střechy; František Zelenka je pak autorem obytného traktu do Charvátovy ulice. Dům uměleckého průmyslu sehrál důležitou roli zejména za okupace, kdy se zde konaly rozsáhlé výstavy moderního bydlení a českých výrobců, jimiž kulturní veřejnost čelila germanizačnímu tlaku.
Po únorovém puči v roce 1948, kdy Svaz československého díla jako dobrovolný spolek zanikl, byl Dům uměleckého průmyslu předán socialistické státní instituci ÚLUV (Ústředí lidové a umělecké výroby). Ojediněle zde pokračovala výstavní činnost, sídlilo zde nakladatelství Odeon a většina návštěvníků si DUP spojovala s modernizovanou folklorní tvorbou prodejny Krásná jizba. Po roce 1989 byl ministerstvem kultury DUP prodán do soukromých rukou. Vlastníkem budovy je prostřednictvím svých firem a blízkých osob už tři desítky let kontroverzní podnikatel Luděk Fabinger, stíhaný mimo jiné za podíl na kauze H-System.
To, že se dosud nezřítil a navenek dokonce stále vypadá hodnotně, svědčí podobně jako u Paláce U Stýblů o mimořádném fortelu jeho stavitelů a kvalitě konstrukce. Od doby likvidace ÚLUV dům pustne, chátrá, je totálně vybydlen a zdevastován. Dvorana i pasáže jsou zaslepeny, různě předěleny na prodejny s levným čínským zbožím, kanceláře zničené a prázdné, kdysi pojízdná skleněná střecha zalita térem, exteriér i interiér domu této bývalé skleněné perly Národní třídy vypadají zuboženě. Civilizovaně vypadá alespoň fasáda do Charvátovy ulice.
Vyhlídky do budoucna jsou mlhavé; občasné pronájmy pro krátkodobé umělecké akce (jako byl Designblok či projekt DUP39) sice budovu na chvíli oživí, ale systémová záchrana je v nedohlednu.
Pohrobci podivínského uhlobarona
Spojení mezi Wimmerovým palácem a Palácem Hrobčických v Rytířské ulici není jen zeměpisné, ale především majetkové a kriminálně-politické. Společným jmenovatelem je postava Antonína Koláčka, jednoho z hlavních aktérů kontroverzní privatizace Mostecké uhelné společnosti (MUS), a širší okruh lidí kolem této kauzy.
Antonín Koláček a jeho partneři (zejména Luboš Měkota, Petr Kraus či Jiří Diviš) po ovládnutí Mostecké uhelné hledali bezpečné přístavy pro obrovské objemy kapitálu, které podle švýcarských i českých soudů pocházely z trestné činnosti. Historické nemovitosti v samém centru Prahy se jevily jako ideální „uloveno“.
Oba paláce se tak staly součástí portfolia ovládaného přes neprůhledné struktury firem (často se jmény jako Wimmerův palác s.r.o. nebo společnosti napojené na skupinu Appian či Albatros). Koláček, který se později vydal na cestu buddhismu a esoteriky, tyto domy vnímal jako investici, ale jejich správa fakticky zamrzla v okamžiku, kdy začaly majetky „uhelných baronů“ zajišťovat orgány činné v trestním řízení – jak ve Švýcarsku, tak v Česku.
Wimmerův palác je nejviditelnější obětí této kauzy. Dlouhá léta jej vlastnily struktury blízké Luboši Měkotovi (zesnulému partnerovi Koláčka) a Antonínu Koláčkovi. Protože existuje důvodné podezření, že palác byl pořízen za peníze vyvedené z Mostecké uhelné, stal se předmětem zajištění. Majitelé s domem nemohli fakticky nakládat, prodávat ho, ani do něj investovat stamiliony potřebné na rekonstrukci, dokud se nevyjasní trestní kauzy. Stav paláce je na hraně havárie.
Dům Hrobčických v Rytířské 10 patří k nejstarším obytným budovám v jádru města. Obsahuje vzácné renesanční stropy a gotické sklepy. Tento objekt radnice Prahy 1 v minulosti prodala za cenu, která byla mnohými znalci i opozičními politiky považována za hluboce podhodnocenou. Kupujícím byla opět společnost napojená na lidi kolem Antonína Koláčka a kauzy MUS. Palác se tak ocitl ve stejném „toxickém koši“ jako Wimmerův palác. Stal se součástí balíku nemovitostí, které sloužily k parkování peněz z uhlí a dnes jsou rukojmími nekonečných trestních řízení.
Antonín Koláček se dnes prezentuje jako spirituální učitel a k věcem se příliš nevyjadřuje. Tato aura „osvíceného investora“ v kombinaci s nekonečnými soudními procesy vytváří mlhu, do které se žádnému marketingovému poradci před volbami nechce vstupovat.
Boj s větrnými mlýny
Výše jsem popsal jen čtyři křiklavé objekty spekulativního nezájmu svých soukromých vlastníků, můžeme ale jmenovat i mnohé další - třeba bytové domy na Újezdě nebo ve Vítězné či bývalá poliklinika v Klimentské.
Proč se do těchto témat kandidáti v Praze nepouštějí? Protože vyžadují boj s nedotknutelností soukromého vlastnictví. V českém právním řádu je vlastnické právo téměř absolutní, a i když zákon o památkové péči mluví o povinnosti vlastníka pečovat o objekt, vymahatelnost je v praxi nulová. Majitelé těchto domů často s úřady komunikují jen formálně, odvolávají se a hrají o čas.
Skutečným řešením, o kterém by se mělo před volbami mluvit, je důraznějším vymáhání zákonné zásady „veřejného zájmu na zachování kulturního dědictví“, který by měl mít v zákoně větší váhu než apelativní rozměr. Možným nástrojem je také drastické zvýšení daně z nemovitosti u dlouhodobě neobydlených a zanedbaných domů v památkových zónách (tzv. „daň ze spekulace“) nebo zavedení povinného depozitu na budoucí opravy, který by majitel musel složit při nákupu památky.
Pokud si aktéři vrcholící kampaně skutečně berou Prahu do úst jako „světovou metropoli“, neměli by zapomínat, že světovost se neměří počtem nových laviček a vymalovaných podchodů, ale schopností zachránit to, co z nás ono světové město dělá. Výše zmíněné čtyři objekty jsou výmluvným svědectvím o tom, že centrum Prahy zatím není živým organismem, ale v mnoha ohledech jen kulisou.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky moc.
