Sýrie opět ve varu, díl I. Proč ztroskotala jednání s Kurdy a jak vypukly nové boje v Aleppu

Od pádu režimu probíhaly v pozadí celé měsíce náročná jednání mezi SDF a novou vládou zprostředkovaná Spojenými státy, ale závazek (podepsaný SDF) integrovat se do nového státu nebyl realizován. 

Výsledkem byla očekávaná vládní ofenziva, pod kterou se momentálně hroutí državy SDF v nekurdských oblastech – a SDF patrně právě de facto přestávají existovat. Zdaleka nejpřehlednější shrnutí vývoje situace pak tradičně zveřejnil seniorní výzkumník Middle East Institute Charles Lister.

Když se v prosinci 2024 zhroutil režim Bašára Asada, ovládly Sýrii ozbrojené opoziční skupiny, které proti režimu bojovaly více než deset let. Přechodná vláda, pod vedením kádrů milic Haját Tahrír aš-Šám (Organizace pro osvobození Levanty – HTS), která se rychle utvořila v Damašku, však nikdy nezískala kontrolu nad celou zemí. 

V době vypuknutí posledního kola násilností zůstávalo přibližně 25 % země pod kontrolou SDF – Kurdy dominované zastřešující organizace napojené na marxisticko-etnonacionální kurdskou stranu (a designované teroristické hnutí) PKK se spíše symbolickou arabskou účastí, která byla v Sýrii od roku 2015 hlavním partnerem globální koalice proti Islámskému státu vedené Spojenými státy. 

Mezi SDF a ozbrojenými frakcemi pod vedením HTS, které převzaly kontrolu nad Damaškem, panuje více než desetiletí napětí, nepřátelství a nedůvěry.

Hlavní silou v rámci SDF jsou milice YPG, které de facto tvoří syrskou odnož nacionalisticko-marxistické Turecké strany pracujících (PKK), organizace, kterou Turecko i Spojené státy a EU označují právem za teroristickou. 

Demokratická unie Kurdů (PYD), což je civilní mateřská politická organizace, jež později zřídila YPG, je sice demokratičtější než většina jejích syrských konkurentů, avšak demokratická v evropském smyslu slova rozhodně není: se svou opozicí se nijak nemazlí, má na svědomí nemálo politických vražd, únosů, krutostí a věznění oponentů. a v minulosti udržovala funkční vztahy s krutým Asadovým režimem.

Po letech těsné spolupráce s SDF čelily americké ozbrojené síly po Asadově pádu a vzniku nové vlády dilematu. SDF byly po léta věrným a spolehlivým partnerem, který však měl značnou vlastní agendu bez podpory většiny syrského obyvatelstva a který je nakonec stále nestátním aktérem, jehož kurdská základna dlouhodobě nutně vyvolávala širší nestabilitu – jak uvnitř Sýrie, tak do jisté míry i za jejími hranicemi. 

Vyhlídka spolupráce se suverénní vládou, která by jednou mohla reprezentovat celou Sýrii a rozvrácenou zemi konečně stabilizovat, byla lákavá pro všechny potenciální syrské partnery s paradoxní výjimkou Izraele a Íránu.

Americká armáda proto jako první navázala kontakt s novou syrskou vládou, pouhých 24 hodin po Asadově pádu. O deset dní později, 19. prosince 2024, se vysocí američtí vojenští důstojníci ocitli v Damašku a na první diplomatické schůzce s přechodným prezidentem Sýrie Ahmedem Šarou. 

Do ledna 2025 se vytvořil jasný konsenzus, že SDF musí být nasměrována k integraci do nově vznikajícího syrského státu – jednak aby byly uchráněny úspěchy SDF, a také aby syrská tranzice pokračovala na cestě ke stabilizaci země.

Kurdská dominance na klíčovém územím s většinou orné půdy a nerostných zdrojů země byla pro drtivou většinu obyvatel zkrátka nepřijatelná. Nová vláda by se tuto realitu dříve či později jala reflektovat – a to i kdyby ji k tomu nedonutilo Turecko, pro které byla taková situace s kurdským protostátem na jeho hranici absolutně nepřijatelná.

O tři měsíce později, 10. března 2025, byl vůdce SDF Mazlúm Abdi letecky přepraven americkým vrtulníkem do Damašku, aby podepsal s prezidentem Šarou dohodu. Jejím jádrem byla akceptace této situace ze strany SDF s tím, že po následném vyjednávání se jako organizace rozpustí a integruje do sil nově vznikajícího státu. 

USA měly sloužit jako mediátor, zatímco Turecko, které je k SDF dlouhodobě krajně nepřátelské kvůli jejím vazbám na PKK, slíbilo dočasně ustoupit a poskytnout prostor pro jednání. Americká vláda stanovila počáteční termín realizace dohody na srpen 2025, který se následně protáhl na říjen a nakonec na prosinec 2025.

Všechny termíny však uplynuly naprázdno, zatímco stále nová jednání končila sice pozitivními prohlášeními, ale s nulovou realizací. Proč se SDF – nebo její části – odmítaly poddat myšlence odevzdat zbraně a dobytá území, které získaly od svého vzniku před deseti lety, je nasnadě. 

Mezinárodní společenství považovalo Ahmeda Šaru po léta za teroristu, zatímco oslavovalo úspěchy a hodnoty SDF a taktně přehlížela její vlastní „nedokonalosti“ a autoritářské tendence uvnitř jimi spravovaných území. Když Asad padl, obrátila se tato dynamika naruby. 

Poté přišly masakry v alavitské pobřežní oblasti v březnu a v drúzské provincii Suvejda v červenci 2025 – syrské menšiny (a zejména Kurdové, Alavité a Drúzové) rozhodně nenabyly dojmu, že je vláda dokáže ochránit ani před silami, které jsou alespoň formálně pod její kontrolou. Jelikož se na územích kontrolovaných SDF nachází až 80% energetických zdrojů země, Kurdové mohli integrací ze svého pohledu pouze ztratit.

Životaschopnost autonomní kurdské oblasti je však zcela pochybná – už jen proto, že velká většina obyvatel pod kurdskou správou nejsou Kurdové, nýbrž většinově sunnitští Arabové, a jejich podpora se s pádem nenáviděného diktátora postupně vypařila. 

Krátce po změně vlády v prosinci 2024 byla nedostatečná popularita SDF napříč Sýrií zjevná. Když americká vláda realisticky zhodnotila tuto situaci a rozhodla se upřednostnit investice do rodící se syrské přechodné vlády a její integrace do sunnitského regionu, včetně formálního začlenění do globální koalice proti ISIS, integrace SDF do nového státu vyšla nutně jako jediná realistická možnost. A to neplatí jen pro dobro Sýrie – je zjevné, že pokus o odtržení by pro SDF a Kurdy skončil katastrofou.

S příchodem roku 2026 bylo napětí na maximu a přestřelky a palebné přepady podél frontových linií mezi vládou a SDF byly na denním pořádku. V noci z 5. na 6. ledna zaútočily dva sebevražedné drony SDF na policejní vozidla vládních sil na venkově východně od Aleppa, což způsobilo oběti jak v řadách policie, tak i civilistů.

Navzdory snahám SDF se od incidentu distancovat (v jednu chvíli ho označily za dopravní nehodu – dírám od munice ve střeše navzdory), v rovnováze došlo k bodu zlomu. V okolí v krátkosti vypukly těžké boje, které se rozšířily do Aleppa, kde bojovníci napojení na SDF stále de facto ovládali městské čtvrti Šejch Maksúd a Ašrafíja. 

Kurdští bojovníci odsud pálili do čtvrtí ovládaných vládou z minometů, raketometů a protiletadlových kanonů – přestože SDF se dříve v dubnu 2025 dohodla na stažení všech svých vojenských sil a těžkých zbraní z oblasti, kde měla ponechat pouze lehce ozbrojené místní bezpečnostní jednotky Asayîşa Rojava. Vládní jednotky ostřelování opětovaly a nepřátelství se vyhrotilo na novou úroveň.

Od 6. do 10. ledna se čtvrti Šejch Maksúd a Ašrafíja staly novou frontovou linií a vláda v Damašku prohlásila oblast za vojenskou zónu ovládanou „zločinci“.

Večer 8. ledna, když speciální vládní síly převzaly kontrolu nad Ašrafíjou, jednání zprostředkovaná USA zajistila příměří výměnou za souhlas SDF stáhnout své bojovníky z pozic v Šajch Maksúd do své oblasti kontroly v severovýchodní Sýrii. Podle dohody podepsané vůdcem SDF Mazlúmem Abdim mělo stažení proběhnout mezi 3. a 9. hodinou ranní 9. ledna.