„Ministr mi zablokoval stáž.“ Petr Novák prozrazuje, proč nakonec nešel na Nejvyšší soud

Pane předsedo, případ exsoudce Budína zasáhl i do výběrového řízení na vašeho nástupce. Jeden z kandidátů, místopředseda krajského soudu pro věci obchodní Ivo Waldr, u výběrové komise výrazně neuspěl a skončil poslední. Hodnocení soudcovské rady i vaše osobní byla drtivě negativní. Soudcovská rada dokonce vyslovila podezření, že Waldr vynášel informace novinářům. Je to tak?

Dlouhou dobu jsem tady tuto skutečnost měl, řekněme, v podobě určitého podezření. Koneckonců i obsah těch publikovaných reportáží tomu napovídal - výslovně právě kolegu Waldra zmínila autorka reportáží jako osobu, která informace poskytovala. V podstatě se jednalo o interní informace z porady vedení krajského soudu.

Čím si vysvětlujete takovou indiskreci člena vedení soudu, která ve svém důsledku poškodila jak pověst soudu, tak především tu vaši?

Já si to vysvětluji tím, že kolega měl ambice účastnit se výběrového řízení. Možná za tím stál – ale je to pouze moje domněnka – způsob, jak se této ambice hodlá zhostit. A v podstatě tím, že shodí stávající vedení krajského soudu, možná se bude pasovat do role toho, který ten krajský soud má zachránit.

Vy jste s ním o tom mluvil z očí do očí?

Dodatečně ano. Víte, já jsem zachovával do značné míry odstup a zdrženlivost z jednoho prostého důvodu, protože o ambici zúčastnit se výběrového řízení ze strany kolegy jsem věděl a složení komise v rámci výběrového řízení určuje zákon a počítá tam i s končícím předsedou, což jsem já. Já jsem tudíž nechtěl nějakým způsobem omezovat v možnosti účastnit se toho výběrového řízení kolegu. Nechtěl jsem na něho nějakým způsobem působit předtím, než to výběrové řízení bude. To znamená, chtěl jsem mu dát ten férový prostor, aby se toho výběrového řízení zúčastnil, pokud to byla jeho ambice.

Takže do té doby jste to neřešili?

Do té doby, než bylo konáno v polovině dubna výběrové řízení na obsazení funkce předsedy či předsedkyně Krajského soudu v Ostravě, tak já jsem to s ním takhle z očí do očí neřešil. Vyjma jediného momentu, kdy jsme na jedné z porad vedení poté, kdy se tyto informace objevily, ho s tímto konfrontovali v rámci celého vedení. To znamená, nebyla to nějaká iniciativa má osobní, že bych já měl potřebu osobně si s ním něco vyříkat nebo narovnat, ale měl jsem pocit, že v tom jsme v rámci celého vedení krajského soudu a že tam jako jeden z bodů porady vedení jsme si toto museli nějakým způsobem objasnit.

Z hodnocení soudcovské rady vyplynulo, že se chová neuctivě, arogantně vůči kolegům a personálu. Vaše hodnocení nebylo tak příkré, byť bylo negativní. Napsal jste, že jeho kariéra coby místopředsedy má dvě části – jednu před dlouhodobou nemocí a druhou po návratu, kdy se jeho osobnost či přístup k vedení radikálně změnily.

Čím si to vysvětlujete?

Nevím. Pro mě je to záhada. Není to jenom můj dojem, ale ono to rezonuje krajským soudem. A v podstatě už jsem se setkal s těmito postřehy i ze strany celé řady jiných soudců, kolegů a zaměstnanců krajského soudu, kteří z jednání kolegy měli totožný dojem. Já nevím, pokud tím předělem byla jeho více než půlroční zdravotní indispozice, nepřísluší mi zabývat se jeho zdravotním stavem nebo nějakými jeho příčinami, ale toto je prostě fakt. To je realita, že prostě po půlroční zdravotní indispozici se vrátil a byl to úplně jiný člověk.

Co zanechala na Krajském soudě v Ostravě kauza Budín? Při výběrovém řízení někteří kandidáti zmiňovali fatální dopad na atmosféru soudu, vnitřní komunikaci i to, že odcházejí zaměstnankyně, které byly dotčeny – nikoli snad přímo chováním pana Budína, ale vývojem celé věci a atmosférou, která tam vznikla.

Řekl bych, že nejvíc v současné době odeznívá to, že byly dotčeny vztahy mezi lidmi. To znamená takové ty vztahy založené na nějaké důvěře, na nějakém slušném, respektuplném vystupování jeden vůči druhému. To tam asi bylo dotčeno nejvíc. A samozřejmě, že celá ta kauza měla nějaký průběh, respektive její objasňování, a v podstatě teď po odchodu kolegy Budína – protože jeho rezignací uplynula rezignační lhůta, on už od konce dubna není soudcem krajského soudu, jeho funkce skončila – se situace stabilizuje a postupně nastává nějaký klid. Ale ty vztahy mezi lidmi byly nějakým způsobem dotčeny, takže to si musí asi nějak sednout a ještě to bude asi chvíli trvat.

Vy jste podával trestní oznámení, takže tam běží policejní vyšetřování. Jak to s ním vypadá?

Byly vyslechnuty necelé tři desítky svědků. Pokud vím, tak trestní stíhání vůči komukoliv zahájeno nebylo. Já o tom informace nemám žádné jiné než ty, které jsem si mohl dovodit z žádosti policejní komisařky, kterou mám na stole a kterou průběžně vyřizuji, protože mě ještě dodatečně žádala o poskytnutí nějakých informací o genezi pracovního poměru těch dotčených zaměstnankyň. A mezi řádky bylo uvedeno, že to podezření, které tam bylo na tu trestněprávní rovinu jednání kolegy Budína, je postupně rozptylováno. Jakým způsobem samozřejmě to policejní vyšetřování skončí formálně, to v tuto chvíli nevím. Pouze tato informace mi utkvěla v hlavě.

Takže se dá říci, že váš postup – který vám byl některými novináři vyčítán jako příliš opatrný či liknavý – vám dává za pravdu? Kolik zaměstnankyň nakonec v důsledku toho ze soudu odešlo?

To já nevím v tuto chvíli, ale vím, že tam nějací zaměstnanci, kteří se pohybovali v tom prostředí, ten pracovní poměr ukončili. Ne že by to byli jenom zaměstnanci, kteří by byli třeba dotčeni tím nevhodným chováním kolegy Budína. Ale vím, že to byli i zaměstnanci, kteří s ním nějakým způsobem dlouhodobě spolupracovali. Tuším, že tam ukončila poměr vedoucí kanceláře přímo jeho soudního oddělení. Takže co za tím bylo, to já samozřejmě nevím, ale ty vztahy tam nejsou úplně optimální v tuto chvíli.

Jak si vlastně vysvětlujete to, když jste se o sobě dočetl v médiích, že jste to chtěl celé přikrýt a že váš postup byl liknavý?

Hlavně to nebyla pravda, protože já si za tím svým postupem stojím a ty informace, které se objevily, byly velmi zavádějící. Koneckonců i při zpracování těch reportáží já jsem to popisoval zcela otevřeně. Mám ve zvyku být vůči zástupcům médií velmi otevřený, pokud to jde. Proto jsme si o tom vykládali poměrně dlouho a popsal jsem veškeré své úvahy, veškeré své kroky, které jsem v té věci učinil, a dodnes si za nimi stojím. Poněkud mě překvapilo to, že některé důležité momenty byly v reportážích pominuty. A byly to poměrně důležité momenty, zdůrazňuji.

Které to byly?

Například to, když jsem byl osočen z toho, že jsem se s těmi dotčenými dámami v podstatě nechtěl bavit, že veškerý kontakt a veškerou komunikaci iniciovaly ony. A to nebyla pravda. Ta stěžejní jednání, která jsme vedli ještě ke konci loňského roku, jsem inicioval já prostřednictvím personálního oddělení. Toto bylo v podstatě de facto otočeno úplně významově.

A pak jsem měl potřebu zdůraznit to, že jsem s těmi dotčenými dámami – které tam byly ve své podstatě dvě, přičemž u té jedné to zejména kulminovalo – jednal jako s osobami dotčenými přinejmenším nevhodným jednáním a nemohl jsem vyloučit, že se jedná o osoby v podstatě poškozené trestněprávně významným jednáním.

Takže samozřejmě, že jsem se snažil být vůči nim v tomto směru citlivý, a to s přihlédnutím k tomu – a to bylo to klíčové, co taky v reportážích nezaznělo –, protože zejména ta poslední poškozená dáma opakovaně při několika setkáních,která jsme měli, opakovala, že tím, že byla přeřazena na jiné pracoviště do jiného soudního oddělení, to je to, čeho chtěla dosáhnout.

Nechtěla tu věc nikde dále řešit, nechtěla nikde nic oznamovat, nechtěla nikde svědčit, nechtěla prostě nikde k tomu vypovídat. To znamená, pokud bych postupoval způsobem, jehož absence mi byla vytýkána – tedy že bych někde podával trestní oznámení – tak první věc by byla, že bych ji vlastně podtrhl. A druhá věc: když jsem v úvodním stadiu postupně sbíral informace, zvažoval jsem eventuálně podání kárného návrhu, ale musel jsem se vypořádat s tím, že ve své podstatě nedisponuji žádným důkazním prostředkem, který by mi pomohl precizovat to jednání, které bych měl do kárného návrhu popsat. Ten popis pořád zůstával poměrně vágní a neurčitý. A hlavně zde absentovalo nějaké klíčové svědectví, pokud bych vycházel z tvrzení té dámy, že prostě rozhodně nechce nikde vypovídat.

Tento případ na vás dopadl v negativním smyslu i tak, že ministerstvo zahájilo prověřování, zda jste se nedopustil kárného prohřešku. Když jste s ministrem Tejcem mluvil, vyčetl vám něco?

Takto přímo ne. Já jsem byl hlavně rád, že pan ministr mi dal prostor, abychom si o tom v klidu popovídali a mohl jsem mu celý postup té kauzy předestřít. Za to jsem mu poděkoval. Jediné, kde jsme se shodli, že jsem měl postupovat jinak – a s tím naprosto souhlasím – bylo, že jsem nedostatečně včas nebo rychle neposkytl panu ministrovi validní informace o tom, co se tam vlastně děje. 

Nicméně beru to za svou odpovědnost. Možná jsem mohl postupovat kapánek jinak, ale ta situace jednoduchá nebyla. 

Vyčítal vám, že jste mu to neřekl hned na začátku? 

Bylo to v situaci, kdy jsme postupně odkrývali celou tu kauzu, co se tam vlastně děje. Nebylo to najednou, nebylo to v jednom dni samozřejmě. Postupně jsme se bavili s různými lidmi. Ono až po Novém roce se tam objevila nějaká ta petice, která vlastně tam hrála taky určitou roli. 

To znamená, navíc celá ta kauza se objevila ve své podstatě v samém závěru mého působení v pozici předsedy soudu. A jestli jsem něco nechtěl v rámci svého působení, tak působit způsobem bezradným. Proto nebudu volat panu ministrovi s tím, že máme problém, ale nevíme, co s ním a v podstatě ani nevíme, co se děje. Proto jsem nejdříve činil kroky směřující k tomu řádně si celou situaci objasnit, zamyslet se nad možnostmi nějakého řešení a ve své podstatě až v situaci, kdy padlo definitivní rozhodnutí podat na kolegu trestní oznámení, tak v krátké době poté, řádově v několika dnech, už byly ve veřejném prostoru prezentovány ty reportáže. 

Obsah těchto reportáží pak byl významný i pro náhled ze strany pana ministra a bylo mým úkolem, abych mu to vysvětlil. Ten prostor, kdy jsem mu mohl nějaké informace o průběhu kauzy předat, byl opravdu minimální. Ale měl jsem si na to najít prostor, beru to, že komunikace z mé strany nebyla úplně stoprocentní.

Po odchodu z funkce předsedy soudu jste měl jít na stáž na Nejvyšší soud. Na Nejvyšším soudu byla stoprocentní podpora, velké očekávání, jste chtěný odborník na trestní právo. A ejhle – dozvídáme se, že pan ministr se stáží nesouhlasí. Jak k tomu došlo?

Já jsem nabídku na stáž na Nejvyšší soud dostal někdy v průběhu loňského roku, už to bylo někdy před pololetím od pana předsedy Nejvyššího soudu. Každý soudce, který by dostal takovouto nabídku mít možnost jít nabrat zkušenosti na takovéto vrcholné soudcovské pracoviště, tak to vnímá jako čest a odměnu. Takže po nějakém zvážení toho, co by mě asi čekalo, jsem tuto nabídku přijal a předběžně jsme byli dohodnuti, že by stáž mohla navazovat na skončení funkčního období. 

Vím, že potom pan předseda Nejvyššího soudu zpracovával administrativu s tím spojenou a podal panu ministrovi návrh. Já jsem byl posléze telefonátem od pana předsedy Nejvyššího soudu informován, že pan ministr s tím nesouhlasí. To je všechno ve své podstatě, co o tom vím, a že to má mít nějakou návaznost na ten můj postup v té nešťastné kauze.

A nemůže být opět problém v komunikaci, že se pan ministr třeba cítí dotčen, že jste mu o stáži minule neřekl?

Nemyslím si, že by o tom takhle byla řeč. Rozhodně jsem se nechtěl pasovat do role někoho, kdo už netrpělivě čeká, až bude na tom lukrativním Nejvyšším soudu. To bylo něco, co mělo svůj průběh projednání. Schůzka s ministrem proběhla někdy v únoru a tehdy ten návrh ze strany předsedy Nejvyššího soudu měl být na ministerstvo podán tuším někdy na počátku března.

Pojďme k těm vašim sedmi letům v čele Krajského soudu v Ostravě, což je podle počtu soudců druhý největší soud v zemi po Městském soudu v Praze. Jak se změnila justice od roku 2019? Které problémy se vyřešily a které trvají?

Já si myslím, že se justice průběžně mění neustále. Co jsme její součástí, tak možná nám to až tak vhod nepřijde. Jsou problémy, jejichž řešení hledáme, když nějaké najdeme, tak ho chvíli uplatňujeme a zase po čase začneme hledat řešení jiné. Jedno z témat, které mě oslovovalo nejvíce, byla personální stránka věci – obsazování soudů soudci, otázka vstupu do justice a organizační zajištění krajského i podřízených okresních soudů. 

To znamená, tady se bavíme o tématice systemizace – kolik soudců má ten který soud mít, kolik jich má mít celá justice. Já jsem nastupoval v době, kdy část krajů ještě aplikovala dřívější systém justičních čekatelů, pak došlo ke změně právní úpravy. S kolegy předsedy krajských soudů jsme strávili velmi mnoho času tím, jak propočty systemizace vyladit, nastavit měřítka jednotlivých agend, abychom zohlednili běžný nápad a spočítali, kolik soudců je skutečně potřeba.

A co financování justice? Letos vám dojdou peníze na provoz kdy?

Příliš by se to nemělo lišit od loňského roku. Tehdy to bylo myslím v září nebo v říjnu. Prvotní doplňování rozpočtu bylo už v průběhu letních prázdnin, jestli si to dobře pamatuji. Je to never ending story, běžná praxe, kdy předseda musí jít s kloboukem ťukat na ministerstvo.

Stalo se za těch sedm let vůbec někdy, že by vám peníze vyšly a nebyl jste v pozici dlužníka?

Já si nevybavuji, že by to tak někdy bylo. Bohužel se to bere jako běžná praxe. Aktivita kolegia předsedů krajských soudů v tomto měla svůj vývoj. Zpočátku převažoval konzervativní přístup, věděli jsme, že partnerem pro vyjednávání s financemi je Ministerstvo spravedlnosti. Ingerovat do toho z naší pozice bylo odvážné. Snažili jsme se jim dodat ten 'full service' – nejpádnější argumenty, tužky, topení, podpořit je propočty. Postupně to dospělo tak daleko, že ministerstvo de facto žádalo, aby se zástupci soudů aktivně účastnili vyjednávání s Ministerstvem financí. Tam jsme táhli za jeden provaz a měl jsem z toho dobrý pocit. Skvěle to tehdy vyjednával doktor Ljubomír Drápal za předsedy a místopředseda Nejvyššího soudu doktor Šuk.

Zažil jste pět ministrů – Kněžínka, Benešovou, Blažka, Evu Decroix, a teď Jeronýma Tejce. S kým se vám spolupracovalo nejlépe?

Nerad bych dělal nějaké vyhodnocení, ale nejdéle to trvalo s Pavlem Blažkem. S ním byla komunikace nejotevřenější a nejintenzivnější. Možná to bylo i tím, že byl mým učitelem na Masarykově univerzitě v Brně v devadesátých letech.

Přesto jste se s Pavlem Blažkem poškorpili kvůli záměru výstavby nového justičního areálu v Ostravě. Ten vám byl implantován seshora, aniž by nápad vzešel od vás. Postavil jste se ostře proti. Proč?

Mě překvapilo, že to bylo prezentováno tak, že to bylo předjednáno se zástupci justice v Ostravě. Krajský soud má v regionu dominantní postavení, a kdyby se cokoliv takového dělo, věděli bychom to. Svolal jsem jednání všech složek a potvrdili jsme si, že o tom nikdo nic neví. Do tiskové konference ministerstva jsme o tom opravdu netušili. Navíc ty původně určené pozemky se ukázaly z hlediska infrastruktury a funkčnosti jako naprosto nevhodné. Nebyl tam žádný prostor pro parkování, zázemí pro účastníky, občerstvení, nic. 

Jediné plus bylo napojení na MHD a blízkost hlavního nádraží. Teď se tam stále ladí trojstranný smluvní vztah mezi městem Ostrava, ministerstvem a justičními složkami – hlavně Okresním soudem v Ostravě, jehož budova to má primárně být, okresním státním zastupitelstvím a Probační a mediační službou. Jak vím, současný ministr není stoupencem tohoto projektu a s ohledem na finanční rámec to asi priorita nebude.

Další věc, kde jste se střetl nejen s ministrem Blažkem, ale i s tehdejším prezidentem Milošem Zemanem, byla milost pro polské manžele Kordysovy. Ti dostali 8 let za rituální distribuci ayahuascy. Vy jste jako předseda krajského soudu vydal neobvykle ostré tiskové prohlášení, které to rozhodnutí kritizovalo. Proč tak tvrdá reakce?

Zde se musím vymezit. Smyslem toho prohlášení nebylo kritizovat pravomoc prezidenta. Šlo o to, že rozhodl odvolací Vrchní soud v Olomouci a ta milost šla bezprostředně poté. Ve své podstatě to bylo v situaci, kdy ani nebylo publikováno to odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu. Na jedné straně bylo pravomocné odsuzující rozhodnutí, na druhé hned milost. Chtěli jsme veřejnosti osvětlit tu situaci, jak je možné, že jsou tito lidé omilostněni. V prohlášení byl naprostý respekt k rozhodnutí pana prezidenta udělit milost. To je jeho pravomoc, která absolutně nebyla dotčena. Ale v druhém bodě šlo o poskytnutí jasného náhledu na to, že se jednalo o prokázanou trestnou činnost drogového charakteru, nikoliv o nějaké nevinné vaření čaje.

Cituji z vašeho tehdejšího vyjádření: „Současně však považujeme za nešťastné, že v návaznosti zákonné úpravy vláda na jedné straně stanoví trestnost určitého jednání, na straně druhé se zasazuje o udělení milosti pro toho, kdo se takového jednání dopouští, a to nikoliv z nevědomosti, ale úmyslně, vědomě, protiprávně, dlouhodobě, ve značném rozsahu a se značným ziskem... Takový stav citelně odporuje zásadám, na nichž je postaveno trestní soudnictví právního státu.“ To je mimořádně tvrdé vyjádření. Naštvalo vás to osobně?

Svým způsobem ano. Pokud se ministerstvo nebo prezident zasazují o milost, je to zpravidla založeno na velmi specifických, těžko uchopitelných důvodech – sociálních, zdravotních, které se mohou v trestním řízení projevit, ale z hlediska trestního práva jsou buď vůbec, nebo těžce uchopitelné. Ale tady ve své podstatě nic takového nebylo. Jednalo se o běžnou drogovou trestnou činnost, která byla prokázána a žádná specifika tam nebyla. Pokud chce vláda změnit pohled na ayahuascu, má změnit nařízení a seznam zakázaných látek, a ne to řešit ad hoc milostmi, které podkopávají důvěru v právní stát.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.