Klientem státního zástupce je veřejný zájem, ne obžaloba za každou cenu, říká profesor Fenyk

Celý život se pohybujete v trestním procesu – jako prokurátor, státní zástupce, advokát, soudce Ústavního soudu i pedagog. Co vás po návratu do advokacie nejvíc zarazilo?

Trestní proces dělám celý život, u justice jsem čtyřicet let. Když měníte pozice, vnímáte i změnu prostředí a požadavků jednotlivých funkcí. Vzniká vám zvláštní zkušenost: dokážete identifikovat potřeby soudce, státního zástupce i vyšetřovatele, kterým jsem byl také krátce. A jako učitel na právnické fakultě k tomu vidíte teorii, což není u každého soudce nebo státního zástupce obvyklé. Trestní proces a mezinárodní justiční spolupráci učím od roku 1995, od roku 2006 na plný úvazek.

Tohle všechno dohromady vám vytvoří určitý pohled, který ale musíte neustále doplňovat, protože justice se mění. Není to tak, že před rokem 1989 byla justice špatná, potom přišla samá vynikající léta a už není potřeba nic dělat.

Když jsem v roce 2006 odešel ze státního zastupitelství, byl jsem sedm let advokátem. Teď se vracím se zkušeností deseti let u Ústavního soudu, takže mám výrazně ústavněprávní pohled. Společné ale zůstává, že v trestním řízení existují pravidla, která se mají dodržovat, aby bylo spravedlivé. Nemyslím tím spravedlnost v pravém slova smyslu, ale to, že průběh řízení musí být veden spravedlivým způsobem.

A to platí už pro přípravné řízení?

Samozřejmě. Kontinentální model trestního procesu je založen na dvou fázích. V první, přípravné, státní zástupce společně s policejním orgánem vytvářejí skutkový stav a zjišťují, zda vůbec jde o trestný čin. Když je někdo důvodně podezřelý, musí ho seznámit s podstatou obvinění a prověřit, zda věc opravdu patří před soud.

Pánem této fáze je státní zástupce. Policie a další policejní orgány jsou jeho prodlouženou rukou. Státní zástupce zastupuje veřejný zájem a má vytvořit důkazní situaci ve prospěch i neprospěch obviněného. Potom se rozhodne, zda s ní půjde před soud. Má možnost rozhodovat o opravných prostředcích proti postupu policejního orgánu a může do řízení výrazně zasahovat. V podstatě může všechno.

Advokáti ale namítají, že státní zástupce důkazy ve prospěch obviněného v praxi neopatřuje. Nechce po něm zákon něco nemožného?

Nechce. Obhájce má klienta, státní zástupce klienta nemá. Vystupuje ve veřejném zájmu a tím je spravedlivé rozhodnutí. Jeho práce nespočívá v tom, aby dosáhl odsuzujícího rozsudku. Pokud je prokázáno, že byl spáchán trestný čin a konkrétní osoba je trestně odpovědná, je požadavek na odsouzení správný. Když ale zjistí, že situace je jiná a existují důvodné pochybnosti, měl by jednat obráceně.

Bohužel zjišťujete, že státní zástupci si často udělají obrázek hned na začátku řízení a snaží se ho udržet po celou dobu, dokonce i v hlavním líčení. Řeknou si: „To je jasná věc.“ To je věta, kterou úplně nesnáším, protože je to nejnebezpečnější věta celého trestního řízení. Na jeho počátku není jasné nic.

Jestliže respektujeme presumpci neviny, státní zástupce by měl trvat na tom, aby si policie i on vytyčili vyšetřovací verze – vražda, sebevražda, nešťastná náhoda – a všechny poctivě prověřili. Místo toho už bývá přesvědčený, že jako zkušený člověk ví, jak to je, a dělá mu potíže zjišťovat okolnosti, které jeho hypotézu oslabují. Buď podvědomě, nebo – nechci říkat, že cíleně, to asi tak není – je opomíjí.

Jednou jsem se profesorky Císařové ptal, co je nejdůležitější schopnost právníka v trestním řízení, ať je to soudce, státní zástupce, nebo advokát. Řekla mi: „Musí pochybovat.“ To je klíč ke všemu. Jakmile přestane pochybovat a vytvoří si sebepotvrzující závěr, který razí po celou dobu řízení, je to cesta do pekla. Měla pravdu. I já jsem byl kdysi přesvědčený, jak dobře to umím a jak přesně vím, co se v řízení odehrává.

Jak dlouho vám trvalo naučit se pochybovat?

Postupně. Musíte začít vnímat alternativy a to chvíli trvá, protože atmosféra ve státním zastupitelství je nastavena na žalobu. Očekává se, že o zbytek se postará obhájce. Jenže tak to vždy není. A když obhájce není přítomen, obviněný je vydán státnímu zástupci na milost a nemilost.

Proto zákon říká, že státní zastupitelství postupuje odborně, nezávisle, objektivně a rychle. Tyto čtyři prvky ho mají vést k vyhledávání důkazů ve prospěch i neprospěch. Pokud to nedělá, přestává být státním zástupcem a chová se jako soukromý žalobce se soukromým zájmem. On ale žádný soukromý zájem nemá. Má veřejný zájem na spravedlivém rozhodnutí, nikoli na odsouzení.

Proč se zastavení stíhání nebo zproštění obžaloby uvnitř soustavy někdy vnímá jako neúspěch?

V určitých vlnách se to děje. Zažil jsem vývoj před listopadem i po něm a byly fáze, kdy se zproštění nebo zastavení stíhání vnímalo jako průšvih. Je pravda, že usnesení o zastavení trestního stíhání povinně putuje na Nejvyšší státní zastupitelství, které ho může po právní moci po dobu tří měsíců zrušit jako nezákonné. Rozhodnutí tedy musí být kvalitní a jasně odůvodněné. Někdo musí praxi sjednocovat a kontrolovat, protože zastavení stíhání je závažný krok.

Neměl by ale být výjimečný. Státní zástupci by neměli podléhat obavě: Bože, co to děláme, vždyť jsme to neprokázali. Tvrdím dokonce, že schopnost přiznat neúspěch v konkrétní věci a předložit rozhodnutí, které nepovede k rozsudku, je možná nejsilnější stránka státního zastupitelství. Ukazuje: jsme féroví, nejdeme za každou cenu po odsouzení.

Zažil jste takový postup i po návratu do advokacie?

Ano, ve dvou věcech. Státní zastupitelství se zachovalo neuvěřitelně korektně. Státní zástupkyni nešlo o odsouzení za každou cenu. Viděla problémy, které by ji čekaly před soudem, a byla ochotná si připustit: tady jsme asi nebyli nejlepší. Pokud obhajoba předloží řádně odůvodněné návrhy, s nimiž bude moci souhlasit, nemá problém stíhání zastavit.

Podařilo se to a ta rozhodnutí byla skutečně skvělá. Před takovou státní zástupkyní smeknete. Je vidět, že existují státní zástupci, kteří to umějí, takže je to hodně individuální. Pokud existuje společný trend obav, že by se zastavovat nebo zprošťovat nemělo, byl bych při jeho hodnocení opatrný.

Statisticky se ale zastavení stíhání používá velmi málo. Není to systémová chyba?

Je to systémová chyba. Podstata inkvizičního procesu – a tím nemyslím, že se někdo mučí – spočívá v tom, že orgán sbírá důkazy ve prospěch i neprospěch bez ohledu na to, zda se dotyčný hájí. Nese takzvané materiální důkazní břemeno. Nejde o břemeno žaloby jako v civilním řízení, ale o naplňování veřejného zájmu: zjišťujete skutkový stav a materiální pravdu a rozhodujete, jestli dotyčný před soud patří.

Když státní zástupce dokáže přiznat, že na věc nemá, není schopný ji prokázat nebo se skutek nestal, a nepřesune odpovědnost na soud, je to projev kvality a síly. Z minulosti i nynější praxe znám státní zástupce, kteří tu odvahu měli. Klobouk dolů. V těch dvou mých případech k tomu samozřejmě přispěla i kvalitní obhajoba, která připravila dostatečné návrhy.

Jaký prostor má obhájce v přípravném řízení?

Měl by korigovat to, co dělá vyšetřovatel. Problém je, že po policejních orgánech se při náboru vyžaduje vysokoškolské vzdělání, ale je jedno jakého směru. Potom projdou kurzy práva a vyšetřování a nabývají praxi, ale nemají právnickou fakultu. Ta je podle mě základem pro výkon takové funkce. Právníků je mezi vyšetřovateli velmi málo, a tak se často setkáte s tím, že něco neumějí.

Nedávno jsem jako obhájce chtěl nahlédnout do spisu. Vyšetřovatel mě přivedl do místnosti, kde leželo asi dvacet svazků. Zeptal jsem se, co z toho mám studovat kvůli svému klientovi. Odpověděl: „To bude asi osmička.“ Asi? Potom dodal, že snad osmička nebo devítka. Spis mi předal a samozřejmě nebyl očíslovaný, protokoly v něm byly jen nastrkané. Klienta se naštěstí týkaly, vyšetřovatel se trefil.

Když jsem odcházel, řekl jsem mu: „Pane vrchní rado, kdybych byl státní zástupce a viděl, že takhle vedete spisy, přetrhl bych vás jako hada.“ Odpověděl, že to nemohou zvládnout a spisy dělají vždycky až na konci. Jenže obhájce pak nemá možnost zjistit, co proti klientovi mají. Když se v rohu tyčí spis o šedesáti tisících stranách, jak chcete obhajobu vykonávat, pokud vám neukážou jeho relevantní část?

V bitcoinové kauze dostala obhajoba na studium spisu o zhruba dvaceti tisících stranách lhůtu, v níž by musela přečíst přibližně dva tisíce stran denně. Je v takové situaci možné vést kvalitní obhajobu?

Obhájce má prostředky, jak čelit nesrovnalostem tohoto typu a šikaně. Může je uplatnit a projeví se to před soudem. Pokud soudce uvidí, že došlo k porušení práva na obhajobu, může věc v rámci předběžného projednání obžaloby vrátit k došetření a umožnit nové prostudování spisu v delší době.

Jde o zásadu kontradiktornosti, tedy o ústavní zásadu, podle níž musíte mít přiměřenou možnost seznámit se s tím, co proti vám druhá strana má, a předložit vlastní protidůkazy, které to mohou oslabit, změnit, nebo dokonce vyvrátit. V popsané situaci bych soudu navrhl, aby věc předběžně projednal a vrátil ji, protože bylo zásadně porušeno právo na obhajobu.

Obvinění v této části bitcoinové kauzy bylo sděleno 4. května a obžaloba podána 31. července.

Šlo to hodně rychle. Na podrobné studium spisu to byla velmi krátká doba. U vazební věci zákon samozřejmě vyžaduje největší urychlení. Pokud je ale ve vazbě klient a podrobné prostudování spisu je v jeho prospěch, bude možné nutné delší dobu vazby vydržet.

Při konečném seznámení se spisem už obviněnému nemohou bránit v přístupu k ničemu. Pokud byl spis ještě po skončení vyšetřování doplňován, stát by se to nemělo. Obhajoba se pak nemůže seznámit s jeho celým obsahem a soud by to mělo vést k opatrnosti. Senát Krajského soudu v Brně by podle mě měl zvážit předběžné projednání obžaloby, vrácení věci k došetření a umožnění doplnit důkazní návrhy. Není to nárokové, ale u soudu už musíte respektovat, že konečné slovo má soud.

V obžalobě v bitcoinové kauze se podle dostupných informací odkazuje i na tři klíčové znalecké posudky, které v době jejího podání ještě nebyly hotové. Je to standardní?

Rozhodně ne. Státní zástupce by měl mít všechny potřebné podklady. Pokud jde o nezbytné části řízení, které potřebuje k odůvodnění obžaloby, ale nezná jejich obsah, považuji to za nešťastné. Výsledek může být úplně jiný, než očekává, a mohl by vést k tomu, že obžalobu nepodá, nebo ji podá v jiném rozsahu.

Pokud v hlavním líčení vyjde najevo zásadní skutečnost z důkazu, který měl být proveden už v přípravném řízení a obvinění s ním měli být seznámeni, je to vážná věc. Dokazování se tím přesouvá před soud a je otázka, nakolik bude výsledek posudků ovlivňovat vinu. Pokud by posudky výrazně změnily podstatu obvinění, pochybuji, že soud připustí obžalobu obsahující něco jiného než následná zjištění. Nejsem si ani jistý, zda nařídí hlavní líčení, když klíčové důkazy chybějí.

Osobně bych to jako státní zástupce nedovolil. Nikdy jsem nic podobného neviděl. Možná se praxe v posledních letech vyvinula jinak, ale takový případ si nepamatuji.

Postup je vysvětlován rychlostí a efektivitou…

Slyšel jsem, že efektivita je dnes hlavní heslo státního zastupitelství. Samo slovo neznamená nic špatného. Pokud efektivita znamená, že státní zástupce leží ve spisu, opatřuje důkazy ve prospěch i neprospěch, vnímá pochybnosti a zabývá se tím, co předkládá obhajoba, může vést ke spravedlivému výsledku.

Jestli ale efektivita znamená počet obžalob nebo odsuzujících rozsudků, byl bych velmi opatrný. Může sklouznout k přehnané obžalobní tenzi a státní zástupce ztratí svou pozici. Klientem není obžaloba ani odsouzení. Klientem státního zástupce je veřejný zájem na spravedlivém rozhodnutí.

Co říkáte na postup, kdy státní zástupce nabídne obviněnému jednání o nižším trestu pod podmínkou, že usvědčí spoluobviněné?

Zní to vážně. Připomíná mi to jednu velmi starou zkušenost, kterou už si mohu dovolit vyprávět. V roce 1986 jsem byl začínající vyšetřovatel. Ve vazbě jsme měli pachatele a velmi zkušený prokurátor mi řekl: „Půjdeš za ním, zkusíš ho vyslechnout, a když se přizná a případně usvědčí ostatní, pustíme ho.“

Přišel jsem do vazby a řekl mu, že když se přizná, pustíme ho. Ke všemu se přiznal, sepsal jsem protokol a s nadšením ho donesl prokurátorovi. Ten ho četl a zeptal se: „On se ti fakt takhle přiznal? Z ničeho nic? Vždyť to celou dobu zapíral.“ Vysvětlil jsem mu, že jsem slíbil propuštění, když se přizná a usvědčí další. Odpověděl: „Ty ses zbláznil, tohle nemůžeš! To je nátlak na obviněného.“ Protokol roztrhal a poslal mě obviněného propustit, protože jsme udělali něco, co jsme udělat neměli.

Jestli je dnešní situace podobná, předpokládám, že dotyčný státní zástupce je velmi zkušený, nikoli začínající elév, který neví, co si může dovolit. Takový projev považuji za naprosto nepřijatelný.

Advokáti tvrdí, že se tak dnes s dohodami o vině a trestu nakládá běžně: sleva není zadarmo.

Dohoda o vině a trestu je v rukou státního zástupce, je to jeho doména. Musí ale postupovat podle zákona a ten nikde neříká, že podmínkou dohody má být něco navíc.

Něco jiného je, pokud státní zástupce potřebuje přiznání k objasnění skutkového stavu. Nemůže dohodu uzavřít, když neví, co a jak se stalo. Na podrobnějším výslechu a objasnění detailů bych v takové situaci možná trval.

Něco jiného ale je, když se po dotyčném chce, aby usvědčoval ostatní. To je typické obcházení institutu spolupracujícího obviněného. Ten je od dohody o vině a trestu odlišný a omezuje se na zvlášť závažné zločiny. Dohoda tak může být zneužita k dosažení stejného efektu i u méně závažných trestných činů, aniž by platily stejné limity. To samozřejmě láká.

Je to věc metodiky státního zastupitelství. Obávám se, že tento problém neřeší úplně přesně a spíš naznačuje možnosti, jak takové proaktivní metody využít. Předpokládám samozřejmě, že je chápe v mezích zákona.

Kam až může taková praxe dojít?

Na Slovensku máte kajícníky. Je to nebezpečná záležitost. Pokud je cílem dosáhnout usvědčujících důkazů za každou cenu, tak by to být nemělo. Státní zástupce je tam od toho, aby byl veřejný zájem dosažen přijatelným způsobem a za podmínek spravedlivého procesu. Pokud se chová jako obchodník, který nabízí výhodu za usvědčení jiného, absolutně s tím nemohu souhlasit.

Na podobné situace jsem už několikrát narazil. Dohodu vnímám jako velmi zajímavý institut a těžko se jí bránit, když je zavedena a roky funguje. Měly by ale existovat limity, které takovou praxi znemožní a natvrdo řeknou, že takto se postupovat nesmí.

Problém je, že se věc nemusí dostat k vyšším soudům. Končí u soudce prvního stupně a neprochází hlavním líčením, takže se nedokazuje. Vychází se ze skutkového stavu vytvořeného v neveřejném přípravném řízení a soudce je vystaven riziku, že se tam odehrály věci, které nikdy neuvidí. Nechci tvrdit, že je to běžné; myslím, že jde spíš o výjimky a věřím v sebereflexi státních zástupců. Netvrdím ale, že soud je vždy schopen situaci zachránit. V tu chvíli už ji zachránit nemusí.

Jste obhájcem pravomocně odsouzené Magdaleny Šifferové v případu označovaném jako kutnohorská sekta. Je podle vás slovo sekta přesné?

Obhajobu jsem převzal až po rozsudku soudu prvního stupně, takže jsem měl prostor jen pro opravné řízení a musel postupně nastudovat všechny materiály. Mluvil jsem s klientkou i dalšími lidmi. Jsem přesvědčen, že média vytvářejí alespoň částečně falešný obraz.

Pan Šiffer byl velmi úspěšný léčitel – tím myslím, že měl velké množství klientů. Každý den u něj stály fronty, začínal brzy ráno a končil pozdě v noci. Chodili k němu lékaři, právníci, herci i známé osobnosti politického a kulturního života. Navázal na praxi svého otce, který byl také léčitelem.

Jeho způsob léčení byl specifický. Podle toho, co jsem slyšel, rukama objel obrys těla, potom položil jednu ruku před něj a druhou za něj, na bedra a břicho, a dlouho tak setrval. Ptal jsem se i lidí mimo tuto kauzu, zda mělo léčení nějaký efekt. Jiný můj klient mi vyprávěl, že tam byl s manželkou, Šiffer jí takto položil ruce a ona padla jako podťatá. Klientka mi říkala, že se podobné situace opakovaly a on míval večer dlaně jako popálené. Podle ní ze sebe skutečně vydával energii.

Aby si schopnosti udržel, vyžadoval zcela mimořádnou péči. Patnáct let žil se dvěma ženami, které se o něj staraly. Třikrát denně myly podlahu, v pylovém období dvakrát až třikrát denně okna, nesmělo se hýbat nábytkem a všechno se dezinfikovalo speciálními prostředky. Trval na tom, že jedině tak omezí kontakt s lidmi a může zůstat léčitelem. Vydržet to byl nadlidský úkol.

Ze spisu vyplývá, že obě ženy byly ve špatném psychickém stavu, uvažovaly i o sebevraždě, ale nedokázaly odejít. Nakonec jim přátelé pomohli uprchnout v okamžiku, kdy s nimi nemohl být. Sbalily si jen pár věcí. To považuji za zlom. Bez nich přestal fungovat a léčit. Pacientům včetně paní doktorky hrozil, že je „odpojí“, což pro ně představovalo přinejmenším psychický problém. Nechodili k němu jednou, ale opakovaně na půlhodinové seance, při nichž mluvil o životosprávě, lécích a psychice. Ve spise jsou doloženy i případy, kdy lidé poté, co je přestal léčit, zemřeli. Může to samozřejmě znamenat, že léčení žádný efekt nemělo a zemřeli by tak jako tak. Atmosféru ale určovala důvěra, že mimořádné schopnosti skutečně má.

Jak se do jeho nejbližšího okruhu dostala vaše klientka?

Byla jeho pacientkou a chodila k němu často. Po útěku dvou žen ji vtáhl do svého života místo nich. Podle materiálů ve spise ji první večer znásilnil a znásilňoval celou noc. Týral ji, vyhazoval ji nahou na parkoviště v obydlené části města, musela mu odevzdávat všechny vydělané peníze a nutil ji pracovat přesčas. Bil ji, tahal za vlasy, vláčel po zemi, nedovoloval jí jíst a posílal k ní muže, kteří s ní měli mít pohlavní styk. Před jedním musela uprchnout po provaze z okna.

Potom jí vyčítal, že je nečistá a že kvůli ní ztrácí schopnosti. Vyléval si na ní zlost mimořádně brutálně. Když to dnes vezmu zpětně, říkám si, jak je možné něco takového snést. Ona to ale snášela. Začal prohlašovat, že je Kristem, ďáblem a Bohem v jedné osobě, prochází staletími a komunikuje s lidmi v jiné dimenzi, k nimž odejde. I tím ji vydíral a nutil, aby se víc snažila a pracovala.

Nakonec musela opatřit léky, které si sám vyžádal a určil, co se s nimi stane. Když se jednoho dne rozhodl, že definitivně odejde, ona to podle důkazů udělat nechtěla. Tlak, křik, nadávky a urážky ale byly tak obrovské, že nakonec injekci použila.

Tohle podle mě nevypovídá o sektě, ale o ovládání lidí kolem něj. Nebyla jediná, koho týral. Skupině vyhrožoval, že ji odpojí, že bez něj nepřežije nebo že jejím členům přivodí rakovinu či roztroušenou sklerózu. Z protokolů nevidím lidi, kteří by pracovali pro někoho, koho obdivovali. Vidím vyděšenou skupinu, která se ho bála. Když jim poručil, aby si ustřihli prsty na nohou, udělali to. Když jednomu nařídil, aby odešel nahý do lesa a několik dní tam zůstal, udělal to. Báli se jeho vlivu a moci.

Znalci přesto dospěli k závěru, že rozpoznávací a ovládací schopnosti vaší klientky nebyly podstatně snížené. V čem podle vás spočívá problém jejich posouzení?

Posudek zjistil, že trpí syndromem týrané ženy, naučenou bezmocností, byla nad ní vykonávána koercitivní kontrola a nesla si obrovské trauma. Zjistil to psycholog a označil za viktimizační syndrom. Psychiatr ale konstatoval, že nenašel psychickou chorobu čili diagnózu. Prohlásil, že pro něj viktimizační syndrom nic neznamená, nebude s ním pracovat a nemá význam pro posouzení rozpoznávacích a ovládacích schopností.

To je podle mě špatně. Trestní zákon v paragrafu 123 pracuje s duševní poruchou, kam mohou patřit duševní choroby, chorobné duševní stavy, přechodná porucha i hluboká porucha vědomí. Zákon stanoví alternativní možnosti, ale psychiatr s nimi podle mě neuměl pracovat.

Netvrdil jsem, že klientka v daném okamžiku nebyla schopná rozpoznat své jednání. V odvolání jsme tvrdili, že její stav nebyl posouzen objektivně. Psycholog řekl: mám tato zjištění, ale nemohu je promítnout do trestního řízení, protože nejsem psychiatr. Psychiatr odpověděl: tato zjištění mě nezajímají, jde o psychologickou složku, nikoli diagnózu. Soud to akceptoval a viktimizační syndrom propadl mezi oběma znalci.

Proto jste oslovil americkou psycholožku Lenore Walkerovou?

Hledal jsem cestu, jak problém vyřešit. Lenore Walkerová je zakladatelkou teorie syndromu týrané ženy, pracuje s ní čtyřicet let, zabývá se domácím násilím a vypovídala před soudy ve Spojených státech jako expertka. Pracovala také pro prezidenta Reagana. Požádal jsem ji, zda by se případem zabývala. Nejprve váhala, potom souhlasila.

Použila nové metody, které jsou dnes ve světě uznávány. Naši znalci pracovali s Rorschachovým testem a podobnými metodami, které považuji za překonané. Walkerová například zjišťovala nebezpečnost agresora pro oběť, což se u nás téměř nezkoumá. Na stupnici, na níž extrémní nebezpečí odpovídá hodnotě osmnáct, dospěla u klientky k hodnotě dvacet osm. Vedla s ní přes video sedmihodinový rozhovor bez přestávky a s tlumočnicí. Psychiatr z revizního posudku byl u klientky tři čtvrtě hodiny a prohlásil, že spis nezná; psycholog necelé dvě hodiny.

Netvrdím, že odlišné metody nemohou vést ke správnému výsledku. Nejsem znalec, jsem právník. Pokud by byly závěry obdobné a znalci dokázali vysvětlit, co v případu hraje zásadní roli a jak se to promítá do trestního řízení, nebránil bych se. Tady ale mezi znalci propadl aspekt, který mohl ovlivňovat vůli, ovládací schopnosti i zavinění. U ovládací schopnosti zkoumáte schopnost zdržet se jednání, u úmyslu zase chtění, srozumění nebo smíření s následkem.

Walkerová mluvila o robotickém chování. Co to v tomto případu znamená?

Spoluobviněná popsala, že po jeho křiku klientka najednou začala jednat jako robot. Walkerová to vyhodnotila jako možný automatismus: vůle a vědomí se odpojí a člověk vykonává mechanické úkony, které jakoby nevnímá. Připodobnil bych to k jízdě autem po stále stejné trase. Dojedete do cíle a nepamatujete si část cesty, ačkoli jste bezpečně řadili, zatáčeli a dávali přednost. V tomto případě šlo o úkony směřující k jeho úmrtí. Walkerová naznačila, že taková možnost existovala.

Protože je psycholožka, potřebovali jsme také psychiatrické posouzení. Obhajoba přibrala znalecký ústav Všeobecné fakultní nemocnice v Praze vedený profesorem Rabuchem. Dospěl ke zcela jiným závěrům než revizní posudek. Přibraný psycholog nezávisle vycházel z prací Walkerové, použil moderní metody a závěry byly téměř stejné. Podle názoru ústavu byla ovládací schopnost klientky minimálně podstatně snížena.

Navrhoval jsem, aby byl profesor Raboch v odvolacím řízení vyslechnut k posudku ústavu i k závěrům Walkerové a jednoznačně řekl, zda stav zůstává na této úrovni, nebo se posouvá ještě dál. Odvolací soud tyto důkazní návrhy zamítl.

Co tedy odvolací soud změnil?

Řízení trvalo velmi krátce a jeho průběh podle mě dopředu ukazoval, že se důkazy provádět nebudou. Soud snížil výměru trestu a neuložil psychiatrické léčení, druh trestu a právní kvalifikace úkladné vraždy ale zůstaly.

Když si vezmete, co celé situaci předcházelo, jak klientka utíkala, nechtěla to udělat a chtěla zavolat záchrannou službu, pak podle mě o úkladnou vraždu nešlo. Mohla by přicházet v úvahu jiná právní kvalifikace. Věc ale nyní skončí u Nejvyššího soudu a nechci mu předem říkat, jak má rozhodnout. Je to na jeho uvážení.

Považujete znalecké posudky za jedno z bolavých míst české justice?

Je to její bolavá pata. Odvolací soud v tomto případě přezkoumal posudek, na kterém stála obžaloba i rozsudek soudu prvního stupně, a konstatoval, že měl dostatek podkladů a je přesvědčivý. Tečka. Tohle není přezkum.

Znalecký posudek má náležitosti stanovené zákonem o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech. Soud nemusí vstupovat do odborných metod znalce, protože je to obtížné. Když je ale metoda evidentně špatná nebo nepřiléhavá, může znalce vyslechnout a nechat si jeho pozici vysvětlit. Především musí zkontrolovat, zda posudek odpovídá zákonu a splňuje základní požadavky přezkoumatelnosti.

Není to nápad z mé hlavy. Je to i reakce na rozhodovací praxi Ústavního soudu. Profesor Musil jako soudce zpravodaj už kolem let 2006 až 2008 vytvořil s dalšími dvěma soudci nález, který jasně definoval, co musí znalecký posudek obsahovat a jak k němu mají orgány činné v trestním řízení přistupovat. Jako ke kterémukoli jinému důkazu. Platí zásada volného hodnocení a žádný důkaz nemá předem stanovenou váhu.

Bohužel je zvykem u soudů i státních zastupitelství kontrolovat jen to, zda závěry znalce odpovídají jejich požadavku a zda, jak jsem slyšel při odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, „zapadají do mozaiky“. Nechci dodávat, že si ji soud vytvořil předem. To určitě nechci. Je ale nutné zkontrolovat, zda měl znalec dost podkladů, jestli jim závěry odpovídají a hlavně jaká cesta k nim vedla.

Znalec ji musí vysvětlit tak transparentně, aby soudce mohl říct: ano, tuto cestu jsem ochoten akceptovat. Troufnu si odhadnout, že minimálně v polovině posudků cesta ukázána není. Zeptáte se znalce v hlavním líčení, jak k závěru dospěl a kde tu cestu má. Odpoví: „Mám ji v hlavě.“ Tak ji představte. „Je to subjektivní názor, nedá se určit.“ Reprodukuji tím část spisu, v němž jsem působil. To je nepřijatelné. Znalec musí ukázat způsob, kterým k závěru došel, i podklady, ze kterých vycházel. Přezkoumatelnost neznamená, že soud pouze přijme závěr nebo prohlásí, že znalec měl dost podkladů.

V některých oborech je navíc znalců velmi málo. Co to dělá s délkou a kvalitou řízení?

Jsou obory, typicky ekonomické, kde máte znalců mnoho a můžete vybírat. Potom je psychiatrie, dětská psychiatrie nebo psychologie, kde je situace katastrofální. Kolegyně, okresní soudkyně, mi říkala, že se hrozí nutnosti opatřit další posudek, protože na něj bude běžně čekat tři čtvrtě roku. Dětských psychologů je v seznamu znalců snad jedenáct. Je to nedostatkové zboží.

Psychologa přitom potřebujete třeba při rozhodování o svěření dítěte do péče, aby určil rodičovskou způsobilost. Nemůžete sehnat nikoho, kdo by posudek udělal v přijatelné době, a mezitím jde o dítě, které někde pobývá a o jehož situaci je nutné rozhodnout.

Jsem členem ministrova poradního sboru pro metodiku forenzních oborů. Máme vytvořit kritéria přezkumu, která budou pro soudce přijatelná. Chápu, že je to pro ně složité, musím ale chápat i lidi, kterých se posudek týká. Znalec nakonec může rozhodnout o jejich osudu.

Otakar Motejl kdysi prohlásil, že znalci ničí lidem životy, protože jsou neodpovědní a jejich posudky neodpovídají zjištěním. Neříkám tím, že všichni znalci jsou špatní. Nejsou. Musíme je ale kontrolovat, posudky prověřovat a naučit znalce postupovat tak, jak vyžaduje trestní řád a trestní řízení. Totéž platí v civilním procesu a v dalších oborech znalecké činnosti, kterých neustále přibývá.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.