Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Rusko se chová jako v 19. století, EU by si měla vzít příklad z Izraele, říká bezpečnostní expert

Rusko se chová jako v 19. století, EU by si měla vzít příklad z Izraele, říká bezpečnostní expert

„Po válce si evropské země řekly: pojďme to dělat jinak – prostřednictvím spolupráce. A funguje to. Rusko ale vzbuzuje dojem, že tamní politici takovouto lekci ještě nedostali. Nacházejí se v mentálním nastavení 19. století a nedokážou pochopit, že spolupráce je vždy výhodnější,“ říká v rozhovoru pro INFO.CZ slovenský odborník Matúš Halás, který přes dva roky působil na vojenské akademii v Estonsku, kde vyučoval vojáky NATO strategická studia. Proč je těžší výuka vojáků než studentů? A jak se bránit ruské hybridní válce?

Jací jsou vojáci NATO studenti?

Jsou jako studenti na každé jiné škole. Pokud je přednáška poutavá, všichni poslouchají a snaží se něco naučit. Rozdíly tam ale přeci jen jsou. Vojáci, kteří školu navštěvovali, byli buďto mladí kadeti, nebo starší důstojníci na úrovni majorů nebo dokonce plukovníků. Tím pádem to není jako na vysoké škole, kdy k vám na kurz přijde student, který je jako prázdný papír a můžete ho naučit cokoliv. Tito lidé už mají nějaké zkušenosti – někteří byli na misích v Afghánistánu nebo Iráku. Mají svůj názor na svět a mezinárodní politiku a to je ten největší rozdíl – že hovoříte s někým, kdo už má reálné zkušenosti ze života a často i z bojů. A to je výzva.

Kdo je Matúš Halás?
Vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Komenského v Bratislavě, doktorandské studium pak dokončil na FSV UK v Praze. Do roku 2015 působil jako odborný asistent na Ústavu evropských studií a mezinárodních vztahů v Bratislavě. O rok později se stal přednášejícím na vojenské akademii Baltic Defence College v estonském Tartu. Letos v létě se stal novou posilou týmu Ústavu mezinárodních vztahů v Praze, kde se stal vedoucím Centra evropské bezpečnosti.

Říkáte, že mnozí z vojáků, které jste učil, mají zkušenosti z Afghánistánu a dalších zahraničních misí. Neměl jste někdy pocit, že takzvaně poučujete poučené?

Ani ne. Mnozí z nich totiž nemají žádný background v sociálních vědách – to znamená, že se předtím pohybovali jen na taktické úrovni, vy se je ale snažíte naučit něco strategického. Tam už potřebují vědět něco o politice, mezinárodních vztazích, jak funguje konkrétní společnost nebo něco ze sociologie.

Vojáci, které jsem učil, byli často starší – na úrovni majorů jsou přibližně třicátníci, u plukovníků to jsou často padesátníci. A když mě poprvé uviděli, mohl u nich vzniknout dojem: Ha, tenhle mladý nám přišel přednášet. Oni ale potřebují vidět, že víte, o čem mluvíte. A pokud vidí, že se vyznáte a dáváte jim nějaké příklady z praxe, díky kterým lépe pochopí, co se jim snažíte vysvětlit, začnou vás respektovat.

Řekl byste tedy, že to je jednodušší, nebo těžší vyučovat někoho, kdo už má zkušenosti z reality, než třeba studenty na vysoké škole?

Podle mě je to těžší, protože člověk si musí dávat svým způsobem pozor na to, co říká. Musí počítat s tím, že mluví k někomu, kdo už není ta prázdná stránka. Na druhou stranu to je ale velmi obohacující a každý vyučující by to měl zažít.

Infografika: výdaje na obranu zemí NATOInfografika: výdaje na obranu zemí NATOautor: info.cz

Je něco, co jste se naopak naučil vy od nich?

Určitě. Pokud učíte na klasické univerzitě, věnujete se teoriím, při práci s vojáky ale musíte naprosto všechno ilustrovat na příkladech. Nemůžete jim přednášet jen o nějakých abstraktních pojmech, které nedokážou uplatnit v praxi. To je velmi dobrý trénink pro každého vyučujícího, protože to ocení i studenti na vysokých školách.

Jak taková výuka vojáků NATO vypadá? Jsou zde třeba nějaká praktická cvičení?

Přednášky jsou většinou krátké – kolem 40 minut. Pak je přestávka, aby si mozek odpočinul, a následuje diskuse, při které mají vojáci často možnost hovořit s hostujícími přednášejícími, nebo jsou vojáci rozděleni do dvou skupin a musí řešit konkrétní úkoly – například jak vysvětlit rok 1999 a zásah NATO v Kosovu.

Dostal jste od vojáků na svou výuku nějakou zpětnou vazbu?

Ta bývá poměrně institucionalizovaná. Každý má možnost hodnotit jednotlivé kurzy, obsah přednášek nebo způsob prezentace. A fungovalo to dokonce tak, že pokud vojáci chtěli vidět vlastní známku, museli nejprve ohodnotit daný kurz.

Co vojáky zajímalo nejvíc? Jaká témata to byla?

To bylo velmi různorodé – podobně jako v případě studentů klasické vysoké školy. Protože i vojáci samotní mají nejrůznější zkušenosti – byli tam vojáci z námořnictva, piloti helikoptér, tankisti, logistici, ale i lidi ze zpravodajských služeb nebo ministerstva obrany. A každého zajímalo něco jiného. Někoho kybernetická bezpečnost, jiného zase například vliv brexitu na bezpečnost.

Násilí na novináříchNásilí na novináříchautor: Info.cz

Pokud hovoříme o rozdílech – jsou znatelné rozdíly mezi vojáky podle toho, z jaké země pocházejí?

Nevím, do jaké míry můžu být politicky nekorektní… Ale je poměrně velký rozdíl mezi vojáky, kteří pocházejí z členských států NATO a zemí z Partnerství pro mír – to znamená země jako Ukrajina, Arménie, Ázerbájdžán, Gruzie a Moldavsko, kterých bylo asi deset procent. U nich byl velký rozdíl, pokud tedy v minulosti nestudovali na Západě. Vůbec třeba nechápali, co je špatné na plagiátu – pro ně to je běžná praxe.

Pak tam by rozdíl i v jazykových schopnostech – například Estonci neměli s výukou v angličtině absolutně žádný problém, ale například starší důstojníci ze střední Evropy a zemí visegrádské skupiny s angličtinou problémy mohou mít, protože s ní nepřichází do kontaktu každý den.

V estonské akademii jste skončil v letošním roce, kdy jste nastoupil do Ústavu mezinárodních vztahů v Praze. Proč jste z Estonska odešel a proč právě do Česka?

V Estonsku jsem učil dva a půl roku, s manželkou jsme ale chtěli být blíž ke střední Evropě, protože se nám před dvěma měsíci narodil syn. Prahu znám dobře z dob doktorandského studia a tohle byla příležitost.

Tento týden uplyne půl roku od vraždy slovenského novináře Jána Kuciaka a jeho partnerky. Jaká je dnes nálada na Slovensku?

Na Slovensku už dva a půl roku nežiji, proto těžko říct. Na druhou stranu moje manželka je novinářka, mám proto na danou věc jiný pohled než většina populace. Podle mě se ale bude dost věcí měnit v následujících parlamentních volbách a nepřepokládám, že by došlo na volby předčasné.

Některé změny lze ale sledovat už dnes. Prezident Kiska například oznámil, že už nebude znovu kandidovat. Vznikají i nové strany, což souvisí s tím, co se událo. Preference hlavní koaliční strany SMER klesly, ale stále se udržuje kolem 20 procent. Takže je těžké předpovídat, jak volby dopadnou.

Po vraždě Jána Kuciaka se na Slovensku rozjela velká podpora novinářů. Trvá zde i nadále, nebo se situace vrací do starých kolejí?

Záleží, na koho se zaměříte. Jsou politici, kteří jsou schopni o novinářích říct něco, co by politik nikdy neměl vypustit z úst – ale to platí nejen na Slovensku, ale i v Česku nebo ve Spojených státech. Záleží teda na tom, co to je za politika a z jaké strany pochází. Já si nicméně myslím, že pozice novináře v jakékoliv demokratické společnosti je naprosto klíčová a nezastupitelná, protože populaci přináší informace, které by podle některých politiků měly raději zůstat pod povrchem.

Rusko zamrzlo v 19. století

V ÚMV jste se stal vedoucím Centra evropské bezpečnosti. Co je podle Vás největší hrozba, které Evropa čelí?

Podle mě jsou dvě. Ta první se dá vyjádřit geograficky poměrně jednoduše – je to východní křídlo NATO a ohrožení ze strany Ruska. Druhá je poměrně těžko geograficky vyjádřitelná. Někdy se to definuje jako jižní křídlo a je spojená s nelegální migrací a takzvaným obloukem nestability, kam spadá severní Afrika, Sahel až po oblast Blízkého východu. Často to proniká ale mnohem hlouběji a jsou s tím spojené teroristické útoky, které se dějí i ve Švédsku, Německu, Francii nebo Británii.

Nelegální migrace je v současnosti velké téma, které se v Evropské unii řeší a návrhy jsou různé. Jak by se to mělo řešit podle vás?

Nejsem expert na migraci, ale jednoznačně se musí najít společné evropské řešení. Protože pokud to budou chtít země řešit každá po svém, k ničemu nedospějí a problém se bude pouze přesouvat z jednoho státu na druhý. Jednotlivé státy se nesmí vzájemně ignorovat – nemůžeme ignorovat to, co říkají na jihu EU, ani to, co říká Francie s Německem, ale ani názory střední Evropy. Je nutné hledat nějaký průnik.

Hovoříte také o hrozbě přicházející z Moskvy. Jak tuto hrozbu vnímáte vy – poté, co jste dva roky strávil s vojáky NATO v Estonsku, které bere Rusko jako přímé ohrožení? Vnímáte ji třeba nějak intenzivněji?

Musím říct, že ani ne. Já jsem měl svůj názor na to, co Rusko dělá, dávno před tím, než jsem šel do Estonska. A tento názor se výrazným způsobem nezměnil. Rusko dělá věci, které spíše odpovídají 19. století než dnešní době. Země Evropské unie se po druhé světové válce díkybohu naučily, že hrubou vojenskou silou toho v Evropě skutečně příliš nedokážeme. Po válce si evropské země řekly: pojďme to dělat jinak – prostřednictvím spolupráce. A funguje to. Rusko ale vzbuzuje dojem, že tamní politici takovouto lekci ještě nedostali. Nacházejí se v mentálním nastavení 19. století a nedokážou pochopit, že spolupráce je vždy výhodnější.

Jak tedy s ruskou hrozbou bojovat – je cestou vojenská síla, nebo snaha přimět Moskvu ke spolupráci?

Pokud má někdo nastavené myšlení tímto způsobem a bazíruje na respektu, který je podepřený vojenskou silou, těžko ho přesvědčíte, aby s vámi spolupracoval. Odpovědí na ruskou hrozbu by tedy mělo být odstrašení. Na úrovni konvečních zbraní odstrašení proti Sovětskému svazu vždy fungovalo – to samé, jen o úroveň níž, by bylo potřeba přenést do dneška.  Je proto zapotřebí aktualizovat koncept odstrašení tak, aby fungoval proti současným hybridním hrozbám.

720p 360p
Tady je Putinovo! Jak se z judisty a agenta KGB stal vládce, kterému leží u nohou celé Rusko?

Jak se proti těmto hybridním hrozbám a šíření falešných zpráv z Ruska bránit?

To nejsou jen falešné zprávy – tam spadají i hrozby v oblasti energetické bezpečnosti, propaganda, kybernetické hrozby, nelegální překračování hranic a mnoho dalších věcí. Podle mě tu je jeden zářný příklad, ze kterého bychom si do budoucna mohli vzít ponaučení a to je Izrael, který se snaží budovat odstrašení na této nekonvenční úrovni už několik desítek let.

Po jeho vzoru by mělo odstrašení fungovat – vím, že tady je červená linie a pokud ji překročím, dostanu od druhé strany přes prsty. Skvělým příkladem toho, jak by to mělo fungovat, bylo vyhoštění desítek ruských diplomatů po aféře Skripal. Nemůžeme si ale myslet, že to tímhle skončí. Přijdou další útoky v oblasti kybernetické bezpečnosti, energetická krize a podobně. A opět musí okamžitě přijít reakce, abychom ruskou stranu naučili, že dělat některé věci se nevyplatí. A to je dlouhodobý proces.

Jaká je podle vás strategie, kterou tedy Rusko vede proti Evropě? Například ukrajinský velvyslanec v Česku Jehven Perebyjnis v rozhovoru pro INFO.CZ před nedávnem řekl, že šířením falešných zpráv si Rusko připravuje půdu k další agresi, jako tomu bylo v případě Ukrajiny. Může být podle vás takováto teorie správná?

Pokud se ptáte na to, zda by se mohl scénář z Donbasu nebo Krymu opakovat i v Evropě, to si nemyslím. Jednak v rámci Evropské unie funguje článek o kolektivní pomoci 42(7) a především článek 5 Washingtonské smlouvy v rámci NATO. Druhá věc je, že pokud by Rusové chtěli, mohli Pobaltí obsadit už dávno. Poměr vojenské síly zde totiž výrazně hraje ve prospěch Ruska. NATO nemá v oblasti vojenské jednotky ani techniku, které by byly schopné Pobaltí ochránit. Nic takového jako ruská invaze se tu ale nestalo. Buď tedy odstrašení funguje, nebo ani Rusko nemá zájem něco takového podnikat.

Velvyslanec má ale pravdu v tom, že tu hybridní válka opravdu probíhá a tady odstrašení nefunguje. Odstrašení funguje na té konveční úrovni, proto se v Pobaltí nic neděje a žádné obsazení, jako tomu bylo v případě Krymu, pravděpodobně ani nebude. Na hybridní úrovni to tak ale není a nasvědčují tomu i akce ze strany Ruska. Například když tehdejší americký prezident Barack Obama v Tallinnu prohlásil, že Spojené státy a NATO stojí za Estonskem, druhý den byl do Ruska unesen agent estonské tajné služby. To byl jasný signál, že to odstrašení na hybridní úrovni nefunguje. Proto budou takové akce stále probíhat.

Co je tedy cílem Ruska – rozložit a oslabit Evropskou unii?

Čím slabší Evropská unie a NATO, tím líp pro Rusko. Tím snáz Moskva prosazuje vlastní zájmy.

Evropa je v současné době kvůli migrační krizi rozdělená, příští rok navíc z unie odejde Velká Británie. Jak Evropu znovu stmelit? Může Evropu sjednotit hrozba z vnějšku – jako je právě ruská hrozba nebo nepředvídatelná politika Spojených států po nástupu Donalda Trumpa?

To jsou jen jednotlivé faktory, které k tomu mohou přispět. K nastartování integrace v nových oblastech může přispět i současná americká administrativa, pokud se vyostří nějaký obchodní spor, jako se momentálně děje mezi Spojenými státy a Čínou. Může k tomu výrazně přispět i odchod Velké Británie z EU. Před nedávnem bylo schválené zřízení velitelství EU pro vojenské operace, proti kterému Británie dlouhodobě vystupovala, s jejím odchodem ale ke schválení nakonec došlo. Vedle brexitu tu je ale celá řada dalších faktorů, jako je například i nelegální migrace, které mohou k obnovení evropské integrace přispět.

 

 

Volby 2018

Senátní volby 2018

Termín senátních voleb Kandidáti do Senátu Voličský průkaz

Komunální volby 2018

Termín komunálních voleb Jak volit do zastupitelstva

V rámci voleb do Senátu není třeba volební lístek nijak upravovat, stačí lístek s vybraným kandidátem vložit do příslušné obálky a vhodit do volební urny. Volby do zastupitelstev fungují jinak, je možné udílet preferenční hlasy. Všechny kandidující subjekty jsou na jednom velkém hlasovacím lístku.

Základní shrnutí informací pro VOLBY 2018 -  Senátní i komunální >>>

Může vyklíčit nová totalita. Lidé milují Babiše, protože podvádějí stejně jako on, tvrdí Kroupa

Vyslechl už stovky příběhů politických vězňů, ale i donašečů StB. Většinu z nich si mohou zájemci prohlédnout v nejrozsáhlejší pamětnické databázi v Evropě – Paměti národa. Ředitel a zakladatel Post Bellum Mikuláš Kroupa už hleděl do očí lidem, kteří trpěli za nacismu i komunismu, ale i těm, kteří za jejich útrapy mohli. Je možné, že se podobní lidé brzy opět dostanou k moci. „Současná společenská atmosféra tvoří podhoubí, ze kterého nová totalita v nějaké nové podobě klidně vyklíčí. Tvoříme tu pekelný guláš ze strachu z uprchlíků, nenávisti k Evropské unii a NATO, přesně to zadělává na pěkný malér. Naštvaní, vystrašení lidé zmanipulovaní fake news, které se dnes šíří doslova virovou rychlostí, mají prostě sklon hledat jednoduchá řešení. Není divu, že lidé nacházejí útěchu u populistů,” vysvětluje v rozhovoru pro INFO.CZ Mikuláš Kroupa.

Kolik příběhů Paměť národa zhruba uchovává?

V databázi jsme zpřístupnili příběhy kolem čtyř tisíc lidí. Ve skutečnosti jich máme ale kolem sedmi tisíc. Řadu z nich ještě zpracováváme a nechceme publikovat nedokončenou práci. Další část vzpomínek, které ještě nejsou veřejné, pořídili žáci a studenti v rámci projektu Příběhy našich sousedů. Pak máme nahrávky, které nejsou přístupné veřejnosti, protože pamětník si to nepřál, těch je jen několik desítek. 28. října, přesně po deseti letech od vzniku webu Paměti národa, chceme spustit novou podobu této jedinečné databáze s novým designem a novým způsobem, jak příběhy zveřejňovat. Uvažujeme o tom, že zpřístupníme i ty nahrávky, které anonymizujeme. Hlavně Paměť národa proměníme v komfortní publicistický web pro širokou veřejnost, ale zároveň ji ponecháme jako rozsáhlý archiv zpřístupňující celé neupravované mnohahodinové nahrávky určené pro studenty, učitele, spisovatele, scénáristy, a pro ty, kteří ke své práci prostě potřebují celý záznam a písemnou a fotografickou dokumentaci.

Link

Proč se někteří pamětníci rozhodli své vzpomínky poskytnout, ale zakázali je publikovat?

Pro nás je velice důležité, aby každá vzpomínka měla svého jmenného vypravěče, ale jsou lidé, kteří se bojí k vlastnímu příběhu přihlásit. Tak například: když jsme natáčeli lidi, kteří prošli sovětskými gulagy, někteří se nám svěřili, že i dnes mají strach z tajných služeb Ruské federace. Pak jsou tady i pamětníci, kteří se za svůj příběh prachobyčejně stydí. Vypráví s velkými detaily, ale s podmínkou, že neprozradíme jejich jméno. Mají obavy, jak by veřejnost jejich vysvětlení přijala, někteří souhlasili, že je můžeme jmenovitě publikovat až po jejich smrti. Jsou to ale jen výjimečné případy a velmi to zvažujeme. Jde například o některé udavače Státní bezpečnosti.

Jaké to je mluvit s člověkem, který Vám líčí, jak ubližoval jiným lidem? Je těžké v té chvíli zachovat novinářský odstup?

Paměť národa dává prostor lidem, aby vyprávěli svůj příběh tak, jak uznají za vhodné. Nechodíme lynčovat. Jsem vděčný, že tito lidé vypráví. Je výjimečné rozpovídat člověka, který se dopouštěl zločinů třeba v 50. letech. Někteří současnou dobu berou jako dočasnou a mají pocit, že se režim brzo překlopí a oni se opět chopí kormidla. Chápou to tak, že byli dočasně poraženi, ale blíží se doba, kdy nám to natřou. S tím jsem se taky už několikrát setkal. Svůj příběh nám ale svěřují i lidé, které jen trápí svědomí. Krátce před svojí smrtí mi popisovali, za jakých okolností se k udávání dostali, že vnímali svojí situaci bezvýchodně a chtěli využít nabízené cesty, jak si zařídit pohodlnější život. Nejeden z nich mi řekl, že je mu to líto a že si tím zkazil život. Bohužel ale převažuje u bývalých fízlů a donašečů názor, že taková holt byla doba. Osobní charakterové selhání vylučují.

A dostanou se podle Vás komunisté opět k moci? Platí výrok, že historie se opakuje?

Komunisté či jiní darebáci. Dříve nebo později ano. A ten výrok platí i neplatí. To, co se děje, je vždycky jiné, ale přitom můžeme vidět historické paralely. Přítomnost neexistuje bez minulosti a bez znalosti minulosti nemůžeme předvídat. Tvrdím, že ten okřídlený výrok „kdo nezná svou minulost, je nucen ji opakovat“ dává smysl jakožto morální apel. Takže by měl podle mě znít „chovejme se tak, jako kdyby se historie mohla opakovat“. Určité tendence a podobnosti s dobou před rokem 1989 nelze nevidět. Přehnaná loajalita k těm, kdo jsou zrovna u moci, nedostatek odvahy ve veřejném životě, bezzásadovost, nenávist k náboženským či etnickým menšinám stejně jako rozšířená česká xenofobie mají určitě kořeny i v době komunistického experimentu.

3677646:article:true:true:true

Dnešní politická atmosféra těmto odpudivým vlastnostem spíš nahrává. Někteří podnikatelé nám třeba řeknou, že by Paměť národa rádi podpořili. Jenže mají obavu, když rýpeme do Babiše, že by mohli mít problémy. Ale také jich naštěstí moc není. V lidech také přetrvává shovívavost k totalitnímu komunistickému režimu, zvlášť k době normalizace. Jezdili do Jugošky, měli zajištěnou rekreaci, na Vánoce kolekci, na ulicích nebyli bezdomovci a nebyl problém s uprchlíky. Děsivý omyl. Lidé zapomínají nesvobodu té doby a na zločiny, které komunisté páchali.

Ale o KSČM teď nejde. U ní aspoň víme, s kým máme tu čest. Horší jsou údery z jiných a nečekaných stran. Třeba mě mrzí, jak se zachovala ČSSD. Současná společenská atmosféra tvoří podhoubí, ze kterého nová totalita v nějaké nové podobě klidně vyklíčí. Tvoříme tu pekelný guláš ze strachu z uprchlíků, nenávisti k Evropské unii a NATO, přesně to zadělává na pěkný malér. Naštvaní, vystrašení lidé zmanipulovaní fake news, které se dnes šíří doslova virovou rychlostí, mají prostě sklon hledat jednoduchá řešení. Není divu, že lidé nacházejí útěchu u populistů. Stačí jim říci, že tohle všechno vyřeším, když mi do toho ostatní nebudou kecat, Parlament je žvanírna a zdržuje mě od makání. Omezíte veřejnoprávní média, ty nejčtenější si koupíte, šlápnete na krk občanskému sektoru – neziskovkám, zkomplikujete spolkaření, podnikání začnete masivně kontrolovat a zčásti i ovládat. Přesně tak se rodí diktátoři a totalitní režim.

Když se zeptáte lidí, co pro ně znamená svoboda, tak většina řekne, že „dělat si co chce“, a k tomu potřebujete peníze. Pro diktátora je tak nejsnazší lidem naslibovat bohatství a bezpečnost, ve skutečnosti pak všechny ožebračí a ohrozí. Podívejte se třeba na Venezuelu. Jedna z nejbohatších zemí na ropu a jak tam vypadá onen slibovaný ráj na zemi – socialismus? To bohatství pro každého? Lidé tam umírají hlady. Milion lidí ze země prchnul jen za posledních pár let, denně se snaží utéct pět tisíc zoufalých lidí. Jak tento diktátorský režim reaguje? Uzavírá hranice a pronásleduje oponenty.

Link

I když se Vám už podařilo nasbírat tisíce vzpomínek, je přesto osobnost, kterou jste zaznamenat nestihli, a mrzí Vás to?

Těch je obrovské množství. A mrzí mě to moc. Škoda, že jsme s Pamětí národa začali tak pozdě, až v roce 2001. Jeden z úplně prvních pamětníků, za kterým jsem se vydal, byl nesmírně zajímavý válečný veterán z východní fronty druhé světové války, vězeň gulagů a politický vězeň. Žil v Karlových Varech a já jsem se na ten rozhovor hrozně těšil. Když jsem za ním přijel, tam řekl mi, že si to rozmyslel, že nechce, ať se obrátím na tiskového mluvčí obce legionářské. Dodnes mě mrzí, že jsem mu nedokázal vysvětlit, o co nám jde. Nestihli jsme například Rudolfa Pernického, legendárního parašutistu z války a bývalého politického vězně, nebo osudy třeba pátera Josefa Zvěřiny nebo Jiřího Dienstbiera staršího. S Václavem Havlem jsme natočili jen asi hodinu, ale pak už mu nebylo dobře a k dalším setkáním nedošlo. Máme tak zdokumentované jen jeho vzpomínky na dětství a mládí. Ale i dnes takřka denně někdo vzácný a důležitý pro Paměť národa zemře a my ho třeba sice máme mezi těmi, které chceme oslovit, ale už je pozdě, nestihli jsme ho. Je nás málo a nemáme dost peněz, abychom se rozšířili. Skládáme rozpočet na Paměť národa především ze soukromých darů.

Zaznamenáváte pouze vzpomínky přímých účastníků událostí, nebo třeba v případě jejich úmrtí zpovídáte i potomky a příbuzné?

Řada příběhů na Paměti národa přináší svědectví o někom jiném, se kterým vypravěč trávil část života a vzpomínky na něj může předat. Třeba s generálem Heliodorem Píkou jsme mluvit pochopitelně nemohli, ale s jeho synem Milanem ano. Dáváme prostor i příbuzným, ale vždy pečlivě zvažujeme, protože zaznamenat a zpracovat něčí paměti stojí několik tisíc korun. Je důležité si ale uvědomit, že i děti politických vězňů nesou samy velice silné svědectví o životě, který byl tím utrpením maminky nebo tatínka zásadně poznamenaný.

V poslední době se často mluví o tom, že společnost je rozdělená. Co nebo kdo ji rozděluje?

Žijeme v době, kdy dostávájí opět nemalý prostor různé ideologie založené na násilí. Na jedné straně v globálním měřítku to je jistě islamismus, politický islám. Na druhé straně hlásají násilí ti, kteří volají po boji proti islámu a uprchlíkům. A ještě navíc se zaštitují křesťanstvím. Právě ti stejně jako islamisté ničí demokracii nebo ji chtějí takzvaně „řídit“. Někteří politici promyšleně šíří nenávist a manipulují, ti ostatní často přizvukují. Dost to připomíná dobu, kdy se rodila masová podpora komunismu. Co jiného než násilí proti nějaké menšině hlásá marxistická nebo nacistická ideologie. Principy jsou podobné. Vždy jsou založené na nenávisti k nějaké skupině třeba majetných lidí, sudeťáků, židů, cikánů, věřících, homosexuálů… Politici si vědomě a účelově s nenávistí zahrávají, přiživují je – nenávist vůči uprchlíkům, náboženským menšinám, takzvaným. „pravdoláskařům“, „pražské kavárně“. To vytváří strašně nebezpečné klima nenávisti. Stačí dost málo, abyste paušálními polopravdami skupinu pomluvili a už máte své voliče, kteří vás v boji proti nim následují.

Diktátor si v tu chvíli obléká uniformu, opentlí se krvavými symboly. Ano, symboly je dost prozrazují. Všimněte si třeba, jaké klikyháky, odkapávající písmo používají třeba neonacisté, kapely jako Ortel, šibenice na náměstích, placky s přeškrtnutou mešitou... A také jak mluví. Používají arogantní útočné fráze nadřazenosti a pohrdlivost, odmítají chodit do diskuzí. To přeci známe z minulosti. Třeba: „Nevyšším přáním je vůle lidu!“, „Kolik ti je, aby ses do toho pletl?“ a „Politické neziskovky rozkrádají stát.“ Jen mimochodem, jedinými politickými neziskovkami jsou samy politické strany. To, že někdo z neziskových organizací kritizuje vládnoucí garnituru, je přece zcela v pořádku, je to přirozený demokratický a sebevědomý občanský postoj, který ovšem strašně vadí arogantním politikům opilým mocí.

Link

Myslíte, že Češi se nedokázali vyrovnat s minulostí?

Důležité je osobní vyrovnání. V rodinách se minulost mnohdy raději ani neotvírá, zůstává tabu. Pokud se člověk s tím, co se dělo, nevyrovná, nesrovná se a nevyjasní si, co bylo špatně, může i příště zaváhat. Jiný druh vyrovnávání se s minulostí, která s tím osobním a společenským souvisí, je soudní vyrovnání, spravedlnost. To se nepodařilo a napravit se to už nedá. Generace bývalých politických vězňů odchází a spravedlnosti se dočkali jen ve výjimečných případech. Je to hrozná tragédie. Bohužel je to i tím, že se tady režim držel tak dlouho, takže zajistit důkazy po několika desítkách let je prostě těžké nebo takřka nemožné. Problém je také v tom, že soudci často měli v rodině nějakého komunistu, byli vychovávaní v komunismu, nebo sami měli stranickou knížku. Jak mohou nezaujatě soudit? Dneska platí, že kde není žalobce a obžalovaný, není ani soudce. A tak o zločinech a bolesti, kterou nacisté a komunisté způsobili, lze už jen vyprávět. A to je taky hodně důležité, abychom nezapomněli.

Je tedy podle Vás český národ národem bez paměti?

Zdá se mi, že český národ je spíše hlavně národem pragmatiků, kteří se snadno vzdávají principů, protože nám to přinese určité výhody, komfort a klid. Podle mého i to je důvod, proč vítězí ANO, dřív klausovská ODS. A také tím pádem není problém vládnout s komunisty, i když voličům slibovali, že to nikdy neudělají. Voliči jsou holt také pragmatici. Pod heslem „stabilní vláda“ nebo „lepší komouši než okamurovci“, se ovšem skrývá touha po moci doprovozená působivým politickým marketingem. Lidé se rádi nechávají nakrmit heslem „bude líp“, a bodrým vystupováním. Tisíce lidí pana Babiše nekriticky miluje. Zeptejte se jich proč? Odpovědi vás dost překvapí. Třeba: „Je už dost bohatý, takže nemusí krást.“ nebo „Myslí to s námi dobře. Rozumí nám.“ „Zatočí s politickými zločinci, co nás tu osmadvacet let okrádají.“ Jsou jim jedno jeho podvody třeba s Čapím hnízdem, koncentrace moci, estébácká minulost. Proč to tolerují? Proč ho volí? Protože to dělají taky. Přemýšlí, jak obejít finanční úřad, získat peníze na úkor někoho jiného a ještě mít škodolibou radost, že se to tak povedlo. Čtyřicet let se tady kradlo. Říkalo se, že kdo nekrade, okrádá rodinu. Lidem to poničilo charakter. Demokracie je slabá, když nemá dost politiků a dost voličů charakterních, chytrých a vzdělaných, kterým jde o princip.

Link

Nedávno jste publikovali výzkum, podle kterého polovina mladých lidí netuší, co se stalo v roce 1938. Máte nápad, jak by se ta situace dala zlepšit?

Máme třeba projekt Příběhy našich sousedů. Ten spočívá v tom, že žáky a studenty učíme, jak hledat a zpracovávat zajímavé osudy. Ukazujeme jim, jaké dobrodružství mohou při hledání příběhů zažít a jak úžasné je mluvit se starými lidmi a objevovat jejich životy. Na závěr půlročního projektu pak studenti vystoupí před publikem, kterému převypráví pamětníkův příběh a řeknou, co při tom objevili zajímavého. Zjistí tak nejen něco o historii. Projekt Příběhy našich sousedů sbližuje generace – tu mladší a nejstarší. Dědečkové a babičky se setkávají s mladými lidmi a obě dvě generace si na sebe udělají čas. Starý člověk vypráví svůj příběh a i děti – tedy žáci a studenti – jim říkají o svém pohledu na svět. Nejednou jsme se setkali s tím, že vznikla velká přátelství, děti chodí k pamětníkům pravidelně, pomáhají jim, a třeba je učí jak zacházet s mobilem nebo počítačem. Pamětníci mají radost, když vidí, že jejich příběh nebude zapomenutý a posloužil něčemu dobrému. A studenti zase vidí, že staří lidé jsou úžasní, a mají životní zkušenosti. Nevím přesně, jak změnit výuku systémově, ale tvrdím, že do výuky patří příběhy. Byli jsme přizvaní, abychom diskutovali nad takzvaným Rámcovým vzdělávacím programem, ale myslím, že to je jen základ, doporučení ministerstva. Zásadně záleží na učitelích a jejich snaze a ta, jak se zdá, roste.

Nyní chystáte velkou výstavu ke stému výročí založení republiky. Umístit ji chcete na Letnou do podzemních prostor pod bývalým Stalinovým pomníkem. Proč zrovna tam?

Stalin je úžasné místo. Je tam podzemní sloupová síň s neuvěřitelnými možnostmi vystavování. Něco podobného v Praze nenajdete. V podzemí budeme vyprávět příběhy z války a komunismu a v další části se návštěvník stane dokonce svědkem bitvy o Anglii z kokpitu pilota RAF, přenesme ho prostřednictvím animovaných triků do dobytčího vagonu, na samotku 50. let, do ulic 21. srpna 1968 a na Národní třídu 17. listopadu 1989. Stalin je místo úžasné i svým horizontem nad Prahou. Postavíme na něm padesát metrů dlouhou a pět metrů vysokou zeď symbolizující rozdělenou společnost, jakoby berlínskou zeď, symbol totalitních režimů.

3744652:article:true:true:true

Stalin je uprostřed krásného parku. Když se zajedete podívat do zahraničních muzeí o totalitních režimech, bývají obklopeny zelení. Člověk se ztiší a je připravenější nechat se vést příběhy do minulosti. Mimochodem v Polsku za posledních tuším pět let vznikly nejméně čtyři muzea reflektující totalitní režimy, jedno se zabývá Solidaritou, druhé druhou světovou válkou, třetí historií polských židů a tak dále. Každé z nich je v obrovských a nesmírně architektonicky zajímavých a oceňovaných stavbách, hlavní moderní expozice jsou v podzemí. A každé stálo přes miliardu. U nás takové muzeum chybí, vynechám-li památník Vítkov s výstavou plnou vitrín. Chtěli bychom zde vytvořit Institut Paměti národa. Nyní ale chystáme na onom místě, kde by podle mě mohlo takové expoziční místo a zdaleka ne tak drahé vzniknout, velkou výstavu ke stému výročí republiky. Chceme používat nové technologie, videomapping, působivé instalace vyprávějící příběhy a přinášející svědectví o 20. století. Chceme ukázat, že to umíme a že by to stálo za dlouhodobou expozici.

Link

Jak dlouho výstava na místě bude?

Výstava potrvá do té doby, dokud nám to úřady povolí. Zatím máme svolení od 1. října do poloviny prosince. Co bude dál, o tom rozhodne nová politická reprezentace Prahy.

Jak se vám daří výstavu financovat?

Skučíme. A všechno se snažíme umenšit, zlevnit. Máme spoustu nápadů, ale nemáme dost peněz. Například je potřeba desítky velmi výkonných projektorů, abychom mohli pracovat s celým prostorem. Musíme vestavět do podzemí tunely. Na realizaci projektu sbíráme peníze na našich webových stránkách www.nastalina.cz. Zájem přispěvatelů je zatím největší od vzniku Post Bellum a Paměti národa. Lidé už nám poslali více než tři miliony korun. Přispěli i větší donátoři. Další tři miliony nám poskytl magistrát a v tuto chvíli nám chybí asi dva miliony do ideálního stavu. Každá koruna je pro nás teď vzácná. Dary nejsou jen úžasnou pomocí, ale obrovskou vzpruhou, že o co se snažíme, má smysl a veřejnost o to stojí. Za to moc děkuji.

 35718