KOMENTÁŘ PAVLA HLAVÁČKA | Zdá se, že spojenectví Elona Muska a Donalda Trumpa je definitivně u konce. Příslovečnou poslední kapkou se stal Trumpův plán na bezprecedentní zadlužení USA, který i otrlého miliardáře donutil k radikálnímu rozhodnutí založit novou politickou stranu. Jde o pouhý rozmar zhrzeného vizionáře, který nesnese prohru? Nebo o reálný pokus rozbít 250 let starý duopol demokratů a republikánů, který má šanci oslovit frustrovaný politický střed?
O potřebě založit „třetí“ politickou stranu v USA spekuloval Elon Musk již nejméně před měsícem. Konečné rozhodnutí však padlo, až když se ukázalo, že Muskovy apely na dodržování fiskální disciplíny se minuly účinkem.
Independence Day is the perfect time to ask if you want independence from the two-party (some would say uniparty) system!
— Elon Musk (@elonmusk) July 4, 2025
Should we create the America Party?
V tuto chvíli to vypadá, že je budování alternativy k současnému americkému bipartismu v plném proudu, byť stále není jasné, jestli Musk podnikl reálné kroky k založení strany. Podle agentury AP se to v databázi Federální volební komise (FEC) hemží nově založenými politickými subjekty, které odkazují buď na Muska, nebo na jednu z jeho společností, ale nevypadají věrohodně a sám Musk označil jedno z podání za falešné.
I tak je možné se ptát, jaké šance má tato snaha na úspěch. Jde o rozmar nejbohatšího muže planety, který těžko snáší, když se k němu prezident a vůdce republikánů v jedné osobě otáčí zády? Nebo jde o čerstvý vítr do stranického systému USA, který – jak avizoval Musk – bude zastupovat zájmy „80 % voličů ze středu politického spektra“?
Kámen úrazu: Státní dluh
Podívejme se nejprve na to, co Muska vedlo k vytvoření nové strany. To nám totiž může napovědět mnohé o tom, koho by chtěl Musk oslovit, případně kde by jeho strana mohla najít odezvu a v jakých volbách.
Hlavním důvodem, proč se Musk rozešel s prezidentem Trumpem, byla struktura „Velkého krásného zákona“ (BBB, Big Beautiful Bill). Musk byl americkou administrativou přizván, aby v rozpočtu nalezl úspory a snižoval veřejné výdaje tam, kde to bude možné. Jenže Trumpův plánovaný rozpočtový deficit daleko předčil i ty nejčernější Muskovy rozpočtové představy.
Ostatně to byl právě Donald Trump, který už roku 2011 na svém účtu sítě X tvrdil, že „dluh je největší hrozbou pro národ“, a který během své kampaně do prezidentských voleb (2016) sliboval, že bude státní dluh snižovat. Jenže realita se pak ukázala přesně opačná: zanechal za sebou dluh vyšší o bezmála 8 bilionů dolarů.
Někdy v létě 2024 se Trump s Muskem dohodli, že si budou pomáhat. Musk nabídl své finance a Trump v případě svého zvolení přislíbil místo poradce prezidenta a neformální hlavu Úřadu pro efektivitu vlády (DOGE).
Amerika v dluhové pasti
Muskovi se – dle jeho vlastních kalkulací, které nikdy plně nedoložil – podařilo nalézt ve federálním rozpočtu úspory ve výši 150 miliard USD. Reálná částka bude zcela jistě nižší a patrně nepřekročí ani 60 miliard.
Jenže i kdyby to bylo tolik, co Musk deklaroval, Trumpův návrh zvyšuje dluh minimálně o 3,3 bilionu USD (podle některých kritiků se částka během několika let vyšplhá na bezmála 5 bilionů!).
Samozřejmě lze tvrdit, že se Amerika s rozpočtovými deficity naučila žít. Například v 21. století byly všechny rozpočty, až na jednu výjimku v roce 2001, vždy nastaveny jako schodkové. V posledních letech se schodky pohybovaly kolem jednoho bilionu USD, pouze během epidemie covidu deficit vyskočil přes 3 biliony USD.
Jenže teď Spojené státy neprožívají žádnou kritickou výzvu (např. válku, pandemii, přírodní katastrofy), a tak chybí důvod, proč rekordně navyšovat již tak velký státní deficit.
Podle některých analýz (např. od Goldman Sachs) USA vydají v roce 2025 na úroky ze svého federálního dluhu více, než kolik činí americký rozpočet na obranu (cca 886 miliard). V roce 2026 úrokové náklady přesáhnou podle očekávání 1 bilion USD ročně, což mimochodem odpovídá zhruba trojnásobku HDP České republiky.
Toto je zjevně neudržitelný trend, který ukazuje, že se americké finance propadají do hlubokých problémů. Žádná velká ekonomika nedokázala dlouhodobě generovat tak vysoké přebytky, aby dokázala umořit takto extrémně vysoký veřejný dluh, aniž by musela vyvolat vysokou inflaci nebo provést důslednou restrukturalizaci.
