Zelená ekonomika 1: Zelená dohoda pro Evropu rozděluje. Co přesně znamená pro Česko?

Vojtěch Kristen

29. 06. 2020 • 09:00

Dokument Evropské komise Zelená dohoda pro Evropu je veřejností a odborníky adorovaný i nenáviděný. Ukazuje totiž, co všechno se musí proměnit pro to, aby se Starý kontinent stal do roku 2050 uhlíkově neutrálním. Optimisté v dokumentu vidí způsob, jak zastavit oteplování planety a transformovat evropský průmysl, pesimisté pak varují před novým nástupem centrálního plánování a devastací tradiční evropské výroby. Co přesně evropská Zelená dohoda znamená pro Českou republiku v prvním dílu nového seriálu webu INFO.CZ vysvětluje náměstek ministra průmyslu a obchodu René Neděla. 

Stejně jako se k evropské Zelené dohodě pojí velká očekávání, jsou k dokumentu spojené i velké výtky. Z těch nejhlasitějších zaznívá především obava, že se Starý kontinent střílí do vlastní nohy. V rámci Zelené dohody totiž Evropa přijme řadu nákladných opatření, které její výrobky sice učiní uhlíkově neutrální, zároveň ale také méně konkurenceschopné – právě kvůli dodatečným nákladům na mitigaci uhlíku. „Zelení chtějí transformovat naše ekonomiky na zcela administrativně, direktivně řízené hospodářství. V praktické rovině bude její aplikace znamenat další ztrátu konkurenceschopnosti celého evropského regionu vůči světu, který si tak bizarní, přísné environmentální cíle zdaleka neklade,“ argumentuje například kritik dokumentu, poslanec Jan Skopeček

Podle Zelené dohody by Evropa měla do roku 2050 snížit své uhlíkové emise o 80 až 95 procent v porovnání s referenčním rokem 1990, zbytek produkce CO2 se pak podaří vyrovnat například díky odbourávání skrze lesy. Prozatím, za posledních 30 let, jsme však naše emise dokázali snížit asi jen o pětinu – proto je zřejmé, že Evropa bude muset snižovat stále agresivněji. Namísto původního plánu snížení emisí o 40 procent se tak nyní hovoří o 50 až 55procentním cíli. 

Grafika Zelená ekonomika

Kvůli snižování emisí, jehož hlavním cílem je stopka pro globální oteplování, se bude muset proměnit činnost snad všech klíčových oborů v Evropě: kromě energetiky, dopravy a zemědělství především průmyslu. Jak Zelená dohoda nastiňuje, půjde o přeměnu razantní. Nejen v praktických věcech, ale i v těch hodnotových. Namísto zisku bude imperativ kladen na udržitelnost, namísto nízké ceny zase na ohleduplnost vůči okolí.

Patrný je tento přístup ve všech oblastech, které budou čelit výrazné proměně. Například v kapitole Doprava Evropská Komise konstatuje, že bude potřeba emise z tohoto oboru snížit až o 90 procent. „Prioritou bude přesunout významnou část vnitrozemské nákladní přepravy, kterou dnes zajišťuje silniční síť, na železnici a vodní cesty,“ argumentuje Zelená dohoda. Ta k tomu například předpokládá vznik emisních povolenek i pro lodní a leteckou dopravu a bez obalu předjímá: „Cena dopravy musí odrážet její dopad na životní prostředí a na zdraví.“ Stejně tak u společností by měla být do rámce správy zařazena udržitelnost, neboť „mnoho společností se stále příliš zaměřuje na krátkodobé finanční výsledky, a nikoliv na svůj dlouhodobý rozvoj a aspekty udržitelnosti.“

Evropská Zelená dohoda je tak ideový rámec, který reaguje na akutní a reálné výzvy globálního oteplování a snaží se o transformaci evropské ekonomiky. Ta dnes, tváří v tvář Spojeným státům a asijským zemím, často hraje až druhé housle. Ovšem i realisté argumentují, že namísto arbitrálních cílů pro rok 2050 by bylo vhodnější nastavit reálnější cíle na kratší časové období a nedělat z toho závod o přistání na Měsíci.

Podle Reného Neděly, náměstka ministra průmyslu a obchodu, je zapotřebí mít zejména podkladové analýzy a data, z nichž by bylo možné vycházet. A které u Zelené dohody často chybí. „Pokud dám jeden příklald, tak během jednoho kulatého stolu v Bruselu vystoupil jeden ze států – a nebudu jmenovat –, který to bral jako závod podobný o přistání na Měsíci, přitom ve chvíli, kdy ještě není patrné, jak se tam vlastně můžeme dostat. Paradoxně šlo o jednu ze zemí, která současná ekologická kritéria neplní.“ 

„Přitom Česká republika mnoho z toho, co je popsáno v Zelené dohodě již dělá. Zachycujeme vodu, chceme stavět nízkoemisní jaderné bloky, zvyšujeme podíl obnovitelných zdrojů. To všechno jsou dobré projekty, které do Zelené dohody spadají a pokud nám nikdo nebude házet klacky pod nohy, tak budeme moci říct, že to plníme,“ vysvětluje Neděla. „I když jsme v Evropě často bráni za takové kverulanty, tak pokud se podíváme na ty velké cíle, tak cíl v obnovitelných zdrojích jsme splnili, cíl na snižování CO2 také plníme,“ dodává. 

Nutný konsenzus

Kritici, podporovatelé, ale i realisté komentující Zelenou dohodu se shodují, že zcela zásadní bude, aby si principy dokumentu postupně přijal celý svět. Evropa se totiž na globálních emisích podílí jen asi z deseti procent a pokud by ve svém úsilí zústala sama, mnoho by s vývojem globálního klimatu nesvedla. To ostatně přiznává i samotný text Zelené dohody, která artikuluje nutnost globální akce. Komise proto začlení dodržování principů Zelené dohody do svých diplomatických i obchodních spoluprací, například „navrhne, aby se dodržování Pařížské dohody stalo základním prvkem všech budoucích komplexních obchodních dohod.“ Zda je to ale dostatečně silný argument, aby jej obchodní protistrana přijala zasvé, zatím jisté není. „Evropa nejspíš má tu ambici, že si dodržování dohody u protistrany vynutí. Tu reálnou moc k tomu však spíše nemá,“ glosuje Neděla. 

Na příkladu Spojených států, druhého největšího emitenta CO2, přitom zatím snaha o kooperaci příliš vidět není. Prezident Donald Trump odstoupil od Pařížské dohody a pro v posledních letech mává před nosem Evropské unie možným zavedením cel na dovoz automobilů. Díky tomu se mu daří oddálit reálné zavedení digitální daně v Evropě a je dost pravděpodobné, že při úvahách na zavedení evropské uhlíkové daně na americké zboží by to dopadlo podobně.  

Grafika Zelená ekonomika

V neposlední řadě pak vyvolává otázky ohledně Zelené dohody i financování, tedy na kolik peněz Evropany taková transformace jejich ekonomik vyjde. Evropská Komise sice počítá s tím, že náklady budou dosahovat 260 miliard eur do roku 2030, mnozí odborníci upozorňují, že skutečné náklady mohou být až trojnásobné. Potíž totiž je, že tato čísla vycházejí z cílů na snížení emisí do roku 2030 o 40 procent, už nyní se však uvažuje o snížení o 50, respektive 55 procent. To si vyžádá náklady větší, upozorňuje napříklald think-tank Bruegel.

SDÍLET