KOMENTÁŘ PAVLA HLAVÁČKA | „Superúterý“ je v amerických primárkách kritickým dnem, ve kterém se soutěží o přibližně třetinu dostupných delegátů u obou hlavních politických stran, kteří budou v létě formálně nominovat stranického kandidáta do prezidentských voleb. Jeho výsledky zpravidla výrazně determinují budoucí vývoj. Protože kdo neuspěl v tomto termínu, ztrácí – často v kombinaci s nedostatkem financí – motivaci pokračovat v kampani dál.
Tento rok nebyl nikterak výjimečný. U Demokratů bylo jasno ještě před superúterkem. Vítězství Joea Bidena se čekalo a pokud někdo sledoval demokratické primárky, pak jen ty ve státě Minnesota, ve kterém figuroval jediný stranický rival současného prezidenta – Dean Phillips.
Za hranicemi není Phillips příliš znám, ale v USA neznámou postavou není. V roce 2019 byl zvolen do Sněmovny reprezentantů za stát Minnesota a při hlasování podporoval agendu prezidenta Bidena. Jeho hlavní motivací, proč do primárek vstoupil, byla dle jeho slov obava, že pokud by současný prezident kandidaturu vyhrál, zcela jistě by Demokraté prezidentské volby v listopadu prohráli. Nicméně soudě dle výsledků přesvědčil Phillips jen hrstku nejbližších, přičemž drtivě prohrál i ve svém domovském státě.
Mediální pozornost právem upoutávalo primárně dění v Republikánské straně, ve které existovala určitá naděje na zvrat v doposud dominantním vedení Donalda Trumpa. Rozdělovalo se celkem 865 delegátů, přičemž jejich volba probíhala formou primárek ve 13 státech a v dalších dvou (Aljaška a Utah) se konalo volební shromáždění (caucus).
Avšak žádné překvapení se nekonalo. Nikki Haleyová vyhrála v jediném státě (Vermont), což bylo hluboko za jejím očekáváním. Když se výsledky dozvěděla, dokázala svému rivalovi veřejně pogratulovat, aby následně oznámila, že ze „závodu“ odstupuje. To vše se dalo očekávat. Přesto lze říci, že tento její krok příliš radosti Donaldu Trumpovi neudělal.
Než se dostaneme k vysvětlení, proč Haleyová přidělala Trumpovi spíše starosti, zůstaňme na chvíli u toho, co bude následovat. Primárky v USA totiž zdaleka nekončí – ostatně jen ve zbytku března a v dubnu budou probíhat v 19 státech či zámořských teritoriích u Republikánů a 21 u Demokratů. Ale už není z koho vybírat.
Vyzyvatelé Joea Bidena a Donalda Trumpa odstoupili nebo jsou nevolitelní. Voliči mohou de facto buď jen potvrdit favorita, anebo nejít k volbám vůbec. Ať tak či onak, v tuto chvíli lze konstatovat, že pokud se nestane něco mimořádného, je v otázkách nominace do příštích prezidentských voleb jasno: nastoupí proti sobě „staré“ známé tváře: Joe Biden a Donald Trump.
Tato konstelace vnáší do politického dění v USA novou dynamiku: poradci, manažeři a další straničtí odborníci musí začít řešit detaily předvolební kampaně do voleb prezidentských.
Základní rozdíl mezi tím, co jsme sledovali doposud vs. co nás čeká, je zřejmý: zatímco v primárkách se kandidáti vymezují vůči stranickým kolegům, v kampani do prezidentských voleb si potřebují zajistit stranickou jednotu, aby mohli své voliče „sešikovat“ proti kandidátovi druhé strany.
To samozřejmě představuje značná úskalí, obzvláště pokud v primárkách docházelo ke stranickým „kolizím“, které se těžko zapomínají. A v tomto ohledu bude mít lepší předpoklady pro vítězství Joe Biden, protože jemu se zatím daří držet stranu pohromadě.
Věci ale zdaleka nejsou tak jednoznačné. Na první pohled postavení současného prezidenta Joea Bidena nevypadá příliš optimisticky. Dle statistik projektu FiveThirtyEight je jeho podpora veřejnosti rekordně nízká: Bidenovu politiku (k 8. březnu 2024) schvaluje (approve) přibližně 38 % Američanů, zatímco 56 % si myslí opak (disapprove).
A toto není nahodilý stav – počet stoupenců politiky Joea Bidena převyšoval počet jeho odpůrců naposledy počátkem září 2021. Tak nízkou podporu neměl žádný americký prezident od poloviny 20. století; až na jednu výjimku: Harryho S. Trumana (v úřadu 1945–1953) na konci jeho politické kariéry podporovalo jen 36,1 % voličů.
Mimochodem, není pochyb o tom, že tato čísla sehrála podstatnou roli v jeho rozhodnutí dále neusilovat o znovuzvolení, ačkoli technicky vzato tak mohl učinit. Současně je vhodné jedním dechem dodat, že počet těch, kteří Trumana odmítali (49,9 %), byl výrazně nižší, než je tomu dnes u Joea Bidena.
Joe Biden je sice rekordně neoblíbený, ale je pevně rozhodnutý usilovat o druhé volební období, přičemž neexistuje žádná známá hladina podpory, resp. nepodpory, o které bychom mohli tvrdit, že ji prokazatelně nelze zvrátit. Zdá se, že právě na toto Biden spoléhá.
Pokud můžeme vycházet se statistik předchozích zvolených prezidentů, kteří se rozhodli usilovat o znovuzvolení, pak jejich čísla hovoří jednoznačnou řečí: Od konce druhé světové války bylo výrazně více těch, kteří při obhajobě mandátu uspěli, než poražených.
Ti neúspěšní – tj. ti, kteří byli v Bílém domě pouze jedno volební období, ačkoli usilovali o své znovuzvolení – byli pouze tři: Jimmy Carter (1976–1981), George Bush starší (1989–1993) a Donald Trump (2017–2021). Pokud se dále zaměříme na tuto kategorii prezidentů, pak nacházíme přinejmenším jedno společné: jejich nezvolení probíhalo v době, kdy byly Spojené státy v hluboké ekonomické recesi.
Prezidentské volby v USA bývají svým způsobem i referendem o stavu americké ekonomiky. Jinými slovy s jistou mírou nadsázky lze říci, že každý americký prezident usilující o znovuzvolení uspěl, pokud v téže době Spojené státy ekonomicky prosperovaly. Z tohoto pohledu předem odepisovat Bidena kvůli jeho nízké podpoře by bylo přinejmenším nemoudré, protože ekonomika roste, inflace klesá a nezaměstnanost je nízká.
A jak je na tom ex-prezident Donald Trump? Co se týče schvalování jeho působení v politice, pak je na tom – alespoň dle údajů projektu FiveThirtyEight – lépe než Joe Biden. Avšak ne o mnoho. Na počátku března (3. 3.) hodnotila Donalda Trumpa většina voličů nepříznivě (53,1 %) a menšina (42,6 %) příznivě. A toto je také setrvalý stav od chvíle, kdy byla tato statistika vedena, tj. od počátku roku 2021.
Historická data nám při hodnocení možnosti (znovu)zvolení nejsou příliš nakloněná, protože exprezidentů, kteří (opakovaně) usilovali o znovuzvolení poté, co prezidentské volby už jednou prohráli, máme doslova jako šafránu.
Těch případů je tak málo, že bychom z nich těžko mohli vyvozovat obecnější závěry. Navíc bychom museli zapátrat v hlubší minulosti USA. Mezi prezidenty, kteří byli při pokusu o znovuzvolení poraženi, ale navzdory tomu se nakonec dokázali do Bílého domu vrátit, patřil například Grover Cleveland (prezident v období 1885–1889 a pak znovu 1893–1897).
Současný stav republikánské strany může v některých ohledech spíše připomínat situaci z primárek roku 1912, kdy se proti sobě postavil bývalý (republikánský) prezident Theodore Roosevelt a úřadující prezident (taktéž Republikán) William Taft. V primárkách sice zvítězil Taft, ale Roosevelt jej odmítl podpořit a rozhodl se kandidovat na prezidenta na platformě Progresivní strany. V důsledku toho se republikánští voliči rozštěpili a vítězství v listopadových volbách tak nečekaně slavil Demokrat Thomas Woodrow Wilson.
Republikánské primárky v roce 2024 jsou ovšem od těch v roce 1912 výrazně odlišné v tom, že „nevygenerovaly“ dva silné (proti)kandidáty. Po superúterý minulého týdne víme, že Haleyová odstoupila a nevypadá to (nebo alespoň není známo), že by plánovala jít do prezidentských voleb s podporou jiné politické strany.
Nicméně jedna podstatná věc by nám neměla ujít: když Haleyová své rozhodnutí o konci kampaně oznamovala, odmítla explicitně vyjádřit podporu Donaldu Trumpovi – jak bývá jinak zvykem u poraženého stranického kandidáta.
Svým voličům tím vyslala jasný vzkaz: volte kohokoli jiného než Donalda Trumpa, nebo k prezidentským volbám vůbec nechoďte. Jakkoli podpora Haleyové v rámci Republikánské strany nebyla nijak zásadní, byly státy, kde dokázala buď vyhrát, nebo aspoň získat nezanedbatelnou podporu. Což s ohledem na volební systém amerických prezidentských voleb může být naprosto zásadní.
Skutečnost, že Haleyová odmítla podpořit svého stranického rivala, ukazuje rovněž na to, jak vnitřně rozpolcená Republikánská strana i nadále zůstává. A pro Donalda Trumpa to neznačí nic dobrého, protože to zpochybňuje jeho schopnost sjednotit stranu, tj. získat si „srdce a mysl“ i těch republikánů, kteří pro Trumpa v primárkách nehlasovali. Zdá se, že toto bude jedna z klíčových výzev, se kterou se bude Donald Trump potýkat během celé předvolební kampaně.
