Je to dvacet let, co česká policie nečekaně brutálně vystoupila proti účastníkům festivalu CzechTek. Na zásah těžkooděnců, který tehdy šokoval veřejnost a otřásl i politickou scénou, v rozhovoru vzpomíná Pavel Eichler, přímý účastník a pozdější organizátor protestních akcí proti policejní brutalitě.
Letos je to 20 let od zásahu na CzechTeku. Jaká byla vaše role, jak jste byl s CzechTekem spojený?
Byl jsem napojený na organizátory a především jsem organizoval demonstrace, které následovaly po CzechTeku – v rámci iniciativy, která se tehdy jmenovala PolicejníStát.cz.
Já si CzechTek pamatuju jako velký fenomén. I když jsem byl tenkrát ještě malej kluk, vzpomínám si, že to běželo v televizi. Vždycky se tam řešilo, jestli je to na cizím pozemku nebo ne, a v reportážích se objevovaly babičky, co říkaly, že jim drnčí okna patnáct kilometrů daleko…
Jasně. CzechTek byl festival svobody. Tenkrát to hodně stálo na fenoménu nespoutané zábavy. Hudba hrála nahlas, téměř nonstop, tím se to lišilo od ostatních festivalů.
Ale co si pamatuju, tak posledních třeba pět CzechTeků probíhalo určitě na legálně pronajatých pozemcích – včetně toho v roce 2005.
To, co CzechTek odlišovalo od ostatních akcí, byla právě ta nespoutanost, svoboda, obrovská míra nesvázané zábavy. Žádné pásky, žádné ploty.
Spousta lidí do poslední chvíle nevěřila, že by tam policie skutečně vlezla s takovou brutální silou.
Když se podíváme konkrétně na rok 2005, mohl byste popsat, kdy jste zaznamenali, že se něco děje? Jaké byly indicie před samotným zásahem?
Pro mě CzechTek začínal ne o víkendu, ale třeba ve středu nebo ve čtvrtek. Najížděli jsme mezi prvními a už tehdy policie věděla, kde se to bude konat.
Když se lidé srocovali u plzeňského Tesca a pak se vydali na 135. kilometr, policajti tušili, kde to bude. V podstatě ale nikomu nebránili na ty pozemky přijet.
Všechno to bylo hodně dlouho v klidu – až do chvíle, kdy se tam pár hodin před zásahem zformovala policie ve velké síle. To dávalo tušit, že se asi bude opakovat CzechTek 2004 a že to budou chtít nějakým způsobem vypnout.
A byl pro to podle vás nějaký důvod?
Ne. Nikomu to tam nevadilo, bylo to dostatečně daleko od obytných oblastí. Bylo to u dálnice, kde to nesralo vůbec nikoho. Spousta lidí do poslední chvíle nevěřila, že by tam policie skutečně vlezla s takovou brutální silou.
Jak vypadala situace před samotným zásahem?
Lidi si dlouho mysleli, že to bude něco jako předchozí rok. Že policie bude demonstrovat sílu, spíš kvůli televizním kamerám. Že to bude nějaká Paroubkova předvolební akce.
Předtím se třeba obklíčil sound systém, odpojil se mix a mysleli si, že tím je konec. Jenže přiběhl DJ, zapojil jiný mix a hrálo se dál. Byla to taková hra na kočku a myš.
V roce 2005 ale najednou těžkooděnci zformovali jednotku a začali házet slzák. Intenzita a rychlost toho zásahu spoustu lidí zaskočila.
Byl jste tehdy přímo na místě?
Jo. Dělal jsem tehdy na iDNESu a jezdil jsem na ty akce i mimo práci, protože mě to bavilo. Pohyboval jsem se na taneční scéně, měl jsem spoustu známých mezi dýdžeji a sound systémy.
Když to začalo, snažili jsme se dávat z místa informace online na iDNES. Ale nebylo to jako dnes – měli jsme jen základní notebooky, žádné přenosné připojení. A policie tam měla rušičky, takže to bylo těžké. Spousta lidí nemohla dát vědět rodičům, co se děje.
Myslíte, že ty rušičky byly záměrně kvůli omezení informací?
Nevím. Byl rok 2005, měli jsme Nokie 3310. Spíš si ten mobilní signál schovávali pro sebe, aby jim ho 10 tisíc lidí nezahltilo. Nemyslím si, že by šlo o úmysl vytvořit informační vakuum. Ale reálně tam informace zkrátka nemohly proudit.
Co vás na zásahu nejvíc šokovalo?
Dvě věci. První byla nepřipravenost policie. Taktika jim selhala – najednou se sami dostali do obklíčení technařů, rozpadla se jim formace a nevěděli, jak z toho ven. Vznikla panika. Policajti byli v hellu, a když na ně začalo lítat všechno, co měli lidi po ruce, obrátila se ta davová psychóza i proti nim.
Druhá věc byl samotný zásah – policie vyrukovala proti lidem, kteří byli na louce v kraťasech a tričku, se slzákama a tonfama, a řezali to hlava nehlava. Nepředcházela tomu žádná výzva ve smyslu: „Opusťte louku, za chvíli zasáhneme.“ Dneska máme antikonfliktní týmy. Tehdy nic. Nikdo se nesnažil snížit počet lidí nenásilně, prostě se rovnou šlo na tvrdý zákrok.
Byly tam i další excesy?
Ano. Ve třech, ve čtyřech si někoho vybrali a seřezali ho. Ty lidi odnášeli, nakládali do nějakých dodávek a pak je někam odváželi. Nechci říct, že se ztráceli, ale neměli možnost kontaktovat rodiče nebo právníka. Byli tam i nezletilí. Myslím si, že od státu tím dostali nemalej vzkaz.
Jak na to reagovala vaše iniciativa?
Myslím, že hned druhý den, nebo ještě ten večer, to už přesně nevím, byla tiskovka na ministerstvu vnitra. Bublan a policejní prezident se snažili zásah obhájit. Začaly se objevovat videa, fotky, svědectví. A my jsme měli pocit, že jsme byli na úplně jiné akci, než o které mluvili oni.
Svolali jsme první demonstraci před ministerstvem vnitra na Letné a dali jsme prostor účastníkům festivalu, organizátorům a novinářům, aby zazněly i informace z druhé strany. Začali jsme sbírat svědectví, fotky, videa a dávat je médiím.
Sešla se nás tam taková nesourodá parta lidí. Každý uměl něco – někdo web, někdo obsah, někdo média – a ve finále nám to hezky fungovalo.
Byli jste s tou aktivitou úspěšní?
Jo. Podařilo se nám dostat do médií spoustu videí a svědectví. Paroubek s Bublanem to měli vymyšlený tak, že z nás udělají jenom nějaký feťáky, smažky a ještěry. Ale najednou jsme ukázali tu komunitu v jiném světle – že tam byly i sedmnáctileté holky, které policajti tahali za vlasy přes celou louku. Že to nejsou jenom „nějací magoři“, ale lidi.
Dokázali jsme ten fenomén rave parties veřejnosti aspoň trochu přiblížit. A i když se to nesetkalo s nadšením u radikálnější části free techu, myslím, že to bylo ku prospěchu věci.
A co se stalo potom se scénou?
Pak se toho chopili Kocábové a já nevím kdo ještě. Rok na to uspořádali takzvaný legální CzechTek – a celý to šlo do háje. Scéna se vrátila o patnáct let zpátky.
Dneska free techy pořád jsou, ale jsou fakt malý. Třeba 200–300 lidí. Když se někde sejde 2000 lidí, je to fakt hodně. A ty velký fríčka pod širým nebem už se vlastně nedějou.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
