KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Projev Donalda Trumpa, od kterého se vzhledem k dynamice vývoje v posledních dnech čekalo opravdu hodně, nakonec nic zásadního nepřinesl. Trump svým specifickým nabubřelým způsobem chválil především sám sebe, kritizoval opoziční demokraty i evropské spojence a příliš neřešil to, zda mluví nebo nemluví pravdu.
Současně ocenil ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského za dopis, který mu poslal (zda měl na mysli skutečný dopis či vyjádření na X, není v tuto chvíli jasné ani podstatné), řekl, že podpis dohody o vzácných surovinách je na dosah a že věří v ruský racionální postup ve věci ukončení války.
Neopomenul ani témata své předvolební kampaně včetně migrační otázky, a samozřejmě došlo i na Grónsko a na Panamu. Přímo „na scéně“ si Trump vysloužil ovace republikánů a projevy nevole demokratů, kteří ale působí v opozici hodně bezradně.
Projev pro Američany v trumpovském stylu
Tak předně – Trumpův projev byl velikým divadlem, což je věc, kterou mimo jakoukoli pochybnost umí, zvlášť když je to čistě jeho show, ve které nemá oponenta. Za druhé, řeč byla primárně určená Američanům, zejména prezidentovým stoupencům, o všechny ostatní včetně nás, Evropany, šlo až ve druhé linii.
Tohle je podstatná věc, která platí o Trumpově politice obecně. Většina evropských politiků a politických komentátorů to, myslím, nedostatečně chápe. Trump chce být velký a milovaný prezident doma, v USA, a na zbytku světa včetně Ukrajiny a Evropy, mu příliš nesejde, nekouká-li z toho „dobrý (viděno jeho očima) kšeft“.
To se nám nemusí líbit, ale vezměme to už konečně na vědomí a pracujme s tím jako s faktem. Emoce, nadávky, projevy sebelítosti a intelektuálního povyšování atd. jsou k ničemu, amerického prezidenta ani v nejmenším nezajímají.
Totéž platí o jednání „druhého muže Ameriky“, viceprezidenta Jamese Davida Vance. Útoky na něj a posměšky, že „i když má práva na Yale, chová se jako idiot“, ať už pocházejí z Evropy či z Česka, jsou úsměvné.
Vance, někdejší Trumpův ostrý kritik, dospěl před lety k závěru, že budoucnost Republikánské strany patří právě Trumpovi (což „trefil“ dobře) a rozhodl se spojit s ním svoji kariéru. Nyní zjevně pomýšlí na to, že by Trumpa za čtyři roky v Bílém domě nahradil a vše podřizuje tomuto cíli.
Jeho projevy, televizní výstupy i chování (včetně prakticky neustálého vstávání při Trumpově projevu v Kongresu a frenetické tleskání) jsou určeny výhradně Američanům, jeho potenciálním voličům, což platí i tehdy, když mluví v Evropě, zdánlivě k nám, jako tomu bylo před nedávnem na mnichovské bezpečnostní konferenci. Takhle jej vnímejme a ušetříme si četná nepochopení.
Velké mlčení demokratických špiček
Za zvláštní pozornost stojí „velké mlčení“ špiček Demokratické strany. Od krachu jednání mezi Trumpem a Zelenským v Oválné pracovně Bílého domu minulý pátek jsem, ač jsem velmi pečlivě hledal, k tomu nenalezl ani jediný komentář manželů Clintonových, manželů Obamových, manželů Bidenových, ani Kamaly Harrisové či jejího viceprezidentského (spolu)kandidáta Tima Walze, ani žádných jiných předních demokratů.
Výjimkou jsou – nepříliš ostré – tři odstavce politické „veteránky“, za pár dní pětaosmdesátileté bývalé předsedkyně Sněmovny reprezentantů Nancy Patricie Pelosiové, a vyjádření guvernéra Pensylvánie, jímž je Joshua David „Josh“ Shapiro.
Vůbec nejrazantněji pak Trumpa „ztepal“ čtyřiaosmdesátiletý silně levicový demokratický senátor Bernie Sanders, což je pro demokraty veliká ostuda.
