ANALÝZA STANISLAVA VÍTKA | Dlouho očekávaný, ale překvapivě rychlý pád režimu Bašára Asada sice dnes slaví davy Syřanů, ale je to podle všeho jen „veselá přestávka“ k dalšímu pokračování třináctiletého dramatu, v němž hrozí další prohloubení faktického rozdělení země. Povstalecké frakce, koordinující převzetí moci s nečekanou rychlostí, nyní čelí chaotické realitě bez jednotné vize pro budoucnost: Tureckem podporovaní sunnitští povstalci, Američany podporovaní Kurdové, Jordánskem podporované skupiny a zbytky aláwitských milicí – každá z nich ovládá část území a prosazuje své vlastní zájmy. V této situaci se rýsuje politická i vojenská fragmentace, přičemž všechny strany budou usilovat o podíl na moci a případných zahraničních balíčcích na obnovu země.
Když jsem minulý týden dokončoval svůj předchozí článek o Sýrii, začal jsem rovnou pracovat na pokračování pro případ pádu režimu v následujících týdnech či měsících. Jenže k němu došlo už v řádu pouhých dní – syrský prezident Bašár Asad v neděli brzy ráno místního času uprchl ze země.
Koalice různých povstaleckých skupin pod vedením islamistické milice Haját Tahrír aš-Šám bleskově ukončila 50 let trvající brutální a represivní vládu Asadovy rodiny, kterou v roce 1971 začal jeho otec Háfiz. Ten si původně jako nástupce vyvolil svého nejstaršího syna Básila, jenže ten po letech příprav na funkci zemřel v 31 letech při automobilové nehodě v Damašku.
Mladší a stydlivý Bašár tak byl povolán ze studií na očního lékaře v Londýně a během šesti let (1994–2000) prodělal u otce „rychlokurz syrského autoritáře“. Jeho vláda však nyní po téměř čtvrtstoletí skončila. A s ním i dynastie Asadů a pravděpodobně také obecně vláda syrských Alawitů, reprezentujících pouhých 14 % předválečné syrské populace.
Asadův režim přežil 13 let brutální občanské války a ještě před pár měsíci se zdál pevný v kramflecích, aby se nyní zcela zhroutil takřka bez odporu během ani ne 13 dní poté, co na jeho pozice vyrazili Tureckem podporovaní povstalci z provincie Idlíb.
Zpráva o pádu nenáviděného režimu vyvolala v ulicích syrských měst (a posléze i měst v zemích se syrskou diasporou, včetně třeba Istanbulu, Berlína či Vídně) výbuchy radosti. Ale také obrovskou nejistotu ohledně budoucnosti této zcela rozvrácené země.
Rychlý postup rebelů zaskočil jak Asadovy nejmocnější spojence Rusko a Írán, kteří s Asadovým pádem utržili zahanbující porážku, tak pravděpodobně i hlavní sponzory rebelů, tedy vlády Turecka a Kataru, kterým nyní možná leží v ústech více, než si chtěly původně ukousnout.
Bleskový pád Asadova režimu, který sotva stíhají pokrývat média (zde se opět ukazuje nesmírná užitečnost sociálních médií, zejména sítě X), zastihl mezinárodní diplomacii nepřipravenou – jednotlivé mocnosti se zatím jen snaží držet krok s rychlým vývojem událostí a reagovat na možné důsledky náhlého mocenského vakua v zemi, v němž se různé ozbrojené skupiny, islamističtí extremisté a zahraniční hráči celé roky přetahovali o vliv.
Nastalého mocenského vakua se pokusí využít i ISIS.
Bezprostřední prioritou je zajištění zbytku zásob chemických zbraní v Sýrii a továren na ně, stejně jako pokročilých vojenských výrobních kapacit a skladových zásob – proto izraelské letectvo zahájilo sérii leteckých útoků na syrské území, ke snahám o likvidaci arsenálu chemických zbraní se hodlají připojit i Spojené státy a další regionální hráči.
Druhým bezprostředním úkolem je zamezit Islámskému státu vylézt ze svých „pouštních děr“ a využít dočasného mocenského vakua k tomu, aby si v Sýrii opět vytvořil základnu. Americký prezident Biden v mimořádném tiskovém brífinku konstatoval, že „... je jasné, že ISIS se pokusí využít jakéhokoli vakua k obnovení svých schopností a vytvoření bezpečného útočiště. To nedopustíme.“
𝐔.𝐒. 𝐂𝐞𝐧𝐭𝐫𝐚𝐥 𝐂𝐨𝐦𝐦𝐚𝐧𝐝 𝐂𝐨𝐧𝐝𝐮𝐜𝐭𝐬 𝐃𝐨𝐳𝐞𝐧𝐬 𝐨𝐟 𝐀𝐢𝐫𝐬𝐭𝐫𝐢𝐤𝐞𝐬 𝐭𝐨 𝐄𝐥𝐢𝐦𝐢𝐧𝐚𝐭𝐞 𝐈𝐒𝐈𝐒 𝐂𝐚𝐦𝐩𝐬 𝐢𝐧 𝐂𝐞𝐧𝐭𝐫𝐚𝐥 𝐒𝐲𝐫𝐢𝐚
— U.S. Central Command (@CENTCOM) December 8, 2024
U.S. Central Command (CENTCOM) forces conducted dozens of precision airstrikes targeting known ISIS camps and… pic.twitter.com/E7CUPuPehf
Za tímto účelem včera schválil letecké údery proti cílům Islámského státu uvnitř Sýrie, na kterých se podílely jak bombardéry B-52, tak stíhací letouny F-15 a bitevníky A-10, zajišťující blízkou podporu Syrským demokratickým silám pod kurdský vedením.
Podle americké armády bylo v centrální Sýrii zasaženo 75 cílů ISIS; Američané také bombardovali jednotky šíitských iráckých milic pod íránským vedením, které se snažily dostat přes hranici a zapojit se do bojů na straně syrského režimu.
Rekalibrace vnějších mocností
Syrská občanská válka byla poznamenána zapojením řady dalších zemí a nestátních aktérů, kteří v konfliktu podporovali různé frakce, soupeřili o vliv a snažili se prosazovat své zájmy a svou ideologii. Nyní se nacházíme ve fázi, kdy si mnoho vnějších aktérů bude v Sýrii znovu vybírat strany a proxy síly, které bude v zemi podporovat – a to je nebezpečný bod.
Ačkoliv zatím nevíme, jak a do jaké míry bylo Turecko zapojeno do ofenzivy rebelů proti Asadovu režimu a jak velký úspěch si od ní slibovalo, má se všeobecně za to, že jí dalo tak či onak zelenou (i kdyby pro svoji frustraci neústupným Asadem, kterého patrně pouze doufalo přinutit k vyjednávání). Díky svému vlivu na nejsilnější povstalecké frakce bude v následujících dnech hrát v zemi výrazně větší roli než doposud.
Turecký ministr zahraničí Hakan Fidan k nejbližší budoucnosti Sýrie řekl: „Nová správa [Sýrie] musí být nastolena spořádaně. Zásada inkluzivity nesmí být nikdy ohrožena. Nesmí existovat touha po pomstě.“ Druhým dechem ovšem dodal, že ve vládě nevidí žádné místo pro Kurdy vedené Syrské demokratické síly, které ovládají asi třetinu země, včetně většiny její ropy a zemědělské půdy.
