Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Babiš jede za Merkelovou. Jeho bizarní výroky o migraci kancléřka řešit nebude, míní expert

Babiš jede za Merkelovou. Jeho bizarní výroky o migraci kancléřka řešit nebude, míní expert

Andrej Babiš letí poprvé ve funkci premiéra na státní návštěvu Německa, kde se setká s německou kancléřkou Angelou Merkelovou. Hlavním tématem jejich středeční schůzky bude jednoznačně řešení migrace do Evropy. Právě Angela Merkelová přitom Babišovi v jeho debatách o migraci slouží jako příhodný terč, do kterého se může před voliči strefovat. „Výroky typu ‚paní Merkelová si je pozvala, tak ať je krmí‘, nebo že nepřevezmeme ani jednoho uprchlíka, to jsou v německém kontextu absurdní politické postoje, které by německá politika čekala spíš na večírku než na vrcholné politické úrovni. Ale k tomu se kancléřka vyjadřovat nebude,“ říká pro INFO.CZ expert Vladimír Handl. Co tedy od setkání čekat?

Andrej Babiš se s německou kancléřkou Angelou Merkelovou neuvidí poprvé. K jejich prvnímu osobnímu setkání došlo už před dvěma lety – 25. srpna 2016, kdy měl Babiš šanci s Merkelovou mluvit během její návštěvy v Praze ještě jako ministr financí. Ve středu však Babiš poprvé zavítá na oficiální návštěvu Berlína už ve funkci českého premiéra a témat k řešení bude víc než dost.

„Je to setkání, na které čekal dlouhou dobu a konečně se dočkal. Je určitě důležité, že český premiér dostal možnost přímo mluvit s Angelou Merkelovou, protože Německo je i za nové vlády náš nejdůležitější spojenec a strategický partner. V otázkách, které jsou teď důležité, jako je migrace nebo nejbližší finanční perspektiva, je velmi důležité naše postoje koordinovat nebo alespoň našeho nejdůležitějšího partnera informovat o tom, jaké naše postoje jsou,“ říká pro INFO.CZ ředitel Institutu pro evropskou politiku EUROPEUM Vladimír Bartovic.

Babiš plánuje s německou kancléřkou hovořit o rozpočtu Evropské unie, brexitu, květnových volbách do Evropského parlamentu nebo o česko-německé spolupráci. Tím hlavním tématem je ale řešení migrace do Evropy, na kterém si český premiér před volbami velmi zakládá. Minulý týden o migraci jednal s premiéry Itálie, Malty i Maďarska, kterým představil svůj „plán“ řešení migrace založený hlavně na podpoře afrických zemí.

Návrhy na řešení migrace do Evropy chce Babiš ve středu prezentovat i před německou kancléřkou, kterou přitom v českých médiích často kritizuje – především za její rozhodnutí pomoct Maďarsku a Rakousku, kde v září roku 2015 zůstávaly desetitisíce syrských uprchlíků volajících po tom, aby se dostali do Německa. Merkelová se pod tlakem událostí rozhodla hranice tisícům uprchlíků otevřít, a to v noci ze 4. na 5. září – s Babišem, který její vstřícné gesto označuje za „pozvánku“ migrantům do Evropy, se tak příhodně setkává přesně tři roky poté.

Od té doby se Babiš „vítáním“ uprchlíků ze strany Merkelové často ohání – naposledy v neděli v pořadu Partie TV Prima. „Tento způsob oslovování německé politiky je podle mě samozřejmě nešťastný. Naznačuje to, že u nás dominuje populistický přístup k tématu – především k vyostřené otázce přerozdělování. Výroky typu ‚paní Merkelová si je pozvala, tak ať je krmí‘, nebo že nepřevezmeme ani jednoho uprchlíka, to jsou v německém kontextu absurdní politické postoje, které by německá politika čekala spíš na večírku než na vrcholné politické úrovni,“ říká pro INFO.CZ odborník na Německo z FSV UK Vladimír Handl.

INFOGRAFIKA DNE: Migrace do EU v prvním pololetí roku 2018INFOGRAFIKA DNE: Migrace do EU v prvním pololetí roku 2018autor: INFO.CZ

Přestože se podobné výroky dostávají i k německé kancléřce, podle Handla se k nim Merkelová vyjadřovat nebude. Vztah mezi oběma politiky je totiž spíš pragmatický než osobní. „Tyto bizarní výroky se nebudou komentovat. Vyjadřují kulturní vzdálenost mezi českou a německou politikou, ale není to předmět nějakého jednání a myslím si, že pragmatická rovina bude i nadále převládat,“ vysvětluje Handl s tím, že ani středeční schůzka Babiše s Merkelovou nesblíží – přinejmenším na úrovni jakési osobní chemie.

„Merkelová je dokonalá v tom, že deemocionalizuje politickou spolupráci a odosobňuje ji v tom smyslu, že je schopná jednat s každým, kdo je schopný pragmaticky, reálně a prakticky věci řešit. Takže pokud bude premiér nositelem pragmatického přístupu, který vede k nějakému řešení, je úspěch zaručen, alespoň co týče té spolupráce. Pokud jde o nějaký osobní vztah důvěry nebo blízkosti, to si myslím, že není na pořadu dne,“ míní odborník.

Babiš v migraci nevymyslel nic nového

Přestože se na první pohled může zdát, že oba politici stojí na opačné straně barikády, není to tak úplně pravda. V drtivé většině se totiž plány Merkelové s Babišem a potažmo celé Evropy ohledně řešení migrace překrývají. „Já myslím, že v 80 procentech migrační agendy a jejího řešení se česká politika s německou shoduje. V podstatě jde o prevenci migrace, pomoci lidem na místě a shodneme se i na vytvoření záchytných center, která by procesovala žádosti o azyl už na území států mimo EU. Pak je to otázka řízené migrace, protože česká politika ví, že řízenou migraci a kvalifikovanou pracovní sílu potřebuje. A problém není ani v otázce ochrany vnější hranice,“ říká Handl.

Kamenem úrazu však zůstává otázka solidarity, přestože Německo už od prosazování principu přerozdělování běženců ustupuje. „V čem se Česko s Německem neshodne, je přerozdělování běženců. Německá politika na toto téma sice v současnosti netlačí, protože ví, že to v unii stejně neprojde. Ale stále je to otevřená otázka, ke které se budeme vracet a ještě se bude muset nějak řešit,“ tvrdí odborník z Fakulty sociálních věd.

Záchranářské lodě ve StředomoříZáchranářské lodě ve Středomoříautor: INFO.CZ

Podobně to vidí také Bartovic, podle kterého se Babiš s Merkelovou neshodnou na „míře solidarity“ projevené zemím, na které je vyvíjen největší migrační tlak. „Z vyjádření našeho premiéra vnímám negativní posun směrem od ochoty nějakým způsobem nahrazovat to, že nejsme ochotní přijímat migranty jinými opatřeními, k tomu nedělat a nenabízet skoro nic. Tady se určitě neshodnou,“ říká Bartovic.

Podle Handla by tak Česko nemělo „jen říkat, že ví, jak na to“, ale víc se na řešení problémů v praxi podílet. „Česká republika musí zároveň prokázat, že se angažuje – že se podílí na projektech v Africe a dává do nich peníze. Angela Merkelová je v Africe každý rok a realizuje jakýsi Marshallův plán pro Afriku. To je příklad, kde se české podnikatelské subjekty mohou angažovat a tam by česká politika mohla ukázat, že se v praxi podílí na preventivním řešení migrace,“ dodává Handl.

Právě pomoc zemím na severu Afriky a dalším africkým zemím, odkud migranti přicházejí, je přitom středobodem Babišova plánu, který minulý týden prezentoval před italským premiérem Giuseppem Contem. Přestože v něm nezaznívá nic nového a má i řadu nedořešených trhlin, návrh pro řešení evropských migračních problémů z dílny českého premiéra získal podporu maďarského předsedy vlády Viktora Orbána, který ho označil za „velmi rozumný“.

Kromě pomoci africkým zemím Babiš navrhuje i finanční podporu jihoevropským státům, jako je Itálie, Španělsko nebo Malta. Premiér přitom volá především po zastavení nelegální migrace z Afriky – k tomu je podle něj zapotřebí především uzavření dohod se severoafrickými zeměmi podobně jako tomu bylo v případě uzavření dohody s Tureckem, kterou vyjednalo právě Německo v čele s Merkelovou a díky které se podařilo migrační vlnu přes Řecko a Balkán téměř zastavit.

„Nevymyslel nic nového. Návrhy na to, aby Evropská unie řešila migrační krizi stejně jako v případě Turecka, tu jsou samozřejmě už několik let. Zásadní problém ale je, že zkrátka Libye není Turecko, které je i přes řadu problémů v hrubých obrysech demokratickou zemí. Funguje tam soudnictví, parlament i vláda. Můžeme mít výhrady k tomu, jak fungují, ale pořád ještě můžeme říct, že si Turecko zachovává určité standardy a neprobíhá tam ozbrojený konflikt,“ komentuje Bartovic „plán“ českého premiéra.

Návrhy českého premiéra, které si ve středu vyslechne i německá kancléřka, jsou tak podle Bartovice realizovatelné pouze za předpokladu, že se poměry v Libyi změní – především aby zde byla jedna vláda, která by kontrolovala celé území a Evropská unie by s ní mohla jednat. Což však v rozvrácené, nestabilní Libyi v blízké době nehrozí. „Neviděl jsem detaily návrhu pana premiéra, ale nevím, jakým způsobem by EU po tolika letech konfliktu a nestability v Libyi najednou dokázala zabezpečit, aby zde byla jedna vláda, která by měla pod kontrolou celé území, byla dodržována lidská práva a v uprchlických táborech nedocházelo k násilí na migrantech. Je to pro mě těžko představitelné,“ říká ředitel institutu EUROPEUM.

Podle představ Babiše by při změně poměrů v Libyi měla pomoct právě Evropská unie. „Libye je klíč a tam bychom měli usilovat o to, aby tam vznikla nějaká jedna legitimní vláda, se kterou Evropská unie udělá podobnou dohodu jako s Tureckem. Je to o penězích a já ty peníze vidím v evropském rozpočtu,“ uvedl Babiš v neděli v pořadu Partie.

Představa, že by Evropská unie pomáhala s ustavením jedné legitimní vlády v Libyi, jsou však přinejmenším utopické. „To rozhodně není v kompetenci Evropské unie. Unie může přispívat k nějakému jednání v Libyi, i s různými tamními skupinami, snažit se na ně vyvíjet tlak nebo je motivovat finančně k nějakým změnám, ale ty páky samozřejmě nejsou silné,“ dodává Bartovic.

720p 360p
„Nesmí nás prozradit pláč.“ Pašeráci krmí i nejmenší děti sedativy, jejich síť se profesionalizuje

 

 

 

Volby 2018

Senátní volby 2018

Termín senátních voleb Kandidáti do Senátu Voličský průkaz

Komunální volby 2018

Termín komunálních voleb Jak volit do zastupitelstva

Praha Brno Ostrava

V rámci voleb do Senátu není třeba volební lístek nijak upravovat, stačí lístek s vybraným kandidátem vložit do příslušné obálky a vhodit do volební urny. Volby do zastupitelstev fungují jinak, je možné udílet preferenční hlasy. Všechny kandidující subjekty jsou na jednom velkém hlasovacím lístku.

Základní shrnutí informací pro VOLBY 2018 -  Senátní i komunální >>>

Může vyklíčit nová totalita. Lidé milují Babiše, protože podvádějí stejně jako on, tvrdí Kroupa

Vyslechl už stovky příběhů politických vězňů, ale i donašečů StB. Většinu z nich si mohou zájemci prohlédnout v nejrozsáhlejší pamětnické databázi v Evropě – Paměti národa. Ředitel a zakladatel Post Bellum Mikuláš Kroupa už hleděl do očí lidem, kteří trpěli za nacismu i komunismu, ale i těm, kteří za jejich útrapy mohli. Je možné, že se podobní lidé brzy opět dostanou k moci. „Současná společenská atmosféra tvoří podhoubí, ze kterého nová totalita v nějaké nové podobě klidně vyklíčí. Tvoříme tu pekelný guláš ze strachu z uprchlíků, nenávisti k Evropské unii a NATO, přesně to zadělává na pěkný malér. Naštvaní, vystrašení lidé zmanipulovaní fake news, které se dnes šíří doslova virovou rychlostí, mají prostě sklon hledat jednoduchá řešení. Není divu, že lidé nacházejí útěchu u populistů,” vysvětluje v rozhovoru pro INFO.CZ Mikuláš Kroupa.

Kolik příběhů Paměť národa zhruba uchovává?

V databázi jsme zpřístupnili příběhy kolem čtyř tisíc lidí. Ve skutečnosti jich máme ale kolem sedmi tisíc. Řadu z nich ještě zpracováváme a nechceme publikovat nedokončenou práci. Další část vzpomínek, které ještě nejsou veřejné, pořídili žáci a studenti v rámci projektu Příběhy našich sousedů. Pak máme nahrávky, které nejsou přístupné veřejnosti, protože pamětník si to nepřál, těch je jen několik desítek. 28. října, přesně po deseti letech od vzniku webu Paměti národa, chceme spustit novou podobu této jedinečné databáze s novým designem a novým způsobem, jak příběhy zveřejňovat. Uvažujeme o tom, že zpřístupníme i ty nahrávky, které anonymizujeme. Hlavně Paměť národa proměníme v komfortní publicistický web pro širokou veřejnost, ale zároveň ji ponecháme jako rozsáhlý archiv zpřístupňující celé neupravované mnohahodinové nahrávky určené pro studenty, učitele, spisovatele, scénáristy, a pro ty, kteří ke své práci prostě potřebují celý záznam a písemnou a fotografickou dokumentaci.

Link

Proč se někteří pamětníci rozhodli své vzpomínky poskytnout, ale zakázali je publikovat?

Pro nás je velice důležité, aby každá vzpomínka měla svého jmenného vypravěče, ale jsou lidé, kteří se bojí k vlastnímu příběhu přihlásit. Tak například: když jsme natáčeli lidi, kteří prošli sovětskými gulagy, někteří se nám svěřili, že i dnes mají strach z tajných služeb Ruské federace. Pak jsou tady i pamětníci, kteří se za svůj příběh prachobyčejně stydí. Vypráví s velkými detaily, ale s podmínkou, že neprozradíme jejich jméno. Mají obavy, jak by veřejnost jejich vysvětlení přijala, někteří souhlasili, že je můžeme jmenovitě publikovat až po jejich smrti. Jsou to ale jen výjimečné případy a velmi to zvažujeme. Jde například o některé udavače Státní bezpečnosti.

Jaké to je mluvit s člověkem, který Vám líčí, jak ubližoval jiným lidem? Je těžké v té chvíli zachovat novinářský odstup?

Paměť národa dává prostor lidem, aby vyprávěli svůj příběh tak, jak uznají za vhodné. Nechodíme lynčovat. Jsem vděčný, že tito lidé vypráví. Je výjimečné rozpovídat člověka, který se dopouštěl zločinů třeba v 50. letech. Někteří současnou dobu berou jako dočasnou a mají pocit, že se režim brzo překlopí a oni se opět chopí kormidla. Chápou to tak, že byli dočasně poraženi, ale blíží se doba, kdy nám to natřou. S tím jsem se taky už několikrát setkal. Svůj příběh nám ale svěřují i lidé, které jen trápí svědomí. Krátce před svojí smrtí mi popisovali, za jakých okolností se k udávání dostali, že vnímali svojí situaci bezvýchodně a chtěli využít nabízené cesty, jak si zařídit pohodlnější život. Nejeden z nich mi řekl, že je mu to líto a že si tím zkazil život. Bohužel ale převažuje u bývalých fízlů a donašečů názor, že taková holt byla doba. Osobní charakterové selhání vylučují.

A dostanou se podle Vás komunisté opět k moci? Platí výrok, že historie se opakuje?

Komunisté či jiní darebáci. Dříve nebo později ano. A ten výrok platí i neplatí. To, co se děje, je vždycky jiné, ale přitom můžeme vidět historické paralely. Přítomnost neexistuje bez minulosti a bez znalosti minulosti nemůžeme předvídat. Tvrdím, že ten okřídlený výrok „kdo nezná svou minulost, je nucen ji opakovat“ dává smysl jakožto morální apel. Takže by měl podle mě znít „chovejme se tak, jako kdyby se historie mohla opakovat“. Určité tendence a podobnosti s dobou před rokem 1989 nelze nevidět. Přehnaná loajalita k těm, kdo jsou zrovna u moci, nedostatek odvahy ve veřejném životě, bezzásadovost, nenávist k náboženským či etnickým menšinám stejně jako rozšířená česká xenofobie mají určitě kořeny i v době komunistického experimentu.

3677646:article:true:true:true

Dnešní politická atmosféra těmto odpudivým vlastnostem spíš nahrává. Někteří podnikatelé nám třeba řeknou, že by Paměť národa rádi podpořili. Jenže mají obavu, když rýpeme do Babiše, že by mohli mít problémy. Ale také jich naštěstí moc není. V lidech také přetrvává shovívavost k totalitnímu komunistickému režimu, zvlášť k době normalizace. Jezdili do Jugošky, měli zajištěnou rekreaci, na Vánoce kolekci, na ulicích nebyli bezdomovci a nebyl problém s uprchlíky. Děsivý omyl. Lidé zapomínají nesvobodu té doby a na zločiny, které komunisté páchali.

Ale o KSČM teď nejde. U ní aspoň víme, s kým máme tu čest. Horší jsou údery z jiných a nečekaných stran. Třeba mě mrzí, jak se zachovala ČSSD. Současná společenská atmosféra tvoří podhoubí, ze kterého nová totalita v nějaké nové podobě klidně vyklíčí. Tvoříme tu pekelný guláš ze strachu z uprchlíků, nenávisti k Evropské unii a NATO, přesně to zadělává na pěkný malér. Naštvaní, vystrašení lidé zmanipulovaní fake news, které se dnes šíří doslova virovou rychlostí, mají prostě sklon hledat jednoduchá řešení. Není divu, že lidé nacházejí útěchu u populistů. Stačí jim říci, že tohle všechno vyřeším, když mi do toho ostatní nebudou kecat, Parlament je žvanírna a zdržuje mě od makání. Omezíte veřejnoprávní média, ty nejčtenější si koupíte, šlápnete na krk občanskému sektoru – neziskovkám, zkomplikujete spolkaření, podnikání začnete masivně kontrolovat a zčásti i ovládat. Přesně tak se rodí diktátoři a totalitní režim.

Když se zeptáte lidí, co pro ně znamená svoboda, tak většina řekne, že „dělat si co chce“, a k tomu potřebujete peníze. Pro diktátora je tak nejsnazší lidem naslibovat bohatství a bezpečnost, ve skutečnosti pak všechny ožebračí a ohrozí. Podívejte se třeba na Venezuelu. Jedna z nejbohatších zemí na ropu a jak tam vypadá onen slibovaný ráj na zemi – socialismus? To bohatství pro každého? Lidé tam umírají hlady. Milion lidí ze země prchnul jen za posledních pár let, denně se snaží utéct pět tisíc zoufalých lidí. Jak tento diktátorský režim reaguje? Uzavírá hranice a pronásleduje oponenty.

Link

I když se Vám už podařilo nasbírat tisíce vzpomínek, je přesto osobnost, kterou jste zaznamenat nestihli, a mrzí Vás to?

Těch je obrovské množství. A mrzí mě to moc. Škoda, že jsme s Pamětí národa začali tak pozdě, až v roce 2001. Jeden z úplně prvních pamětníků, za kterým jsem se vydal, byl nesmírně zajímavý válečný veterán z východní fronty druhé světové války, vězeň gulagů a politický vězeň. Žil v Karlových Varech a já jsem se na ten rozhovor hrozně těšil. Když jsem za ním přijel, tam řekl mi, že si to rozmyslel, že nechce, ať se obrátím na tiskového mluvčí obce legionářské. Dodnes mě mrzí, že jsem mu nedokázal vysvětlit, o co nám jde. Nestihli jsme například Rudolfa Pernického, legendárního parašutistu z války a bývalého politického vězně, nebo osudy třeba pátera Josefa Zvěřiny nebo Jiřího Dienstbiera staršího. S Václavem Havlem jsme natočili jen asi hodinu, ale pak už mu nebylo dobře a k dalším setkáním nedošlo. Máme tak zdokumentované jen jeho vzpomínky na dětství a mládí. Ale i dnes takřka denně někdo vzácný a důležitý pro Paměť národa zemře a my ho třeba sice máme mezi těmi, které chceme oslovit, ale už je pozdě, nestihli jsme ho. Je nás málo a nemáme dost peněz, abychom se rozšířili. Skládáme rozpočet na Paměť národa především ze soukromých darů.

Zaznamenáváte pouze vzpomínky přímých účastníků událostí, nebo třeba v případě jejich úmrtí zpovídáte i potomky a příbuzné?

Řada příběhů na Paměti národa přináší svědectví o někom jiném, se kterým vypravěč trávil část života a vzpomínky na něj může předat. Třeba s generálem Heliodorem Píkou jsme mluvit pochopitelně nemohli, ale s jeho synem Milanem ano. Dáváme prostor i příbuzným, ale vždy pečlivě zvažujeme, protože zaznamenat a zpracovat něčí paměti stojí několik tisíc korun. Je důležité si ale uvědomit, že i děti politických vězňů nesou samy velice silné svědectví o životě, který byl tím utrpením maminky nebo tatínka zásadně poznamenaný.

V poslední době se často mluví o tom, že společnost je rozdělená. Co nebo kdo ji rozděluje?

Žijeme v době, kdy dostávájí opět nemalý prostor různé ideologie založené na násilí. Na jedné straně v globálním měřítku to je jistě islamismus, politický islám. Na druhé straně hlásají násilí ti, kteří volají po boji proti islámu a uprchlíkům. A ještě navíc se zaštitují křesťanstvím. Právě ti stejně jako islamisté ničí demokracii nebo ji chtějí takzvaně „řídit“. Někteří politici promyšleně šíří nenávist a manipulují, ti ostatní často přizvukují. Dost to připomíná dobu, kdy se rodila masová podpora komunismu. Co jiného než násilí proti nějaké menšině hlásá marxistická nebo nacistická ideologie. Principy jsou podobné. Vždy jsou založené na nenávisti k nějaké skupině třeba majetných lidí, sudeťáků, židů, cikánů, věřících, homosexuálů… Politici si vědomě a účelově s nenávistí zahrávají, přiživují je – nenávist vůči uprchlíkům, náboženským menšinám, takzvaným. „pravdoláskařům“, „pražské kavárně“. To vytváří strašně nebezpečné klima nenávisti. Stačí dost málo, abyste paušálními polopravdami skupinu pomluvili a už máte své voliče, kteří vás v boji proti nim následují.

Diktátor si v tu chvíli obléká uniformu, opentlí se krvavými symboly. Ano, symboly je dost prozrazují. Všimněte si třeba, jaké klikyháky, odkapávající písmo používají třeba neonacisté, kapely jako Ortel, šibenice na náměstích, placky s přeškrtnutou mešitou... A také jak mluví. Používají arogantní útočné fráze nadřazenosti a pohrdlivost, odmítají chodit do diskuzí. To přeci známe z minulosti. Třeba: „Nevyšším přáním je vůle lidu!“, „Kolik ti je, aby ses do toho pletl?“ a „Politické neziskovky rozkrádají stát.“ Jen mimochodem, jedinými politickými neziskovkami jsou samy politické strany. To, že někdo z neziskových organizací kritizuje vládnoucí garnituru, je přece zcela v pořádku, je to přirozený demokratický a sebevědomý občanský postoj, který ovšem strašně vadí arogantním politikům opilým mocí.

Link

Myslíte, že Češi se nedokázali vyrovnat s minulostí?

Důležité je osobní vyrovnání. V rodinách se minulost mnohdy raději ani neotvírá, zůstává tabu. Pokud se člověk s tím, co se dělo, nevyrovná, nesrovná se a nevyjasní si, co bylo špatně, může i příště zaváhat. Jiný druh vyrovnávání se s minulostí, která s tím osobním a společenským souvisí, je soudní vyrovnání, spravedlnost. To se nepodařilo a napravit se to už nedá. Generace bývalých politických vězňů odchází a spravedlnosti se dočkali jen ve výjimečných případech. Je to hrozná tragédie. Bohužel je to i tím, že se tady režim držel tak dlouho, takže zajistit důkazy po několika desítkách let je prostě těžké nebo takřka nemožné. Problém je také v tom, že soudci často měli v rodině nějakého komunistu, byli vychovávaní v komunismu, nebo sami měli stranickou knížku. Jak mohou nezaujatě soudit? Dneska platí, že kde není žalobce a obžalovaný, není ani soudce. A tak o zločinech a bolesti, kterou nacisté a komunisté způsobili, lze už jen vyprávět. A to je taky hodně důležité, abychom nezapomněli.

Je tedy podle Vás český národ národem bez paměti?

Zdá se mi, že český národ je spíše hlavně národem pragmatiků, kteří se snadno vzdávají principů, protože nám to přinese určité výhody, komfort a klid. Podle mého i to je důvod, proč vítězí ANO, dřív klausovská ODS. A také tím pádem není problém vládnout s komunisty, i když voličům slibovali, že to nikdy neudělají. Voliči jsou holt také pragmatici. Pod heslem „stabilní vláda“ nebo „lepší komouši než okamurovci“, se ovšem skrývá touha po moci doprovozená působivým politickým marketingem. Lidé se rádi nechávají nakrmit heslem „bude líp“, a bodrým vystupováním. Tisíce lidí pana Babiše nekriticky miluje. Zeptejte se jich proč? Odpovědi vás dost překvapí. Třeba: „Je už dost bohatý, takže nemusí krást.“ nebo „Myslí to s námi dobře. Rozumí nám.“ „Zatočí s politickými zločinci, co nás tu osmadvacet let okrádají.“ Jsou jim jedno jeho podvody třeba s Čapím hnízdem, koncentrace moci, estébácká minulost. Proč to tolerují? Proč ho volí? Protože to dělají taky. Přemýšlí, jak obejít finanční úřad, získat peníze na úkor někoho jiného a ještě mít škodolibou radost, že se to tak povedlo. Čtyřicet let se tady kradlo. Říkalo se, že kdo nekrade, okrádá rodinu. Lidem to poničilo charakter. Demokracie je slabá, když nemá dost politiků a dost voličů charakterních, chytrých a vzdělaných, kterým jde o princip.

Link

Nedávno jste publikovali výzkum, podle kterého polovina mladých lidí netuší, co se stalo v roce 1938. Máte nápad, jak by se ta situace dala zlepšit?

Máme třeba projekt Příběhy našich sousedů. Ten spočívá v tom, že žáky a studenty učíme, jak hledat a zpracovávat zajímavé osudy. Ukazujeme jim, jaké dobrodružství mohou při hledání příběhů zažít a jak úžasné je mluvit se starými lidmi a objevovat jejich životy. Na závěr půlročního projektu pak studenti vystoupí před publikem, kterému převypráví pamětníkův příběh a řeknou, co při tom objevili zajímavého. Zjistí tak nejen něco o historii. Projekt Příběhy našich sousedů sbližuje generace – tu mladší a nejstarší. Dědečkové a babičky se setkávají s mladými lidmi a obě dvě generace si na sebe udělají čas. Starý člověk vypráví svůj příběh a i děti – tedy žáci a studenti – jim říkají o svém pohledu na svět. Nejednou jsme se setkali s tím, že vznikla velká přátelství, děti chodí k pamětníkům pravidelně, pomáhají jim, a třeba je učí jak zacházet s mobilem nebo počítačem. Pamětníci mají radost, když vidí, že jejich příběh nebude zapomenutý a posloužil něčemu dobrému. A studenti zase vidí, že staří lidé jsou úžasní, a mají životní zkušenosti. Nevím přesně, jak změnit výuku systémově, ale tvrdím, že do výuky patří příběhy. Byli jsme přizvaní, abychom diskutovali nad takzvaným Rámcovým vzdělávacím programem, ale myslím, že to je jen základ, doporučení ministerstva. Zásadně záleží na učitelích a jejich snaze a ta, jak se zdá, roste.

Nyní chystáte velkou výstavu ke stému výročí založení republiky. Umístit ji chcete na Letnou do podzemních prostor pod bývalým Stalinovým pomníkem. Proč zrovna tam?

Stalin je úžasné místo. Je tam podzemní sloupová síň s neuvěřitelnými možnostmi vystavování. Něco podobného v Praze nenajdete. V podzemí budeme vyprávět příběhy z války a komunismu a v další části se návštěvník stane dokonce svědkem bitvy o Anglii z kokpitu pilota RAF, přenesme ho prostřednictvím animovaných triků do dobytčího vagonu, na samotku 50. let, do ulic 21. srpna 1968 a na Národní třídu 17. listopadu 1989. Stalin je místo úžasné i svým horizontem nad Prahou. Postavíme na něm padesát metrů dlouhou a pět metrů vysokou zeď symbolizující rozdělenou společnost, jakoby berlínskou zeď, symbol totalitních režimů.

3744652:article:true:true:true

Stalin je uprostřed krásného parku. Když se zajedete podívat do zahraničních muzeí o totalitních režimech, bývají obklopeny zelení. Člověk se ztiší a je připravenější nechat se vést příběhy do minulosti. Mimochodem v Polsku za posledních tuším pět let vznikly nejméně čtyři muzea reflektující totalitní režimy, jedno se zabývá Solidaritou, druhé druhou světovou válkou, třetí historií polských židů a tak dále. Každé z nich je v obrovských a nesmírně architektonicky zajímavých a oceňovaných stavbách, hlavní moderní expozice jsou v podzemí. A každé stálo přes miliardu. U nás takové muzeum chybí, vynechám-li památník Vítkov s výstavou plnou vitrín. Chtěli bychom zde vytvořit Institut Paměti národa. Nyní ale chystáme na onom místě, kde by podle mě mohlo takové expoziční místo a zdaleka ne tak drahé vzniknout, velkou výstavu ke stému výročí republiky. Chceme používat nové technologie, videomapping, působivé instalace vyprávějící příběhy a přinášející svědectví o 20. století. Chceme ukázat, že to umíme a že by to stálo za dlouhodobou expozici.

Link

Jak dlouho výstava na místě bude?

Výstava potrvá do té doby, dokud nám to úřady povolí. Zatím máme svolení od 1. října do poloviny prosince. Co bude dál, o tom rozhodne nová politická reprezentace Prahy.

Jak se vám daří výstavu financovat?

Skučíme. A všechno se snažíme umenšit, zlevnit. Máme spoustu nápadů, ale nemáme dost peněz. Například je potřeba desítky velmi výkonných projektorů, abychom mohli pracovat s celým prostorem. Musíme vestavět do podzemí tunely. Na realizaci projektu sbíráme peníze na našich webových stránkách www.nastalina.cz. Zájem přispěvatelů je zatím největší od vzniku Post Bellum a Paměti národa. Lidé už nám poslali více než tři miliony korun. Přispěli i větší donátoři. Další tři miliony nám poskytl magistrát a v tuto chvíli nám chybí asi dva miliony do ideálního stavu. Každá koruna je pro nás teď vzácná. Dary nejsou jen úžasnou pomocí, ale obrovskou vzpruhou, že o co se snažíme, má smysl a veřejnost o to stojí. Za to moc děkuji.

 35718