Padesátá léta a buranství u soudů: Padevět o tom, jak se v Česku krok za krokem drolí demokracie

Podzimní zemské volby v německém Sasku-Anhaltsku přinesly Alternativě pro Německo (AfD) rekordní výsledek kolem 44 procent. Jak se na taková čísla díváte?

Musím se přiznat, že je to fascinující výsledek. Fascinující v tom, že tolik lidí je ochotno volit to, co AfD reprezentuje. Vlastně jde o stejný model po celé Evropě: vyhrávají strany, které slibují to, co nemohou splnit. A teď vůbec nemluvím zle o samotných voličích, k těm se ještě dostaneme. Vyhrávají strany, které kombinací tiktokových videí, pohledného lídra nebo pohledné lídryně a širokou nabídkou klobás, kolotočů a houpaček dokáží voliče přesvědčit, že pro ně mají rychlá a jednoduchá řešení.

Není to přílišná zkratka? V Německu i v samotném Sasku-Anhaltsku existují reálné systémové problémy – od migrace přes energetiku až po ekonomický propad.

Zrovna v této spolkové zemi je migrace naprosto minimální vůči jiným spolkovým zemím. Velkou roli tam hraje silné poškození regionu po roce 1990 útlumem těžby a na ni navázaného průmyslu. Jsou tam velké problémy v zemědělství, což je oblast, která dřív většinu tamních lidí živila. 

A pak je tu ještě jeden faktor: ze Saska-Anhaltska lidé masivně odcházejí, odešla odtamtud v podstatě třetina obyvatelstva. Říká se sice, že odešli na západ, ale to není úplně pravda. Velká část odešla do Lipska. To je sice jiná spolková země, ale představuje nejbližší velké správní centrum, kde je daleko víc pracovních příležitostí než přímo v Sasku-Anhaltsku.

Podpora AfD však roste napříč celým Německem, netýká se jen této jedné spolkové země. Dělají tradiční lídři chybu, když jsou z výsledků pokaždé zaskočení?

Musel jsem se až hořce zasmát, když jsem si přečetl, že kancléř Friedrich Merz je překvapen. Vzestup AfD byl jasný dlouho dopředu. Děje se to v celé Evropě a trošku i u nás: lídři demokratických stran jsou najednou překvapeni, že je přečíslí populisté nebo dokonce extremisté. Já se shoduji se spolkovými bezpečnostními úřady a považuji AfD za extremistickou stranu.

Zároveň si ale musíme dávat velký pozor, protože nepovažuji všechny voliče AfD za extremisty. Považuji je za lidi, kteří byli něčím zklamáni. Dosavadní politická garnitura jim prostě nedala to, co po ní chtěli. A z největší části jsou to lidé s pocitem, že jim nikdo nenaslouchá. Nenaslouchání velké části voličstva vede k vítězství populistů. Lidé najednou získají pocit: „Tento lídr za námi přijel až do poslední vesnice – což je správný politický postup – a tváří se, že nám naslouchá.“

Proč tradiční lídři nenaslouchají? V kuloárech se mezi politiky pohybujete, ptal jste se jich na to?

Ani jsem se neptal, protože si o tom myslím své. Všechny demokratické strany by v tomto ohledu měly přidat. Teď budu chválit vlastní hnízdo, ale STAN nedávno začal s politikou vstřícnou i vůči voličům potenciálně jiných stran, především vůči voličům hnutí ANO. STAN je nikdy neoznačoval za nemyslící ovce nebo důchodce bez informací, ale pochopil, že není nutné se přetahovat o voliče v rámci demokratického tábora, nýbrž je potřeba erodovat populistické strany.

Nevěřím tomu, že volič, který je dlouhodobě masírován dezinformacemi a věří, že země je placatá a na Ukrajině jsou biolaboratoře, je snadno přesvědčitelný o opaku. Vedle nich je ale celá řada voličů, kteří AfD v Německu a hnutí ANO v Česku volili z jakéhosi protestu z nenaplněných očekávání. Mají pocit, že si jich nikdo nevšímá a nezajímá se o jejich konkrétní život.

Jako historik a spisovatel se často věnujete zlomovým momentům společnosti. Procházíme právě teď dalším historickým předělem?

O současnosti se to říká strašně špatně. Historickou epochu můžeme naplno pochopit až ve chvíli, kdy z ní vystoupíme – tedy s odstupem další generace nebo životního cyklu. Jestli se teď láme doba a jakým směrem, to v tuto chvíli zkrátka nepoznáme.

Faktem ale je, že sledujeme nárůst populismu, extremismu a nenávisti ve veřejném prostoru, ať už na sociálních sítích, nebo ve vyjádřeních politiků. A vidíme také poměrně velký odklon občanů od politiky. Lidé propadají pocitu: „Oni si to nahoře stejně rozhodnou, jak se jim to hodí, a na mě se nikdo neohlédne.“ Proto by se demokratické strany měly zaměřit na permanentní kontakt s lidmi po celou dobu mandátu, objíždět města, městyse i ty nejmenší obce. Každý člověk jim musí stát za rozhovor, i když s nimi nesouhlasí.

Používáte spojení „demokratické strany“. Co v dnešní rozdělené společnosti určuje, která strana je ještě demokratická a která už ne?

Demokratické strany jsou ty, ve kterých reálně fungují demokratické principy. To znamená: když se většina členstva nebo sněm rozhodne, že vymění předsedu, tak ho vymění. A pak jsou tady strany, které jsou na svých předsedech zcela postavené.

I tyto strany mají své stanovy a v nich formální mechanismy pro volbu a výměnu vedení.

Tyto strany měly ve stanovách například i to – když se mluví o ANO –, že kdo se dopustí korupčního jednání, je okamžitě vyloučen. Nejsem si jist, respektive si nemyslím, že to ANO ve všech případech realizovalo.

Demokratická strana principy nejen má, ale také je uplatňuje podle pravidla padni komu padni. Vrátím se ke STANu: Petr Gazdík odstoupil z ministerského postu, aniž byl policií vyšetřován nebo obviněn. Jen se o něj otřela kauza Dozimetr, a tak se z velké politiky stáhl. Hnutí to akceptovalo, nevyloučilo ho a je to tak v pořádku. Kdyby se něco podobného stalo v jiné straně, ten člověk bude ministrem dál. Ostatně v politice podobné případy vidíme dost často.

Jak touto optikou nahlížíte na subjekty na současné politické scéně – ať už jde o hnutí ANO, Motoristy nebo SPD?

Předně chci říct, že nepovažuji voliče těchto stran za nedemokraty. Hnutí ANO je ale podle mého názoru stranou výsostně populistickou, která dělá jen to, co zrovna vidí v průzkumech veřejného mínění. Andrej Babiš je teď v situaci, kterou mu vůbec nezávidím: 68 procent respondentů se domnívá, že rozpočet na příští rok není v pořádku, a myslí si to dokonce velká část voličů samotného ANO. Jsem strašně zvědav, jak se z této prekérní situace vykroutí.

Motoristy považuji, slušně řečeno, za spolek podivínů. A SPD vnímám jako prodavače nenávisti a distributory hnusu. Je to strana postavená na rozdělování společnosti a na prodeji nenávisti. Někdo prodává auta, někdo hrnce, SPD prodává nenávist. Docela rád bych si popovídal s voličem SPD nebo Motoristů a zeptal se ho, co pro něj ta strana reálně udělala.

Vnímáte v Česku některou ze stran jako obdobu německé AfD?

Svým chováním tak beru právě SPD, i když Tomio Okamura samozřejmě není tak pohledný jako lídr AfD v Sasku-Anhaltsku – což berte jako bonmot, já také nejsem pohledný.

U SPD narážíme na jednu z nejabsurdnějších věcí na české scéně. SPD se tváří jako největší odpůrce rušení dekretů prezidenta republiky, zatímco německá AfD otevřeně požaduje jejich prolomení. A tito lidé si podávají ruce, sdílejí společnou evropskou frakci a poplácávají se po zádech. Zajímalo by mě, jak na toto spojení reaguje volič SPD, který má chalupu v Krušných horách a bojí se, že mu ji sudetští Němci seberou. Zda mu vůbec došlo, v jak absurdním svazku jeho strana funguje.

V Německu drží ostatní strany vůči AfD takzvaný cordon sanitaire a odmítají s ní spolupracovat. Kde je hranice tohoto přístupu ve chvíli, když strana dosáhne na čtyřicet nebo padesát procent hlasů?

Kdybych byl německým voličem, AfD bych nevolil. Především proto, že konkrétně její lídr v Sasku-Anhaltsku není schopen uznat, že holokaust byl největším zločinem moderní civilizace. Holokaust rozhodně patří do evropské paměti a musíme si ho neustále připomínat. Pokud německý politik tuto závažnost zpochybňuje, je to pro mě naprosto nepřekročitelná hranice. A když ten samý člověk na otázku, zda je Vladimir Putin agresor a válečný zločinec, odpoví, že jako regionální politik k tomu nemá dost informací, je to v dnešní době už jenom směšné.

Mluví se také o erozi demokracie v Česku. Pozorujete v poslední době oslabování demokratických institucí?

Určitě vnímám pokusy o jejich oslabování. Rád bych byl na chvíli geologem, abych mohl přesně popsat, co je eroze a jak dlouho může trvat – klidně milion let. V každém případě vidíme útoky na veřejnoprávní média, útoky na občanskou společnost, a co je nejhorší: útoky ústy vrcholných politiků na novináře a na soudní soustavu.

Když politik veřejně urazí Ústavní soud a zpochybňuje spravedlnost procesů, funguje to podle zvláštní logické šarády: pokud soud rozhodne v jeho neprospěch, označí to za politický proces, a když rozhodne v jeho prospěch, jde o proces spravedlivý. Tvrdit voličům, že dnešní soudní řízení jsou jako procesy v padesátých letech, představuje směs neznalosti a hlubokého pohrdání skutečnými oběťmi padesátých let.

Předseda vlády takové výroky občas pronáší v emocích na tiskových konferencích.

Politik samozřejmě může zastávat jakékoliv politické postoje, byl řádně zvolen. Určitých vyjádření by se ale měl zdržet. Chápu, že Andrej Babiš je vznětlivý člověk a v rozčilení mu leccos ujede, ale v takovém případě by se měl vzápětí omluvit. Když se premiér země ptá novinářů, jaké mají IQ, je to obyčejné buranství, nic jiného. To už zbývá jen to, aby se novinář legitimně zeptal na IQ jeho. Obávám se verbálních útoků na soudy, na policii a na způsoby vyšetřování. A znovu se ptám voličů hnutí ANO: toto vám opravdu nevadí?

Tři roky jste působil v Radě České televize. Mandát jste předčasně ukončil kvůli ohlášení kandidatury do Senátu, jak vyžaduje zákon. Je to pro vás jenom o výměně funkce za funkci? 

Zatím jsem funkci nevyměnil, nejdřív musím volby vyhrát. Když mi byla kandidatura nabídnuta, získal jsem silný pocit, že v případě zvolení mohu v Senátu pro Českou televizi udělat víc než z pozice radního. Rada České televize má jen takové pravomoci, jaké jí svěřuje zákon – projednává zprávy, rozpočet, jmenuje a odvolává generálního ředitele.

Povědomí veřejnosti o tom, co rada reálně může, je přitom velmi nízké. Jako radní jsem četl stížnosti, které nám chodily: lidé si stěžovali na oblečení moderátorky, na špatný zvuk v televizoru při Událostech, na nevyvážený poměr sportu a kultury, nebo na to, že nový detektivní seriál je s prominutím blbý. Tohle ale rada vůbec neřeší a řešit ze zákona nemůže.

Jak v praxi funguje samotné rozhodování rady? Probíhají před veřejným zasedáním neveřejné dohody?

Zákon žádné neveřejné zasedání nezná a neukotvuje. V praxi to funguje tak, že se před řádným zasedáním sejdou někteří členové rady – někteří na tato jednání zásadně nechodí – a leccos se předem předjedná. Byla to pro mě velká škola v tom, že na technikáliích i na některých obecných věcech se dokážete shodnout i s člověkem, se kterým jinak stojíte na opačné straně barikády.

Rada by sice měla být apolitická, ale při pohledu na její složení zcela apolitická není. Jednotlivé skupinky se scházejí a připravují se na předjednání, ale i tak samotné veřejné zasedání často trvá pět, šest nebo sedm hodin, než se věci dohodnou a odhlasují.

Mají radní za Českou televizi veřejně bojovat, nebo vystupovat na její obranu?

To podle mě není úkolem radních. Úkolem radního je být nestranný. Dnes sice vidíme radní, kteří veřejně tleskají omezování koncesionářských poplatků, i radní, kteří za televizi bojují, ale čistě teoreticky by se měli zdržet veřejného komentování konkrétního dění uvnitř instituce. Na svých sociálních sítích jsem to důsledně dodržoval. Radní se samozřejmě musí vyjadřovat k rozpočtu, ale neměl by chodit na demonstrace za Českou televizi, ani proti ní. To neodpovídá liteře zákona.

V jaké kondici se Česká televize nachází? Naplňuje svůj zákonný mandát hospodárně a správně?

Z mého pohledu dosud ano. Problém je v tom, že většina diváků a občanů vnímá z celé televize pouze zpravodajství. Redakce zpravodajství je podstatná a viditelná, ale televize má ze zákona povinnost vyrábět také tvorbu pro děti, pro národnostní menšiny, hendikepované či dokumentární tvorbu.

Když nový pan generální ředitel nastoupil, neměl jsem dost času zhodnotit jeho manažerské kvality, ačkoliv předtím dlouho působil jako finanční ředitel a zkušenosti nepochybně má. Zaskočilo mě ale, že první úvahy o škrtech směřovaly k dětským pořadům a dokumentům. To jde přímo proti Kodexu České televize i proti zákonu, který přesně určuje, o koho se má médium veřejné služby starat. Osekat kanál ČT :D, který rodičům i dětem pomáhá s výukou a představuje bezpečný prostor, by bylo fatální chybou.

Kde by tedy management televize měl hledat úspory, pokud politici odmítnou navýšit poplatky a reálné příjmy klesají?

Předně doufám, že poplatky zůstanou zachovány. Rozhodně podporuji, aby hospodaření televize kontroloval NKÚ, to je naprosto v pořádku. Pokud se ale musí šetřit, má se jako v každé jiné instituci začít u provozních výdajů.

Rozhodně bych neomezoval regionální studia. O jejich redukci či rušení se také mluvilo, ale byla by to obrovská chyba. Právě Česká televize je na rozdíl od komerčních stanic schopná poslat štáb do regionu a natočit reportáž, která možná zajímá jen dané místo, ale objeví se v regionálních zprávách. Lidé tam pak vidí, že se o ně aspoň veřejnoprávní televize zajímá, když už politici ne. Řeči o tom, že Českou televizi nikdo nepotřebuje a nesleduje, jsou nesmysl. Na StarDance nebo na sportovní přenosy se v této zemi díval téměř každý.

Proč vlastně jako úspěšný nakladatel, spisovatel a publicista vstupujete do politiky? Co vás k tomu vede?

Motivuje mě stav české politiky. Věk už mám sice spíš na odpočinek, ale nerad se nudím. Chci pro svou zemi udělat víc, než jen psát statusy na Facebook a síť X, točit historické dokumenty nebo psát knihy.

Senát vnímám jako nejméně politický prvek naší ústavní stavby. Zasedají v něm výrazné osobnosti a často se v něm podaří najít shodu na věcech, na kterých by se Poslanecká sněmovna nikdy nedomluvila. Senátor má navíc šestiletý mandát, tedy o dva roky delší než poslanec. Má možnost – a podle mě i povinnost – otevírat zásadní témata, která běžná stranická politika opomíjí a na která komunální politici nemají dostatečné legislativní páky.

Jaké konkrétní téma chcete v Senátu prosazovat?

Mým hlavním tématem je bezpečí. Ne bezpečnost, ale bezpečí – to slovo v sobě nese lidštější rozměr. Začíná to bezpečím doma, tedy otevíráním a důsledným řešením problematiky domácího násilí.

Pokračuje to bezpečností v ulicích. Chci se zasadit o novelu zákona o obecní policii. Současná norma pochází z devadesátých let a strážníkům nedává dostatečný prostor k razantní akci. Místo toho je nutí neustále přemýšlet, jaké pravomoci vlastně mají a zda překročením zastaralého zákona neriskují postih.

Třetí oblastí je bezdomovectví, které trápí nejen Prahu, ale i další města. Lokální samosprávy na to samy nestačí, je potřeba masivní systémové řešení se zapojením ministerstev pro místní rozvoj, vnitra a práce a sociálních věcí.

Kandidujete jako nestraník za STAN s podporou TOP 09, ODS a Pirátů. Jak vnímáte programové rozdíly mezi těmito stranami?

Kandiduje Jiří Padevět. Ze všech těchto programů si vyberu to, co je mi blízké a co mohu prosazovat s čistým svědomím. Rozhodně nebudu hájit věci, se kterými vnitřně nesouhlasím. Případné programové neshody jsou minimální, jde o drobnosti, které ty strany po volbách možná ani samy nebudou prosazovat. Ve všech programech nacházím průsečíky a věřím, že se za mě podporující strany nebudou muset stydět.

O mandát v tomto obvodu jste usiloval už před šesti lety, nakonec jste ale ustoupil Miroslavě Němcové. Změnil se váš pohled na Senát za tu dobu?

Nezměnil, ale rozhodně je dnes hlubší. Moje nápady a představy o práci v Senátu jsou konkrétnější než před šesti lety. Tehdy jsem kampaň v podstatě ani nezačal, protože jsem se vzdal kandidatury ve prospěch Miroslavy Němcové. Spoustě lidí jsem pak musel vysvětlovat, proč jsem ustoupil. Hledali za tím kdovíjaké spiknutí, přitom za tím žádné tajemství nebylo.

Není pro vás Senát jen další přestupní stanicí? Neoznámíte za tři roky kandidaturu na prezidenta?

Zaprvé ještě v Senátu nejsem, i když dělám vše pro to, abych uspěl. A zadruhé: Senát pro mě rozhodně není přestupní stanicí na Pražský hrad. To vám klidně podepíšu vlastní krví – na prezidenta nikdy kandidovat nebudu. A pokud narážíte na můj odchod z Rady České televize, Senát na mé místo zvolil ředitele Městské knihovny v Praze Tomáše Řeháka. Je to velmi důstojný nástupce, který mě svou prací v radě o několik hlav převyšuje.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky moc.