Chytí se Módí do pekingské pasti? Jakou cenu za to může Indie zaplatit

Módího cesta byla jeho první návštěvou Číny po sedmi letech; srdečná slova obou lídrů a jejich přátelská objetí představují výrazný obrat ve vztazích mezi dvěma nejlidnatějšími zeměmi světa – jen před pěti lety totiž masakr dvaceti indických vojáků na hranici v Ladákhu dostal indicko-čínské vztahy na nejnižší úroveň za poslední desetiletí.

Na první pohled to dle mnohých mezinárodních pozorovatelů vypadá, že ostentativní „kamarádšoft“ s čínským diktátorem byl výsledkem prudkého zhoršení vztahů mezi Indií a Spojenými státy – zejména padesátiprocentních cel, která Washington nedávno na Indii uvalil. 

Na druhou stranu je však třeba reflektovat, že Módího návštěva v Pekingu je vyústěním téměř roční snahy obou stran o zmírnění napětí ve vzájemných vztazích, přičemž stav americko-indických vztahů jen poskytl Dillí (ale i Pekingu) silný důvod tento proces urychlit.

Krátce po střetu v Ladákhu započaly Indie a Čína pravidelný vojenský dialog, aby uvolnily akutní napětí na hranici. Jasnější známky oteplení se ale objevily až loni v létě, kdy rozhovory o hranicích znovu nabyly na intenzitě. Přibližně ve stejnou dobu hlavní ekonomický poradce indického premiéra zdůraznil význam návratu čínských investic do země. Ty po horském konfliktu poklesly.

V říjnu 2024 uzavřely Indie a Čína dohodu o hranici, která obnovila společné hlídky. V lednu se obě strany dohodly, že budou pracovat na postupném obnovení přímých letů mezi oběma zeměmi, a v březnu – ještě před zhoršením vztahů s USA – Módí prohlásil, že hranice se normalizovala, a vyzval k širší spolupráci. Nicméně tváří v tvář nejistotě, zda USA chtějí být skutečným partnerem v zadržování rostoucího čínského vlivu v Asii a ve světě to v Dillí pojali jako další důvod se pojistit.

Donald Trump mezitím ve svém druhém funkčním období zatím neformuloval jasnou politiku vůči Číně. V některých chvílích jeho administrativa naznačuje zájem o vlastní „détente“ s Pekingem, jindy se Washington hodlá tvářit konfrontačně, i když mu to už téměř nikdo nevěří. Tak jako tak, tání ledů mezi dvěma asijskými giganty není po letech amerických sázek na spolupráci s Indií pro Bílý dům zrovna dobrá zpráva.

Indie a Čína se shodují na společném zájmu na multipolaritě, oslabování západního vlivu a významu multilaterálních uskupení, která mají vyvažovat moc USA v globálním řádu. Pokud bude Indie i nadále čelit americkým clům, může se dále sblížit s Čínou a Ruskem a dalšími členy uskupení jako je SCO či BRICS – a snažit se vytvářet nové ekonomické mechanismy, například nové banky, které obejdou americký dolar a jeho roli rezervní globální měny. Ve vztahu mezi Čínou a Indií je však zatím do idylky daleko.

Zatímco v říjnu 1962 svět sledoval kubánskou raketovou krizi, vedla Čína s Indií válku na himálajské hranici. V kontextu třináctidenního supervelmocenského střetu se měsíční čínsko-indická válka stala spíše epizodou v pozadí, částečně i z toho důvodu, že ani jedna ze zemí ještě nedisponovala jaderným arzenálem. 

O více než šest desetiletí později se historie neopakuje, ale rýmuje. Svět je opět upřen na oscilující vztahy mezi Washingtonem a Moskvou – tentokrát v kontextu války na Ukrajině – zatímco přehlíží vývoj vztahů mezi Pekingem a Novým Dillí.

V roce 1962 bylo snad oprávněné považovat čínsko-indické vztahy za druhořadé oproti vztahu mezi USA a Sovětským svazem. Dnes to však již neplatí, vzhledem ke geopolitické váze Číny a Indie jako nejlidnatějších zemí světa (dohromady mají téměř 40 % světové populace) a druhé a brzy třetí největší ekonomiky světa. Zhoršení vztahů obou států s USA poskytlo Pekingu a Dillí důvod ke snížení vzájemného napětí a klade nepříjemné otázky ohledně dlouholeté představy Západu Indie jako protiváhy Číny.

V širším smyslu by setkání v Pekingu mělo být chápáno jako potvrzení dlouhodobého závazku obou zemí k vlastní vizi strategické autonomie ve politice. Čína a Indie sdílejí podobné vnímání světa: obě země se považují za civilizační státy, obě chtějí být lídry či hlasy globálního jihu (k čemuž je ale rozhodně nikdo nezmocnil) a obě usilují o to, co nazývají spravedlivější rozložení moci v multipolárním světovém řádu. 

To se projevuje v různých oblastech – od hlasování v OSN po probírané indické členství v Radě bezpečnosti. Obě země mají do západní demokracie daleko, zatímco se otevřeně soustředí na ekonomický rozvoj, který má v obou zemích přednost před právy či klimatickými závazky.

Doposud sledovaly obě země tyto cíle spíše paralelně než společně. Výmluvné však je, že Módí do Číny přicestoval kvůli summitu Šanghajské organizace pro spolupráci. To je regionální organizace vzniklá v 90. letech, původně zaměřená na řešení hraničních sporů mezi středoasijskými státy, která se později vyvinula ve fórum prosazující alternativní vizi světového řádu k tomu západnímu. Členy jsou Čína, Indie, Írán, Pákistán a Rusko.

Indie byla vždy k účasti v SCO poněkud rozpačitá. Módí se loňského summitu nezúčastnil a když Indie zastávala předsednictví SCO v letech 2022–2023, rozhodla se summit uspořádat pouze virtuálně a dala přednost předsednictví G20, čímž záměrně umenšila význam organizace. To bylo v souladu s pozicí Dillí prosazovat svůj ne-západní, ale nikoli vyloženě protizápadní kurz a obraz. Zhoršení vztahů s Washingtonem však přimělo Dillí znovuobjevit užitečnost SCO.

Jedno přátelské setkání Siho a Módího samo o sobě indicko-čínské vztahy zásadně nezlepší. Vzájemná nedůvěra je hluboce zakořeněná a posilují ji jak nevyřešený hraniční spor, tak nové či znovu se objevující třecí plochy – od Tibetu (otázka nástupnictví dalajlámy), přes spory o vodu (plány Pekingu na stavbu největší hydroelektrárny světa na řece protékající oběma státy) až po Pákistán (daný „železným spojenectvím“ s Čínou, které se projevilo i v poslední krátké indo-pákistánské válce letos na jaře).

Politiky obou zemí v regionu si rovněž odporují, zejména v jižní Asii, kde je Čína pro několik států hlavním obchodním partnerem, zdrojem investic a stále důležitějším obranným partnerem. Využívaje někdy obtížné vztahy Dillí se sousedy a nízkou úroveň regionální integrace (jihoasijský vnitroregionální obchod patří k nejnižším na světě), Peking zde buduje nové formáty spolupráce – například trilaterální setkání ministrů Bangladéše, Číny a Pákistánu v červnu nebo nedávnou schůzku ministrů zahraničí Afghánistánu, Číny a Pákistánu v Kábulu.

První náznaky však ukazují, že obě strany jsou ochotny uznat a překonávat některé oblasti neshod. Minulý týden navštívil Indii čínský ministr – jakožto signál snahy o obnovení snah řešit hraniční spory. Součástí oteplování vztahů jsou i iniciativy zaměřené na vztahy mezi občany, jako je zmírnění vízových omezení, které Indie Číňanům prakticky nevydává, a nedávné oznámení o obnovení přímých letů mezi oběma zeměmi, které byly zastaveny před pěti lety.