Sýrie ve varu: Rozpad kurdských SDF v přímém přenosu. Hrály vabank a Damašek jim vystavil tvrdý účet

Boje v Aleppu představovaly připomenutí dočasného selhání Sýrie při opětovném sjednocování země po Asadově pádu, se kterým se však dočasná vláda ani většina syrské veřejnosti nechce smířit. 

Navzdory podpisu rámcové dohody mezi vládou a SDF v březnu 2025 Kurdové nepodnikli žádné významné kroky k realizaci toho, k čemu se formálně zavázali. Vláda v Damašku vyjednávala tvrdě z pozice síly, ale podle amerických (a další externích mediátorů, jako např. Evropanů) je hlavní zdroj problémů jednoznačný: SDF není tak soudržné hnutí, jak se dosud tvářilo.

To se mimochodem potvrdilo znovu a znovu v posledních dnech, když vůdce SDF odmítl podepsat patřičné dohody bez týdenních konzultací ve vlastním táboře, nebo když mu některé místní jednotky vypověděly poslušnost a odmítly naplnit podmínky příměří, ke kterým se SDF předtím zavázaly.

V průběhu jednáních samotných se vůdci delegace SDF – Mazlúm Abdi a Ilham Ahmed – podle dostupných svědectví vždy chovali pragmaticky. Ale uzavřené dohody pak byly vetovány zevnitř SDF. 

Američtí vojenští vyjednavači řekli výzkumníkům z Middle East Institute ve Washingtonu pod podmínkou anonymity, že členská základna SDF je často loajální transnacionálnímu militantnímu hnutí PKK (z čehož SDF dlouhodobě obviňují Turci a což velení SDF dlouhodobě popírá, všudypřítomné ikonografii PKK navzdory) „…pokud jde o blokování skutečného pokroku, vina leží výhradně na straně SDF“.

Základní struktura integrační dohody, kterou z tureckého vězení podpořil duchovní vůdce PKK Abdullah Öcalan, byla dohodnuta již v říjnu loňského roku. Podle zdrojů z jednání se Damašek i SDF dohodly na následujícím:

• Plná občanská práva Kurdů, která se mají odrazit v procesu ústavní reformy;
• Kurdština jako národní jazyk, což se má odrazit v procesu ústavní reformy;
• Tři divize ministerstva obrany pro personál SDF se základnou v severovýchodní Sýrii;
• Jeden specializovaný pluk ministerstva obrany pro ženské jednotky ochrany (YPJ) SDF;
• Integrace policejních jednotek Asayîşa do sil veřejné bezpečnosti a ministerstva vnitra;
• Vysoké pozice v ministerstvech obrany a vnitra pro velitele SDF;
• Ministerské posty pro Kurdy v rámci přeskupení vlády.

Přestože dohoda o výše uvedeném z podzimu 2025 byla považována za velice rozumnou, SDF následně přidávaly další a další podmínky, které uzavření finální dohody znemožnily – včetně následujícího:

• Žádný personál ministerstva obrany nebo vnitra nesmí vstupovat do severovýchodní Sýrie [čtěme jako nemožnost vymáhat právo a vůli centrální vlády na klíčovém území země];
• Nezávislý proces náboru pro vojenské a bezpečnostní síly původem z SDF v severovýchodní Sýrii [čtěme jako nemožnost dozoru nad infiltrací Syrské armády stran PKK];
• Vojenské divize s původem v SDF budou kontrolovat pohraniční síly v oblastech kde Turecko a Irák hraničí se severovýchodní Sýrií) [zcela nepřijatelné pro Turecko];
• Personál původem z SDF má koordinovat komunikaci ministerstva obrany [ideologická menšina by kontrolovala komunikaci většiny].

Takové podmínky byly zcela zjevně nepřijatelné. A vyhrocení konfliktu se tak stalo nevyhnutelným.

Krátký konflikt v Aleppu se stal předzvěstí eskalace nepřátelství na linii kontaktu. Před dvěma týdny, v pondělí 12. ledna večer, zničila SDF dva klíčové mosty spojující vládní oblasti s jejím územím. Ministerstvo obrany v Damašku 13. ledna prohlásilo Dajr Háfir a okolí na východ od Aleppa za „uzavřené vojenské zóny“. 

To naznačilo bezprostřední eskalaci, pokud nedojde k dohodě, což Damašek ostatně signalizoval celé měsíce. Prezident Šara dal interview kurdské televizi Šams, ve kterém jasně, ale věcně kritizoval SDF.

Víceméně všechny výtky jsou pravdivé, byť některé z excesů páchaly jednotky, které velení SDF ve skutečnosti nedokáže kontrolovat. S ohledem na situaci se však jednalo o poměrně státnický rozhovor, rozhodně ne o ideologické štěkání fanatického džihádisty.

Ostatně posuďte sami:

Po několika dnech rostoucího napětí na venkově východně od Aleppa, kolem města Dajr Háfir a v ropné oblasti Dajr az-Zaur (Derezor) na Eufratu, nasadila americká armáda v pátek 16. ledna do první jmenované oblasti vlastní jednotky s cílem znesvářené strany oddělit a vyjednat odchod SDF z většinově arabských oblastí za Eufrat.

Chtěla tím zabránit vypuknutí hrozícího konfliktu velkého rozsahu, v němž by SDF tahaly jednoznačně za kratší konec – a to i kdyby se proti nim nevzbouřilo místní většinově arabské obyvatelstvo, což by však bylo krajně nepravděpodobné. Kurdové tuto oblast obsadili až během dramatického kolapsu Asadova režimu v prosinci 2024 a místním byli trnem v oku.

Sítě PKK, které jsou loajální vedení v iráckém Kandílu nebo jeho zástupcům uvnitř Sýrie, se dopouštěly únosů dětí do řad PKK, vysílaly do oblastí okupovaných Tureckem po roce 2019 auta naložená výbušninami, podílely se na pašování do Turecka prostřednictvím tunelů – a to proti vůli Abdiho.

Tyto kádry zároveň odmítají uposlechnout jeho rozkazy k ústupu z Aleppa a působí mu další problémy při vyjednávání s vládou v budoucnu.

Kmenoví vůdci v oblastech pod kontrolou SDF v posledních měsících často navštěvovali Damašek – občas veřejně, ale většinou soukromě. Co tam sjednávali, není asi dvakrát těžké domýšlet. 

Nakonec konflikt v Aleppu začal 8. ledna tím, když milicionáři kmene Baggara (působící v rámci sil napojených na SDF) ve čtvrti Ašrafíja, obrátili zbraně proti svým kurdským kolegům, čímž umožnili speciálním vládním silám zahájit ofenzivu. 

Podobný scénář pak Kurdy téměř jistě čekal v jiných arabských oblastech pod kontrolou Kurdů, jako jsou Dajr az-Zaur, Rakká nebo jižní Hasaka.

Zatímco první zprávy z místa naznačovaly, že SDF americké ultimátum odmítly, Mazlúm Abdi nakonec krátce před půlnocí oznámil, že jeho síly ustoupí „na důkaz dobré vůle z kontaktních linií východně od Aleppa... a přemístí se do oblastí východně od Eufratu.“

Prohlášení šla naproti nejen dlouhodobě neudržitelná vojenská rovnováha sil, ale patrně také velice důležité a zdánlivě jednostranné prohlášení Ahmada Šary o dvě hodiny dříve (byť o americkém tlaku nemusíme pochybovat) – syrský prezident oznámil podepsání dekretu o dosud nevídaných reformách, které posilují postavení syrské kurdské komunity v ústavněprávním uspořádání.

Ve videu zveřejněném na svém účtu na síti x.com se prezident Šara přímo obrátil na kurdské obyvatelstvo a prohlásil, že dekret zaručí jejich práva jako rovnoprávných občanů a zajistí jim ochranu před etnickou a jazykovou diskriminací. Dále také vyzval vysídlené syrské Kurdy, aby se vrátili do svých měst a vesnic. A slíbil, že jim nebudou kladeny žádné jiné podmínky než složení zbraní.

Plný text dekretu, který byl zveřejněn později, stanoví, že kurdština bude v Sýrii uznána jako „národní jazyk“, že Nowrúz (kurdský/perský Nový rok) se stane státním svátkem a nařizuje udělit syrské občanství kurdským obyvatelům, které o ně okradl tehdejší režim v roce 1962. Dekret rovněž ukládá státním institucím, aby podporovaly inkluzivní národní diskurz a zaručovaly rovná práva všem syrským komunitám.

Prezidentský dekret a prohlášení Mazlúma Abdiho vyvolaly oslavy po celé zemi, včetně oblastí s kurdskou většinou. Rozhodující test však přišel následujícího rána, kdy měly síly SDF do 7 hodin provést stažení slíbené Abdim. 

V Aleppu o týden dříve síly napojené na SDF zrušily tři po sobě jdoucí příměří a dohody o stažení zprostředkované USA, takže zůstávalo otevřenou otázkou, zda Mazlúmovi bojovníci jeho rozkaz k ústupu dodrží. SDF přes noc stáhly své těžké zbraně a většinu vojáků z frontových měst Dajr Háfir a Maskana. Druhého dne dopoledne jejich média hlásila, že stažení sil SDF z regionu bylo dokončeno. 

Malá část bojovníků SDF ale rozkaz včas nedodržela, i když jim byl poskytnut dodatečný čas na evakuaci – během kterého ale přepadli vládní vojáky, z nichž dva zabili, než se nakonec z města stáhli.

Zatímco někteří v SDF jsou zjevně odhodláni setrvávat v naději, že Damašek nakonec ztratí mezinárodní přízeň následkem případných masakrů, jiní zjevně doufají, že strategie by měla spočívat v dalším zdržování jednání o finální dohodě o celkové integraci. 

Jenže Damašek to viděl jinak, zvláště když se mu otevřela cesta k „relativně“ nekrvavému řešení situace vojenskou silou. Vládní síly totiž v sobotu 17. ledna odpoledne a večer dramaticky postoupily – do setmění obsadily více než 40 měst a vesnic a obklíčily al-Tabku i její vojenské letiště.