Muž, který nikdy neměl být premiérem, končí. Kdo nahradí Keira Starmera?

V pondělí dopoledne rezignoval britský premiér Keir Starmer. Jednalo se o očekávanou událost, o které jsme v INFO.cz nejednou psali. Ve funkci vydržel necelé dva roky, a to od parlamentních voleb z počátku července 2024, ve kterých jeho Labour Party drtivě porazila konzervativce, kteří v tu dobu byli u moci čtrnáct let. 

Starmer ale očekávání, jež byla s jeho nástupem do čela vlády spojována, ani v náznaku nenaplnil, a stal se jedním z nejslabších britských politických vůdců vůbec. Zda bude jeho nástupcem dlouholetý starosta „velkého Manchesteru“ Andy Burnham, který Starmera de facto odstavil od moci a na funkci nyní aspiruje, se teprve uvidí.

Zda ten či onen politik na vysokou funkci tak říkajíc má či nemá, se vždycky ukáže, až když do dané funkce nastoupí. Keir Starmer (*1962) na to jednoduše řečeno neměl. Kluk z rodiny dělníka a zdravotní sestřičky, pojmenovaný po zakladateli Labour Party Keiru Hardieovi (1856-1915), vystudoval práva (nejprve v Leedsu, potom na Oxfordu). Zpočátku se zaměřoval zejména na lidskoprávní témata a posléze udělal vpravdě vynikající kariéru – stal se jedním z prominentních právníků zemi.

Politicky se angažoval již od mládí, dlouho se ale nezdálo, že by měl politiku na prvním místě. Do Dolní sněmovny byl ostatně poprvé zvolen až v květnu 2015, kdy šéf konzervativců a premiér David Cameron porazil Eda Milibanda, který stál tehdy v čele Labour Party. Klíčovým mužem pro Starmerův překvapivý stranický vzestup ovšem nebyl poražený Miliband, nýbrž jeho nástupce – Jeremy Corbyn.

Tento antisemita, odpůrce NATO a naopak přítel teroristů z Hamásu a z Hizballáhu, obdivovatel bratrů Castrových, Che Guevary a Huga Cháveze, „zastydlý levičák“, jenž svojí mentalitou uvízl v „kolektivistických sedmdesátých letech“ minulého století, posunul stranu výrazně doleva. V důsledku toho prohrál dvoje volby (první s Theresou Mayovou, druhé drtivě s Borisem Johnsonem) a musel z vedení strany odejít.

Solidní, profesně respektovaný právník Starmer se stal novým vůdcem labouristů právě proto, že nebyl Corbyn. Ve straně patřil ke středovému, možná mírně pravicovému křídlu a dával jasně najevo, že bude-li zvolen, stanou se levičácké experimenty corbynovců minulostí.

Přesně tak se i stalo: Starmer nechal Corbyna dokonce vyloučit ze strany, vymetl jeho lidi z vedení Labour a stylizoval se do role racionálního politika, který, dostane-li se k moci, „udělá pořádek po více než deseti letech chaosu konzervativců“, jak říkal. Na počátku července 2024 k tomu dostal od voličů silný mandát.

Jenže – prakticky vzápětí se ukázalo, že jde o omyl. Starmer si proti sobě během necelých dvou let vládnutí poštval velkou část členů strany a hlavně drtivou část labouristického elektorátu. Levici naštval mimo jiné neustávající podporou Izraele, přesněji řečeno neochotou postavit se rozhodně proti němu.

Vlastence či nacionalisty z řad working classes (které opakovaně označil za nacionalistické) proti sobě poštval neschopností zasáhnout tvrdě proti „islamizaci“ země. Před ní varuje nejen strana Nigela Farage Reform UK, ale i řada politických aktivistů, jakým je třeba Tommy Robinson (* 1982), označovaný establishmentem a většinou médií za krajního pravičáka a za muže, který jde nejostřeji proti legálním i nelegálním imigrantům v Británii, zejména proti těm muslimským (far-right and anti-jihad activist).

Připočteme-li k tomu všemu Starmerovo nulové charisma a fakt, že je všechno, jenom ne velký řečník, jsme takříkajíc doma. Ze všeho nejdůležitější ale podle mě byla a je jeho totální absence leadershipu, schopnosti vést druhé, přesvědčit lidi, aby jej následovali, aby mu věřili. Vítězství ve volbách v červenci 2024 vyvolalo iluzi, že Starmer touto schopností disponuje. Nebylo tomu tak.

Britové byli po čtrnácti letech naštvaní na konzervativce tak moc, že by dali silný mandát jakémukoli opozičnímu vůdci, jako ho dali Starmerovi. Teprve léta u moci ukázala, jak slabý politik KIeir Starmer byl a je. Uplakaný odchod, jejž pro INFO.CZ skvěle popsal můj kamarád a kolega Ladislav Nagy, je toho jasným dokladem.

V současné době je jasným favoritem na post Starmerova nástupce dlouholetý starosta „velkého Manchesteru“ a čerstvě zvolený poslanec v doplňovacích volbách Andrew Murray „Andy“ Burnham (* 1970).

Je tomu tak tím spíš, že jej dnes dopoledne podpořil další z možných uchazečů o premiérský post – Wesley Paul William „Wes“ Streeting (* 1983), který byl ve Starmerově vládě až do své nedávné rezignace ministrem zdravotnictví a sociální péče. Streetingova podpora činí Burnhamovo vítězství ještě pravděpodobnější. Úplně jisté ale není.

Stačí si vzpomenout na případy, kdy hlavní vyzyvatelé stranických šéfů a (někdy i) premiérů již téměř slavili, a přesto to nebyli oni, kdo se stali jejich nástupci. Jako první případ mě napadá Michael Heseltine, který na podzim 1990 vedl úspěšnou vzpouru proti Margaret Thatcherové (premiérkou v letech 1979–1990) Jejím pokračovatelem se ale nakonec stal John Major (v čele vlády v letech 1990–1997). Druhý příklad se týká rodiny Milibandů.

Když v roce 2010 po porážce v parlamentních volbách s Davidem Cameronem rezignoval šéf labouristické strany a ministerský předseda Gordon Brown (v čele vlády v letech 2007–2010), byl největším favoritem nástupnictví ministr zahraničí jeho vlády „blairovec“ David Miliband, kterého ale překvapivě těsně porazil jeho bratr Ed (v rodině muselo být veselo). Ano, ten Ed Miliband, který je ve Starmerově kabinetu ministrem pro energetickou bezpečnost a „čistou nulu“ (net zero).

Jeho výše zmíněná prohra ve volbách z roku 2015 a neúspěšné stranické vůdcovství mu ale nedávají velké naděje, že by mohl Starmera nahradit.

Mezi jmény, které se v souvislosti s možnou kandidaturou na post šéfa / šéfky Labour Party objevují v médiích, jsou i Angela Raynerová, rozená Bowenová (* 1980), jež byla od července 2024 do září 2025 vicepremiérkou a ministryní pro bydlení, komunity a místní vlády.

Jako další možná vyzyvatelka se některým novinářům jeví Shabana Mahmoodová (* 1980), politička pákistánského původu, od července 2024 ministryně spravedlnosti a od září 2025 ministryně vnitra. Obě ženy jsou ale ve srovnání s Burnhamem politicky „lehké váhy“, takže jejich šance není v tuto chvíli příliš velká. Politika je nicméně nevyzpytatelná, takže bych je, zejména Mahmoodovou, úplně neodepisoval.

Poslední důležitou otázkou, kterou přetřásají (nejen) britská média, je, zda zemi čekají předčasné volby, ke kterým vyzval například šéf strany Reform UK – Nigel Farage. Popravdě řečeno, není to příliš pravděpodobné.

Za prvé to v Británii není úplně zvykem, zvlášť má-li vládnoucí strana v Dolní sněmovně tak dominantní postavení jako v současné době Labour Party. Za druhé – ať už se novým předsedou vládní strany a ministerským předsedou stane kdokoli, bude potřebovat čas na stabilizaci své pozice a na vylepšení aktuálně mizerných stranických preferencí. Času na to bude mít dost.

Kdo je Andy Burnham, pravděpodobný nový britský premiér, který s vypsáním předčasných voleb nebude nijak spěchat a který si klidně a trpělivě počká na řádný termín na jaře či, nejpozději, na počátku léta 2029, si povíme až příště. 

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy, ať vám nic neunikne. Díky.