EXPORT.CZ | Obchod není cíl sám o sobě, prohlásila šéfka Evropské komise Ursula von der Leyenová. V několika slovech tak vyjádřila podstatu současného postoje Bruselu k uzavírání obchodních dohod se zeměmi mimo Evropskou unii. Komise hodlá daleko víc tlačit na to, aby obchodní partneři dodržovali nejen pravidla férové hospodářské soutěže, ale také se chovali ekologicky a sociálně zodpovědně.
Zastánci volného obchodu v Unii se však obávají, že vytváření nových překážek bude kontraproduktivní a že Evropa ve skutečnosti směřuje ke zmrazení jakékoliv další liberalizace obchodních vztahů s okolním světem. S dilematem, jak dál v obchodních vztazích EU, se bude potýkat také české předsednictví během druhé poloviny příštího roku.
Ani Mercosur, ani Čína
Evropská komise před dvěma lety dojednala obchodní dohodu se sdružením Mercosur, které zahrnuje Brazílii, Argentinu, Paraguay a Uruguay. Jediný den před loňským Silvestrem oznámil Brusel investiční dohodu s Čínou. Schválení obou dokumentů je nicméně stále v nedohlednu a zůstává otázkou, zda se vůbec podaří. Uvolňování obchodních či investičních bariér narazilo v obou případech na silný odpor u řady členských zemí EU i v Evropském parlamentu. V prvním případě trvají odpůrci dohody na tom, aby brazilská vláda zabránila další likvidaci amazonského pralesa. V tom druhém zaznívají výtky, že Evropa je vůči Číně příliš naivní a měla by si klást tvrdší podmínky ohledně dodržování lidských práv a pracovních podmínek v nejlidnatější zemi světa.
Zatímco německá kancléřka Angela Merkelová prosazovala schválení obou dohod, zvláště ujednání s Mercosurem má také velmi vlivné odpůrce. Francouzský prezident Emmanuel Macron prohlásil, že odpor jeho země vůči schválení volného obchodu s Mercosurem bude pokračovat i poté, co se Francie na začátku příštího roku ujme předsednictví v EU. Zároveň se objevily spekulace, že Paříž bude chtít jakákoliv další obchodní jednání odložit až na dobu po prezidentských volbách. České předsednictví se každopádně ocitá mezi dvěma různými póly – zatímco Francouzi jsou tradičně považováni spíše za obchodní „ochranáře“, Švédové, kteří předsednickou štafetu později od Čechů převezmou, mají pověst rozhodných advokátů volného obchodu.
Evropská komise se za předsednictví Ursuly von der Leyenové posunula mnohem blíže těm, kteří jsou vůči obchodním a investičním dohodám opatrní – na rozdíl od Komise, kterou vedl její předchůdce Jean-Claude Juncker. Vztah Bruselu k Číně v současnosti vychází z bruselské strategie „otevřené strategické autonomie“. Mít rozvinuté ekonomické vztahy s Říší středu je sice „hezké“, ale hlavním cílem je nebýt na ní nijak závislý. Evropská komise se nyní snaží přimět Mercosur i Čínu k dalším ústupkům.
Pro a proti
Zastánci dohod s Mercosurem nebo Čínou argumentují, že jejich schválení by pomohlo dosáhnout environmentálních nebo sociálních cílů více než jejich odmítání. Angela Merkelová před časem prohlásila, že když se Evropská unie rozhodne dohodu s Mercosurem neratifikovat, nesníží to ilegální vypalování brazilského deštného pralesa ani o hektar. Tato dohoda ostatně zahrnuje i environmentální ustanovení, které umožňuje tlačit na Brazílii, aby pro záchranu pralesa opravdu něco dělala.
Podobně je možné argumentovat i v případě investiční dohody s Čínou, která se v ní poprvé zavázala, že zajistí požadované pracovní a environmentální standardy. A má i další výhodu – poskytuje zahraničním firmám mezinárodněprávní záruky ohledně přístupu na čínský trh. Početní kritici obou dohod ale nabízejí pohled z jiného úhlu – v případě environmentální závazků Mercosuru je pochybné, zda by je EU dokázala na základě dohody účinně vymáhat, a to samé platí o čínském slibu, že nebude využívat nucenou práci třeba v provincii Sin-ťiang.
Najít shodu na tom, co vše je nutné od obchodních partnerů vyžadovat, je velmi těžké v samotné Evropské unii. Tím spíše, že do postojů jednotlivých aktérů na evropské scéně se promítají lobbistické tlaky různých odvětví. Vznikají tak různé spekulace a dohady – odmítá ta či ona země dohodu s Mercosurem kvůli obavám o deštný prales, nebo třeba spíše v zájmu vlastních zemědělců?
I když Brusel obchodní dohodu vyjedná, může následovat nekonečný příběh její ratifikace v národních a regionálních parlamentech. Constantinos Saravakos z aténského Centra pro liberální studia KEFiM uvádí, že Řecko dosud ratifikovalo pouze čtyři ze třinácti obchodních nebo asociačních dohod, které EU uzavřela v letech 2012-19. Známá dohoda Evropské unie s Kanadou (CETA) začala zčásti platit v roce 2017, ale její schvalování – a vstup v platnost zbývajících ustanovení – stále není u konce. Letos na podzim se ratifikace stala výbušným politickým tématem v Irsku. Jejím odpůrcům vadí předpokládaný způsob řešení investičních sporů, které má do budoucna rozhodovat stálý investiční soud. Tamní vicepremiér Leo Varadkar varoval, že pokud by Irsko dohodu CETA trvale blokovalo, zpochybnilo by svou image země atraktivní pro investory.
Temné mraky
Protichůdné evropské zájmy se přitom v posledních letech stále více projevují už při vyjednávání. Doba, kdy Evropská komise směřovala k obchodním dohodám po konzultaci s omezeným okruhem odborníků z členských zemí EU a zástupců klíčových odvětví, je pryč. Do rozhovorů se fakticky zapojuje mnoho různých hráčů – hlasitě se k nim vyjadřují nevládní organizace, environmentální aktivisté, spotřebitelské organizace, bojovníci za lidská práva i odbory. Ti všichni ovlivňují evropskou politiku a najít konsenzus je stále složitější.
Přelomem se v tomto ohledu staly rozhovory o Transatlantickém obchodním a investičním partnerství (TTIP) mezi Evropskou unií a Spojenými státy za amerického prezidenta Baracka Obamy. Tato jednání poslal k ledu jeho nástupce Donald Trump, už předtím ale v Evropě proti chystané dohodě protestovaly statisíce lidí v ulicích. Kritici vytýkali Bruselu, že jedná tajně a pomíjí obavy veřejnosti. Evropská komise se poučila a do budoucna přislíbila mnohem častější informace o průběhu vyjednávání i konzultace s občanskou společností.
Obchodní jednání Evropské unie se stávají mnohem transparentnějšími, ale to má i svou odvrácenou stranu mince – vést rozhovory o citlivých tématech a dosahovat kompromisů téměř v přímém přenosu je hodně náročné. Zástupci podnikatelských asociací se obávají, že takový přístup k reálným výsledkům nepovede. Anna Stellingerová ze švédské podnikatelské konfederace mluví – podle citace zpravodajského webu Politico – o „temných mracích“ nad obchodními rozhovory, které zřejmě jen tak nezmizí.
Severská naděje
Na druhé straně jsou právě severské země EU velmi aktivní ve snahách další mezinárodní jednání opět „pořádně“ nastartovat. Evropská komise se o to určitě pokusí. Z hlediska České republiky, která má jako malá otevřená ekonomika přirozený zájem na volném obchodu, je zjevné, kde může v rámci Unie hledat spojence. Bohužel už mezi nimi na bruselské půdě nebude Velká Británie, která se po brexitu snaží ukázat, že si dokáže samostatně vybudovat ve světě kvalitnější obchodní vazby – nehledě na skutečnost, že i Londýn sdílí mnohé evropské představy, zvláště v oblasti klimatické politiky.
K realistickému přístupu vyzývá Evropu také například nizozemská vláda na základě analýzy, která se věnuje jednomu z největších obchodních problémů současnosti – nedostatku polovodičových čipů. Nizozemci varovali před nápady, že by Evropa mohla vytvořit samostatný dodavatelský řetězec a vlastní uzavřený ekosystém výroby polovodičových čipů. Právě otevřenost vůči okolnímu světu přispívá k lákání potřebných investic a rychlejším inovacím.
Klíčové bude, aby i potenciální obchodní partneři s Evropou sdíleli její novodobé představy. Český velvyslanec v Bangkoku Marek Libřický například očekává, že Evropská unie bude směřovat k dohodě o volném obchodu s Thajskem. To, že jdou některé z „moderních“ principů prosazovaných Evropskou komisí nad rámec filozofie tradičních dohod o volném obchod, bezpochyby průběh takových rozhovorů významně ovlivní. Marek Libřický však doufá, že Thajsko přístup EU přijme: „Také thajská vláda prosazuje způsob rozvoje založený mimo jiné na udržitelnosti, ochraně životního prostředí či oběhovém hospodářství.“
Čínská výzva
Faktem je, že volný obchod dnes není v řadě západních zemích – části EU i Spojených státech – příliš populární. Pandemie v mnoha případech podobné nálady posílila, velká část politiků i veřejnosti se domnívá, že bude lepší spoléhat na vlastní síly. Skutečným důvodem „ochranářství“ často nejsou obavy z klimatických změn nebo porušování lidských zpráv, ale spíše strach ze zahraniční konkurence a ztráty pracovních míst. Ekonomům, kteří tradičně upozorňují, že obchodní protekcionismus má negativní dopady na export a zároveň také na inovace a celkovou konkurenční schopnost národního hospodářství, se nedostává takového sluchu, jaký by si zasloužili.
Ke všem ekonomickým rizikům se v poslední době přidává další – Západu reálně hrozí, že jeho místo v mezinárodním obchodu bude postupně přebírat Čína. Říše středu nedávno požádala o vstup do Transpacifického partnerství (CPTPP), zatímco Amerika i po nástupu prezidenta Joea Bidena zatím zůstává stranou. I když se reálný vstup Číny do CPTPP zdá být zatím v nedohlednu, vyslala tím mnoha zemím Asie i Ameriky jasný signál. Čína nabízí svým potenciálním partnerům svůj obří trh a sama chystá další jednání o bilaterálních dohodách s dalšími zeměmi – například s Uruguayí, která je členem Mercosuru a může se obávat, že se volného obchodu s Evropou nedočká.
Pokud Čína bude v příštích desetiletích významnějším hráčem ve světovém obchodu než Evropská unie a Spojené státy, umožní jí to účinnější prosazování její představy mezinárodních ekonomických vztahů, která vychází z čínského pojetí státního kapitalismu. To je zcela v rozporu se stanovisky Bruselu, podle nichž různé formy podpory státních podniků narušují férový obchod a hospodářskou soutěž.
Očekávání pozitivního přínosu Evropské unie pro světový obchod paradoxně někdy bývají ve světě větší než na samotném starém kontinentu. Analytici prestižního australského Lowy Institutu Peter Draper a Naoise McDonagh například razí myšlenku, aby se k Transpacifickém partnerství připojila celá Evropská unie. Mohla by tak prosazovat své představy o uspořádání budoucího světového obchodu v regionu, který se stává významným tahounem světové ekonomiky. Zapojení EU by určitě uvítaly spřízněné země regionu jako Austrálie, která už mezi členy CPTPP patří a čelí vyostřeným vztahům právě s Čínou. Tím spíše, že Spojené státy se zatím k plánům zapojení do Transpacifického partnerství z dob Baracka Obamy nevracejí.
Atraktivní Evropa?
Evropská unie by mohla v různých oblastech světa navázat nejen na své postavení největšího obchodního partnera desítek zemí, ale také významného investora a poskytovatele rozvojové pomoci. Indové očekávají, že se nově nastartovaná jednání o volném obchodu s EU po osmileté pauze zaměří i na budování digitální nebo dopravní infrastruktury. Z indického pohledu se tak rýsuje zajímavá alternativa vůči čínské iniciativě Pásmo a stezka.
Současná realita přesto má k ideálnímu rozvoji vztahů mezi EU a jejími významnými partnery v řadě případů hodně daleko. Evropská unie přerušila jednání o obchodní dohodě s Canberrou poté, co Francouzi dávali hlasitě najevo svou nespokojenost se zrušeným kontraktem na dodávku ponorek s jaderným pohonem právě do Austrálie. Protinožci dali přednost spolupráci s USA a Velkou Británií. Indové zase realisticky předpokládají, že dojednat obchodní liberalizaci s Unií 27 evropských zemí bude během na velmi dlouhou trať a sázejí na to, že se také mnohem rychleji dohodnou s Británií.
Evropané navíc musí počítat s tím, že zdaleka ne všichni budou z jejich dalších aktivit v obchodní politice nadšeni. V řadě dalších zemí světa – od Tuniska po Mexiko – už dnes mnozí lidé označují snahy EU rozšířit stávající obchodní ujednání o „moderní“ paragrafy jako projev hospodářského neokolonialismu. Pokud by se však EU rozhodla uzavírat mosty ke své vlastní pevnosti, žádné sympatie ve světě by si tím nezískala a pouze by poškodila své vlastní hospodářské zájmy.
