KOMENTÁŘ STANISLAVA VÍTKA | Trumpův první den v úřadu sice nabídl smršť prezidentských výkonných nařízení (executive order), ale oproti slibům a předpokladům se tyto zatím netýkaly celních bariér a naše ekonomika si tak zatím může oddechnout.
Odhady dopadů, které by slibovaná plošná cla mezi 10 % až 20 % mohla na ekonomiku mít, se různí. Ekonomové hrozbu vnímají především u stagnující německé ekonomiky a např. podle této dánské studie by v Evropě taková cla dopadla velmi tvrdě právě na Česko. A to kvůli provázanosti české ekonomiky právě na tu německou a skrze ni na čínský dovoz.
Podle studie by HDP EU v souvislosti s možnými cly Trumpovy administrativy poklesl o 2,5 %. Mezi nejvíce postižené země by patřilo Irsko (pokles o 4 % HDP) a Česko spolu se Slovenskem a Nizozemím (pokles o 3,5 % do roku 2027).
Absence nových cel, která Trump sliboval zavést, ukazuje na neshody v nové administrativě ohledně obchodní politiky, ale úleva je jen dočasná a nějaká ta cla nás jistě neminou.
Federální úřady dostaly pokyn, aby přezkoumaly dosavadní obchodní politiku (zejména deficit obchodní bilance), nekalé obchodní praktiky a měnové manipulace obchodních partnerů a doporučily prezidentovi opatření. Ten zároveň pohrozil implementací plošných 25% cel na Kanadu a Mexiko k prvnímu únoru.
Od prvního února také zvažuje nové desetiprocentní clo na dovoz z Číny a výhrůžky si od amerického prezidenta vyslechla i Evropská unie. Podle Trumpa málo kupuje americké automobily a zemědělské produkty. „Evropská unie je na nás velmi zlá, takže je čekají cla,“ uvedl.
Co si tariff man vlastně slibuje?
Donald Trump, který se prohlásil za „muže cel“, v kampani sliboval, že zavede až 60% dovozní cla na veškeré zboží z Číny a 20% cla na všechno zboží odjinud.
Během svého působení ve funkci v letech 2017 až 2021 se pak bez ohledu na zahraničněpolitickou otázku opakovaně obracel ke clům jako k odpovědi. Ať už šlo o konkurenční boj s Čínou nebo o to, aby Mexiko zaplatilo za hraniční zeď, kterou slíbil postavit, řešením pro něj bylo uvalení nebo hrozba uvalení cel na dovoz od obchodních partnerů Spojených států.
Tvrdil, že cla „jsou tou nejlepší věcí, jaká kdy byla vynalezena“, a slovo „clo“ označil za „nejkrásnější slovo ve slovníku“. Tím se staví do opozice nejen proti dlouhému trendu snižování celních sazeb v USA po druhé světové válce, které vedlo k bezprecedentnímu globálnímu nárůstu bohatství mezi národy, ale také proti standardnímu ekonomickému pozorování, že cla jsou v zásadě špatný nápad.
Proč Trump tak miluje cla? Trump a jeho ekonomičtí poradci cla považují za užitečný nástroj k obnovení rovnováhy americké ekonomiky závislé na dovozu průmyslového zboží. Trump považuje dovoz za špatný.
Podle jeho hospodářských poradců si Trump myslí, že dovoz snižuje hrubý domácí produkt. To je prokazatelně nepravdivé, i když jinak poměrně intuitivní tvrzení, které mate i část ekonomů. Trump své obchodní války zdůvodňoval víceméně tím, že USA mohou pomocí cel eliminovat obchod se zeměmi, s nimiž mají obchodní deficit, který považuje ze své podstaty za špatný.
Spotřebitelům ale jistě nevadí platit např. za průměrný chytrý telefon kolem tří set dolarů, než aby zaplatili dvakrát tolik za identický telefon domácí výroby.
A vzhledem k tomu, že žijeme v době nekrytých fiat měn, nemá Amerika se statusem dolaru jako globální rezervní měny a globálního statusu amerických vládních dluhopisů a akciových trhů problém udržovat deficit obchodní bilance klidně celé dekády. Americe se tak nemůže znovu stát, jako se to stalo prezidentu Nixonovi, že jí dojde zlato, které by krylo globální monetární systém.
Cla jsou Trumpovými obchodními poradci také vyzdvihována jako způsob, jak přimět průmyslovou výrobu k návratu do Spojených států. Tzv. celní skok, kterým zahraniční společnost zřizuje výrobu v USA, aby se vyhnula obchodním omezením na hranicích, je jevem z historie dobře známým.
Například japonské automobilky začaly v 80. letech 20. století stavět své továrny v Americe, částečně v reakci na Reaganova omezení dovozu japonské produkce.
Na této logice je založena i legislativa Bidenovy administrativy, jako je IRA, i když ta využívá spíše dotací (ve formě daňových úlev) než cel k podnícení investic do domácí výroby – zejména zelených technologií. I když se však společnosti snaží investovat do výrobních kapacit v USA, trvá to dlouho – a cla jsou notoricky pomalým a neefektivním způsobem, jak povzbudit domácí průmyslovou výrobu.
Ostatní země si mezitím nejsou jisté, zda Trumpovy řeči o clech jsou jen blufováním, které má Spojeným státům zajistit výhodnější obchodní dohody, a zda budou nakonec skutečně plošná, nebo zda budou úzce zaměřená např. na oblast národní bezpečnosti.
Cla jsou některými lidmi kolem Trumpa (a často i v zahraničí) opravdu místy označována jako vyjednávací karta, pomocí které se administrativa snaží získat lepší podmínky pro americký export. Takto to v několika případech v Trumpově prvním funkčním období skutečně fungovalo, například s Japonskem; obdobně to mělo fungovat, ale nefungovalo, například s Čínou.
Pokud by cla byly jen nástrojem zastrašování k získání lepších obchodních podmínek pro americké zboží, pak nebudou příjmy z cel kompenzovat anoncované snižování daní, ani poskytovat podnět pro domácí výrobu. Velké ekonomiky, jako je Čína a Evropská unie, si navíc pro jistotu do šuplíku připravují odvetná opatření.
Skutečnost, že Donald Trump v první den svého návratu do Bílého domu upustil od uvalení cel na Čínu a dokonce ji ani nejmenoval jako hrozbu, zvyšuje vyhlídky na pokus o narovnání vztahů mezi dvěma největšími ekonomikami světa. Jinými slovy, která ze svých prohlášení ohledně cel myslí Donald Trump seriózně, stále nevíme. Víme jen tolik, že bychom ho měli brát vážně, ale ne doslovně.
