Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Rusko se chová jako v 19. století, EU by si měla vzít příklad z Izraele, říká bezpečnostní expert

Rusko se chová jako v 19. století, EU by si měla vzít příklad z Izraele, říká bezpečnostní expert

„Po válce si evropské země řekly: pojďme to dělat jinak – prostřednictvím spolupráce. A funguje to. Rusko ale vzbuzuje dojem, že tamní politici takovouto lekci ještě nedostali. Nacházejí se v mentálním nastavení 19. století a nedokážou pochopit, že spolupráce je vždy výhodnější,“ říká v rozhovoru pro INFO.CZ slovenský odborník Matúš Halás, který přes dva roky působil na vojenské akademii v Estonsku, kde vyučoval vojáky NATO strategická studia. Proč je těžší výuka vojáků než studentů? A jak se bránit ruské hybridní válce?

Jací jsou vojáci NATO studenti?

Jsou jako studenti na každé jiné škole. Pokud je přednáška poutavá, všichni poslouchají a snaží se něco naučit. Rozdíly tam ale přeci jen jsou. Vojáci, kteří školu navštěvovali, byli buďto mladí kadeti, nebo starší důstojníci na úrovni majorů nebo dokonce plukovníků. Tím pádem to není jako na vysoké škole, kdy k vám na kurz přijde student, který je jako prázdný papír a můžete ho naučit cokoliv. Tito lidé už mají nějaké zkušenosti – někteří byli na misích v Afghánistánu nebo Iráku. Mají svůj názor na svět a mezinárodní politiku a to je ten největší rozdíl – že hovoříte s někým, kdo už má reálné zkušenosti ze života a často i z bojů. A to je výzva.

Kdo je Matúš Halás?
Vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Komenského v Bratislavě, doktorandské studium pak dokončil na FSV UK v Praze. Do roku 2015 působil jako odborný asistent na Ústavu evropských studií a mezinárodních vztahů v Bratislavě. O rok později se stal přednášejícím na vojenské akademii Baltic Defence College v estonském Tartu. Letos v létě se stal novou posilou týmu Ústavu mezinárodních vztahů v Praze, kde se stal vedoucím Centra evropské bezpečnosti.

Říkáte, že mnozí z vojáků, které jste učil, mají zkušenosti z Afghánistánu a dalších zahraničních misí. Neměl jste někdy pocit, že takzvaně poučujete poučené?

Ani ne. Mnozí z nich totiž nemají žádný background v sociálních vědách – to znamená, že se předtím pohybovali jen na taktické úrovni, vy se je ale snažíte naučit něco strategického. Tam už potřebují vědět něco o politice, mezinárodních vztazích, jak funguje konkrétní společnost nebo něco ze sociologie.

Vojáci, které jsem učil, byli často starší – na úrovni majorů jsou přibližně třicátníci, u plukovníků to jsou často padesátníci. A když mě poprvé uviděli, mohl u nich vzniknout dojem: Ha, tenhle mladý nám přišel přednášet. Oni ale potřebují vidět, že víte, o čem mluvíte. A pokud vidí, že se vyznáte a dáváte jim nějaké příklady z praxe, díky kterým lépe pochopí, co se jim snažíte vysvětlit, začnou vás respektovat.

Řekl byste tedy, že to je jednodušší, nebo těžší vyučovat někoho, kdo už má zkušenosti z reality, než třeba studenty na vysoké škole?

Podle mě je to těžší, protože člověk si musí dávat svým způsobem pozor na to, co říká. Musí počítat s tím, že mluví k někomu, kdo už není ta prázdná stránka. Na druhou stranu to je ale velmi obohacující a každý vyučující by to měl zažít.

Infografika: výdaje na obranu zemí NATOInfografika: výdaje na obranu zemí NATOautor: info.cz

Je něco, co jste se naopak naučil vy od nich?

Určitě. Pokud učíte na klasické univerzitě, věnujete se teoriím, při práci s vojáky ale musíte naprosto všechno ilustrovat na příkladech. Nemůžete jim přednášet jen o nějakých abstraktních pojmech, které nedokážou uplatnit v praxi. To je velmi dobrý trénink pro každého vyučujícího, protože to ocení i studenti na vysokých školách.

Jak taková výuka vojáků NATO vypadá? Jsou zde třeba nějaká praktická cvičení?

Přednášky jsou většinou krátké – kolem 40 minut. Pak je přestávka, aby si mozek odpočinul, a následuje diskuse, při které mají vojáci často možnost hovořit s hostujícími přednášejícími, nebo jsou vojáci rozděleni do dvou skupin a musí řešit konkrétní úkoly – například jak vysvětlit rok 1999 a zásah NATO v Kosovu.

Dostal jste od vojáků na svou výuku nějakou zpětnou vazbu?

Ta bývá poměrně institucionalizovaná. Každý má možnost hodnotit jednotlivé kurzy, obsah přednášek nebo způsob prezentace. A fungovalo to dokonce tak, že pokud vojáci chtěli vidět vlastní známku, museli nejprve ohodnotit daný kurz.

Co vojáky zajímalo nejvíc? Jaká témata to byla?

To bylo velmi různorodé – podobně jako v případě studentů klasické vysoké školy. Protože i vojáci samotní mají nejrůznější zkušenosti – byli tam vojáci z námořnictva, piloti helikoptér, tankisti, logistici, ale i lidi ze zpravodajských služeb nebo ministerstva obrany. A každého zajímalo něco jiného. Někoho kybernetická bezpečnost, jiného zase například vliv brexitu na bezpečnost.

Násilí na novináříchNásilí na novináříchautor: Info.cz

Pokud hovoříme o rozdílech – jsou znatelné rozdíly mezi vojáky podle toho, z jaké země pocházejí?

Nevím, do jaké míry můžu být politicky nekorektní… Ale je poměrně velký rozdíl mezi vojáky, kteří pocházejí z členských států NATO a zemí z Partnerství pro mír – to znamená země jako Ukrajina, Arménie, Ázerbájdžán, Gruzie a Moldavsko, kterých bylo asi deset procent. U nich byl velký rozdíl, pokud tedy v minulosti nestudovali na Západě. Vůbec třeba nechápali, co je špatné na plagiátu – pro ně to je běžná praxe.

Pak tam by rozdíl i v jazykových schopnostech – například Estonci neměli s výukou v angličtině absolutně žádný problém, ale například starší důstojníci ze střední Evropy a zemí visegrádské skupiny s angličtinou problémy mohou mít, protože s ní nepřichází do kontaktu každý den.

V estonské akademii jste skončil v letošním roce, kdy jste nastoupil do Ústavu mezinárodních vztahů v Praze. Proč jste z Estonska odešel a proč právě do Česka?

V Estonsku jsem učil dva a půl roku, s manželkou jsme ale chtěli být blíž ke střední Evropě, protože se nám před dvěma měsíci narodil syn. Prahu znám dobře z dob doktorandského studia a tohle byla příležitost.

Tento týden uplyne půl roku od vraždy slovenského novináře Jána Kuciaka a jeho partnerky. Jaká je dnes nálada na Slovensku?

Na Slovensku už dva a půl roku nežiji, proto těžko říct. Na druhou stranu moje manželka je novinářka, mám proto na danou věc jiný pohled než většina populace. Podle mě se ale bude dost věcí měnit v následujících parlamentních volbách a nepřepokládám, že by došlo na volby předčasné.

Některé změny lze ale sledovat už dnes. Prezident Kiska například oznámil, že už nebude znovu kandidovat. Vznikají i nové strany, což souvisí s tím, co se událo. Preference hlavní koaliční strany SMER klesly, ale stále se udržuje kolem 20 procent. Takže je těžké předpovídat, jak volby dopadnou.

Po vraždě Jána Kuciaka se na Slovensku rozjela velká podpora novinářů. Trvá zde i nadále, nebo se situace vrací do starých kolejí?

Záleží, na koho se zaměříte. Jsou politici, kteří jsou schopni o novinářích říct něco, co by politik nikdy neměl vypustit z úst – ale to platí nejen na Slovensku, ale i v Česku nebo ve Spojených státech. Záleží teda na tom, co to je za politika a z jaké strany pochází. Já si nicméně myslím, že pozice novináře v jakékoliv demokratické společnosti je naprosto klíčová a nezastupitelná, protože populaci přináší informace, které by podle některých politiků měly raději zůstat pod povrchem.

Rusko zamrzlo v 19. století

V ÚMV jste se stal vedoucím Centra evropské bezpečnosti. Co je podle Vás největší hrozba, které Evropa čelí?

Podle mě jsou dvě. Ta první se dá vyjádřit geograficky poměrně jednoduše – je to východní křídlo NATO a ohrožení ze strany Ruska. Druhá je poměrně těžko geograficky vyjádřitelná. Někdy se to definuje jako jižní křídlo a je spojená s nelegální migrací a takzvaným obloukem nestability, kam spadá severní Afrika, Sahel až po oblast Blízkého východu. Často to proniká ale mnohem hlouběji a jsou s tím spojené teroristické útoky, které se dějí i ve Švédsku, Německu, Francii nebo Británii.

Nelegální migrace je v současnosti velké téma, které se v Evropské unii řeší a návrhy jsou různé. Jak by se to mělo řešit podle vás?

Nejsem expert na migraci, ale jednoznačně se musí najít společné evropské řešení. Protože pokud to budou chtít země řešit každá po svém, k ničemu nedospějí a problém se bude pouze přesouvat z jednoho státu na druhý. Jednotlivé státy se nesmí vzájemně ignorovat – nemůžeme ignorovat to, co říkají na jihu EU, ani to, co říká Francie s Německem, ale ani názory střední Evropy. Je nutné hledat nějaký průnik.

Hovoříte také o hrozbě přicházející z Moskvy. Jak tuto hrozbu vnímáte vy – poté, co jste dva roky strávil s vojáky NATO v Estonsku, které bere Rusko jako přímé ohrožení? Vnímáte ji třeba nějak intenzivněji?

Musím říct, že ani ne. Já jsem měl svůj názor na to, co Rusko dělá, dávno před tím, než jsem šel do Estonska. A tento názor se výrazným způsobem nezměnil. Rusko dělá věci, které spíše odpovídají 19. století než dnešní době. Země Evropské unie se po druhé světové válce díkybohu naučily, že hrubou vojenskou silou toho v Evropě skutečně příliš nedokážeme. Po válce si evropské země řekly: pojďme to dělat jinak – prostřednictvím spolupráce. A funguje to. Rusko ale vzbuzuje dojem, že tamní politici takovouto lekci ještě nedostali. Nacházejí se v mentálním nastavení 19. století a nedokážou pochopit, že spolupráce je vždy výhodnější.

Jak tedy s ruskou hrozbou bojovat – je cestou vojenská síla, nebo snaha přimět Moskvu ke spolupráci?

Pokud má někdo nastavené myšlení tímto způsobem a bazíruje na respektu, který je podepřený vojenskou silou, těžko ho přesvědčíte, aby s vámi spolupracoval. Odpovědí na ruskou hrozbu by tedy mělo být odstrašení. Na úrovni konvečních zbraní odstrašení proti Sovětskému svazu vždy fungovalo – to samé, jen o úroveň níž, by bylo potřeba přenést do dneška.  Je proto zapotřebí aktualizovat koncept odstrašení tak, aby fungoval proti současným hybridním hrozbám.

720p 360p
Tady je Putinovo! Jak se z judisty a agenta KGB stal vládce, kterému leží u nohou celé Rusko?

Jak se proti těmto hybridním hrozbám a šíření falešných zpráv z Ruska bránit?

To nejsou jen falešné zprávy – tam spadají i hrozby v oblasti energetické bezpečnosti, propaganda, kybernetické hrozby, nelegální překračování hranic a mnoho dalších věcí. Podle mě tu je jeden zářný příklad, ze kterého bychom si do budoucna mohli vzít ponaučení a to je Izrael, který se snaží budovat odstrašení na této nekonvenční úrovni už několik desítek let.

Po jeho vzoru by mělo odstrašení fungovat – vím, že tady je červená linie a pokud ji překročím, dostanu od druhé strany přes prsty. Skvělým příkladem toho, jak by to mělo fungovat, bylo vyhoštění desítek ruských diplomatů po aféře Skripal. Nemůžeme si ale myslet, že to tímhle skončí. Přijdou další útoky v oblasti kybernetické bezpečnosti, energetická krize a podobně. A opět musí okamžitě přijít reakce, abychom ruskou stranu naučili, že dělat některé věci se nevyplatí. A to je dlouhodobý proces.

Jaká je podle vás strategie, kterou tedy Rusko vede proti Evropě? Například ukrajinský velvyslanec v Česku Jehven Perebyjnis v rozhovoru pro INFO.CZ před nedávnem řekl, že šířením falešných zpráv si Rusko připravuje půdu k další agresi, jako tomu bylo v případě Ukrajiny. Může být podle vás takováto teorie správná?

Pokud se ptáte na to, zda by se mohl scénář z Donbasu nebo Krymu opakovat i v Evropě, to si nemyslím. Jednak v rámci Evropské unie funguje článek o kolektivní pomoci 42(7) a především článek 5 Washingtonské smlouvy v rámci NATO. Druhá věc je, že pokud by Rusové chtěli, mohli Pobaltí obsadit už dávno. Poměr vojenské síly zde totiž výrazně hraje ve prospěch Ruska. NATO nemá v oblasti vojenské jednotky ani techniku, které by byly schopné Pobaltí ochránit. Nic takového jako ruská invaze se tu ale nestalo. Buď tedy odstrašení funguje, nebo ani Rusko nemá zájem něco takového podnikat.

Velvyslanec má ale pravdu v tom, že tu hybridní válka opravdu probíhá a tady odstrašení nefunguje. Odstrašení funguje na té konveční úrovni, proto se v Pobaltí nic neděje a žádné obsazení, jako tomu bylo v případě Krymu, pravděpodobně ani nebude. Na hybridní úrovni to tak ale není a nasvědčují tomu i akce ze strany Ruska. Například když tehdejší americký prezident Barack Obama v Tallinnu prohlásil, že Spojené státy a NATO stojí za Estonskem, druhý den byl do Ruska unesen agent estonské tajné služby. To byl jasný signál, že to odstrašení na hybridní úrovni nefunguje. Proto budou takové akce stále probíhat.

Co je tedy cílem Ruska – rozložit a oslabit Evropskou unii?

Čím slabší Evropská unie a NATO, tím líp pro Rusko. Tím snáz Moskva prosazuje vlastní zájmy.

Evropa je v současné době kvůli migrační krizi rozdělená, příští rok navíc z unie odejde Velká Británie. Jak Evropu znovu stmelit? Může Evropu sjednotit hrozba z vnějšku – jako je právě ruská hrozba nebo nepředvídatelná politika Spojených států po nástupu Donalda Trumpa?

To jsou jen jednotlivé faktory, které k tomu mohou přispět. K nastartování integrace v nových oblastech může přispět i současná americká administrativa, pokud se vyostří nějaký obchodní spor, jako se momentálně děje mezi Spojenými státy a Čínou. Může k tomu výrazně přispět i odchod Velké Británie z EU. Před nedávnem bylo schválené zřízení velitelství EU pro vojenské operace, proti kterému Británie dlouhodobě vystupovala, s jejím odchodem ale ke schválení nakonec došlo. Vedle brexitu tu je ale celá řada dalších faktorů, jako je například i nelegální migrace, které mohou k obnovení evropské integrace přispět.

 

 

Šokující zjištění vědců: Pokud nejíte sladké, ohrožujete vlastní zdraví

Diety chudé na sacharidy, jako je například Dukanova nebo Atkinsova dieta, jsou velmi módní, zvláště pro své rychlé a výrazné účinky. Tyto diety omezují či vylučují ze stravy všechny sacharidy, včetně rychle vstřebatelných cukrů (obsažených třeba v moučnících) a pomalu vstřebatelných cukrů (jsou například v chlebu, těstovinách či rýži). Stoupenci takové diety vyřazují z jídelníčku rovněž ovoce a zeleninu. Jejich strava naopak obsahuje hodně proteinů a tuků. To je ovšem nebezpečná volba.

Diety chudé na sacharidy, jako je například Dukanova nebo Atkinsova dieta, jsou velmi módní, zvláště pro své rychlé a výrazné účinky. Tyto diety omezují či vylučují ze stravy všechny sacharidy, včetně rychle vstřebatelných cukrů (obsažených třeba v moučnících) a pomalu vstřebatelných cukrů (jsou například v chlebu, těstovinách či rýži). Stoupenci takové diety vyřazují z jídelníčku rovněž ovoce a zeleninu. Jejich strava naopak obsahuje hodně proteinů a tuků. To je ovšem nebezpečná volba.

Výzkum profesora Macieje Banacha z Lodžské univerzity ukazuje, že dieta chudá na sacharidy představuje v dlouhodobé perspektivě riziko pro zdraví. Tým vědců sledoval 11 let více než 24.000 dobrovolníků, mužů i žen. Všichni drželi dietu, ale nikoli stejnou. Když vědci zjistili jejich zdravotní stav, životní styl a výživu, srovnávali rizika předčasné smrti.

Link

Účastníkům studie, kteří nejedli sacharidy, hrozilo o 32 procent vyšší nebezpečí, že zemřou o šest let dříve, než ti, jejichž strava obsahovala hodně sacharidů. Riziko, že člověk podlehne kardiovaskulární chorobě, vzrostlo o 50 procent, jestliže dotyčná osoba konzumovala málo sacharidů či dokonce žádné. U rakoviny bylo riziko o 30 procent vyšší.

Studie také ukázala, že osobám s normální váhou, které se rozhodly držet takovou dietu, hrozilo větší riziko předčasného úmrtí než lidem obézním. Výsledky se potvrdily i poté, co bylo přihlédnuto ke konzumaci alkoholu, kouření, fyzické aktivitě či chorobám jako je vysoký krevní tlak.

Podle autorů studie nejsou tyto výsledky spojeny jen s nízkým přísunem sacharidů. Souvisejí zřejmě i se zvýšenou konzumací proteinů a tuků. Podle Světové zdravotnické organizace (WHO) nadměrná konzumace červeného masa a uzenin bohatých na cholesterol a nasycené tuky přispívá ke vzniku některých druhů rakoviny, zejména střev a konečníku. Tyto látky mají rovněž na svědomí kardiovaskulární choroby. Navíc může hrát roli i snížená konzumace minerálních látek a vitamínů.

Link

Francouzská Národní agentura pro bezpečnost potravin (ANSES) varuje před "klinickými, biologickými a psychickými dopady" spojenými s odtučňovacími dietami. Vzhledem k nedostatku některých živin mohou nastat problémy s kostmi či s metabolismem. V dlouhodobé perspektivě tyto diety vedou k bludnému kruhu, kdy člověk znovu nabere shozené kilogramy.

Jestliže jsou diety chudé na sacharidy v krátkodobé perspektivě účinné, jsou dlouhodobě riskantní a neměly by být doporučovány, varuje profesor Banach. Je totiž důležité nevynechávat jeden druh potravy. Sacharidy, proteiny a tuky jsou pro stravování nezbytné. Podle nutričních poradců je výživová potřeba člověka pokryta, jestliže se strava skládá z asi 50 procent sacharidů, 20 procent proteinů a 30 procent tuků.

-1