Když se probudí supervulkán: Jak bude vypadat kolaps civilizace?

Když se řekne výbuch sopky, většina lidí si vybaví Pompeje. Římské město plné lázní, trhů a vil, kde se v roce 79 našeho letopočtu zastavil život v jediném okamžiku. Vesuv, který byl stovky let považován za klidnou horu na obzoru, explodoval s takovou silou, že do výšky dvaceti kilometrů vyrazil sloup popela a plynů.

Obloha potemněla a den se během chvíle změnil v noc. Na střechy padaly tuny popela, ulice mizely pod nánosy, až nakonec přišel pyroklastický proud – žhavý oblak plynu a kamení, který se řítil rychlostí stovek kilometrů v hodině a nešlo mu uniknout.

Město přestalo existovat za méně než dvacet hodin. Zůstalo pohřbeno pod až šesti metry popela a pemzy, lidé zůstali „zakonzervováni“ uprostřed svého posledního pohybu – matky, které chrání děti, muži zakrývající si tváře, celé rodiny schoulené u sebe.

Pro archeology je to fascinující stopa, pro nás varování. Pokud dokázal takový zmar způsobit Vesuv, který patří k menším sopečným útvarům, co by dokázal skutečný supervulkán, který má tisíckrát větší sílu?

Pompeje ukazují, jak snadno může zmizet jedno město. Ale historie zná i erupce, které nezasáhly jen lokální oblast, ale ovlivnily klima celé planety a tím i běh dějin. Sopka Tambora v roce 1815 v Indonésii vyvrhla do atmosféry obrovské množství popela – odhady hovoří o 160 kubických kilometrech. To stačilo, aby se slunce na měsíce skrylo za clonu sopečného prachu.

Rok 1816 se do historie zapsal jako „rok bez léta“. V Evropě zamrzaly plodiny ještě v červnu, v Severní Americe padal v červenci sníh. Výsledkem byly hladomory, nepokoje a miliony lidí bez potravy.

O necelých sedmdesát let později se svět otřásl znovu. Sopka Krakatoa explodovala v roce 1883 s takovou intenzitou, že výbuch slyšeli lidé až ve čtyři tisíce kilometrů vzdálené Austrálii. Tlaková vlna oběhla planetu sedmkrát, na pobřeží Jávy a Sumatry udeřily vlny tsunami vysoké desítky metrů. O život přišlo více než 36 tisíc lidí a západy slunce na celé Zemi se na měsíce zbarvily do neobvyklé rudé.

Ani Evropa nebyla ušetřena. Islandská sopka Laki vybuchla v roce 1783 a po osm měsíců chrlila oblaka oxidu siřičitého. Vznikl jedovatý oblak, který se rozšířil nad Evropu a způsobil smrt čtvrtiny islandské populace. V Británii hynula stáda, ve Francii selhávaly sklizně a hlad přispěl k nespokojenosti, která vedla až k Francouzské revoluci.

Tyto erupce dokazují, že i „obyčejné“ sopky mohou změnit klima, zasáhnout miliony lidí a dokonce urychlit politické převraty. Supervulkán by znamenal totéž, jen v nesrovnatelně větším měřítku.

Pro turisty je Yellowstone rájem plným gejzírů, bizonů a barevných jezírek. Pro geology je to ale jedno z nejnebezpečnějších míst na Zemi. Pod idylickým povrchem se totiž skrývá obří sopečný systém, jehož kaldera má průměr 70 kilometrů. Pod ní leží magmatická komora tak obrovská, že by její erupce dokázala pokrýt popelem dvě třetiny Spojených států.

Yellowstone vybuchl už třikrát – před 2,1 milionu let, před 1,3 milionu let a před 640 tisíci lety. Každá erupce byla stokrát silnější než Tambora. Moderní měření dnes sledují, jak se povrch parku neustále zvedá a klesá – někdy i o několik centimetrů ročně. Občas přijde série otřesů, občas unikají plyny v neobvyklých koncentracích. Nikdo ale nedokáže říct, zda jde jen o běžnou aktivitu, nebo o předzvěst katastrofy.

Evropa nemusí hledět jen na Yellowstone. Má svou vlastní hrozbu – Campi Flegrei, „ohnivá pole“ u Neapole. Nejde o klasickou sopku s kuželem, ale o rozlehlou kalderu o průměru 15 kilometrů. Na jejím povrchu dnes stojí města, přístavy i silnice. Přímo nad potenciálním epicentrem erupce žijí tři miliony lidí.

Před 40 tisíci lety se zde odehrála erupce, která pokryla popelem velkou část Evropy. Někteří antropologové spojují tuto událost s vymizením neandertálců. Od té doby se oblast nikdy úplně neuklidnila. Půda se střídavě zvedá a klesá, někdy i o několik metrů. Ve 20. století muselo být kvůli těmto změnám evakuováno celé město Pozzuoli.

Dnes satelity ukazují, že země se opět zvedá o několik centimetrů ročně a z pramenů unikají stále větší dávky oxidu uhličitého a síry.

Před 74 tisíci lety vybuchla indonéská Toba. Výsledek? Obrovské jezero dlouhé sto kilometrů, které je dodnes jizvou v krajině. Podle vědců se do atmosféry dostalo více než 2 800 kubických kilometrů popela – dvacetkrát víc než při Tambore. Slunce zmizelo na roky a teploty klesly o pět až deset stupňů.

Genetické studie ukazují, že tehdy přežila jen hrstka lidí – odhady mluví o třech až pěti tisících. Populace se smrskla na malé skupiny a celá naše dnešní civilizace pochází z jejich potomků. Erupce Toba není mýtus, ale vědecky doložený fakt, že supervulkán může lidstvo přivést až na samotnou hranici vyhynutí.

A pokud by se něco podobného stalo dnes, v době globálního obchodu, závislosti na elektřině a zemědělství řízeného průmyslem, následky by byly ještě dramatičtější.

Pokud by supervulkán explodoval v současnosti, svět by se začal hroutit v řetězové reakci. První by padlo letectví – popel v atmosféře dokáže během minut zničit proudové motory, jak ukázal i rok 2010, kdy středně velká islandská sopka Eyjafjallajökull uzemnila přes sto tisíc letů a uvěznila miliony cestujících.

Jenže tehdy šlo o středně silnou erupci. Supervulkán by byl nesrovnatelně horší: globální flotila letadel by byla uzemněna během několika hodin, obloha by ztichla a mezinárodní doprava by se zastavila. Na zemi by mezitím začala kolabovat energetika.

Elektrické sítě, které už dnes zápasí s přetížením, by se hroutily region po regionu, solární panely by bez slunce přestaly fungovat, větrné turbíny by se dusily v prachu a popelem zanesený vzduch by jejich chod ochromil, vodní elektrárny by narazily na kolaps údržby i logistiky. Tma by se šířila stejně rychle jako popelová mračna a digitální infrastruktura závislá na nepřetržitém přísunu energie by se začala rozpadat.

Další ranou by byl hlad. Popel usazený na polích by okamžitě zničil klíčové plodiny, nedostatek světla a prudký pokles teplot by dokončil zkázu. Zásobovací řetězce, na nichž stojí moderní civilizace, by nevydržely ani několik dní a regály supermarketů by se vyprázdnily rychlostí, jakou si dnes ani neumíme představit.

To, co začalo jako geologická erupce, by se v řádu dnů změnilo v civilizační kolaps. Důsledky by však šly mnohem dál než k prázdným obchodům. Když v roce 1991 vybuchl filipínský Pinatubo, klesla průměrná teplota Země o půl stupně. Supervulkán by podle vědců mohl planetu ochladit o tři až pět stupňů – a to na celé roky.

Následovala by vulkanická zima, která by proměnila svět v místo, kde se hroutí infrastruktura, mizí jistoty a přežití se stává denním bojem. Možná by to nebyl konec lidstva, ale téměř jistě by to byl konec světa, jak ho dnes známe.

Země si pamatuje. V horninách, sopečných vrstvách a chemii atmosféry jsou zapsány příběhy dávných erupcí. Toba, Campi Flegrei, Yellowstone – všechny už planetu proměnily. A věda říká: stane se to znovu. Možná za tisíce let. Možná zítra.

Naše civilizace stojí na technologiích, obchodu a sítích, které se mohou během hodin rozpadnout. Supervulkány připomínají, že nejsme pány planety, ale pouze hosty. A hosté by měli mít na paměti, že jednoho dne přijde chvíle, kdy jim Země ukáže, kdo tu vládne.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.