Restaurační lockdown je existenční hrozba a temné poselství pro rozpočty

 FOTO: Tomáš Krist / MAFRA / Profimedia

Martin Maňák

14. 10. 2020 • 11:30
KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Opětovné uzavření hospod a restaurací znovu otevírá otázku vztahu babišovského státu vůči (nejenom) této skupině podnikatelů. Kompenzace pro firmy zasažené státními restrikcemi zůstávají v mlze, nemluvě o nejasných dopadech na už tak hluboce schodkové státní rozpočty letošního a příštího roku.

Vláda v rámci „posledního pokusu“ o zastavení koronaviru zavřela v Česku hospody a restaurace, s menšími výjimkami pro hotelové restaurace a s možností „okénkového“ výdeje. Tento „restaurační lockdown“ je zatím na tři týdny, což v součtu s jarním, ještě delším uzavřením provozu představuje nálož, jež hrozí nevratnými škodami. Nemělo by se přitom zapomínat na totální uzavření dalších komerčních aktivit typu fitness center, aquaparků a podobně. Důležitým faktem je, že restaurace a hospody jsou otloukánkem od samého nástupu Babišova hnutí ANO k moci před sedmi lety. Vzpomeňme zavedení elektronické evidence tržeb v roce 2016, jež byla do značné míry zosnována právě proto, aby zatočila s údajnými nekalostmi v restauracích.

Část veřejnosti tehdy jásala, jak stát „konečně a po zásluze zúčtoval s částí podnikatelů“. Zaznělo ale i mnoho varování, že EET nedává smysl, je v podstatě kontraproduktivní, aniž by měla skutečné přínosy pro kohokoliv. K čemu jsou dnes státu ony stovky nových zaměstnanců přijatých na obsluhu celého systému? Čas a koronavirus oponou trhnuly. Vláda v podstatě ze dne na den už podruhé v roce zavřela podnikatelům „kšeft“ a hostinští se ocitli ve vážném ohrožení, proti němuž byla EET jen štábním cvičením.

Nejde o to prvoplánově odsoudit současné uzavření restaurací a jiných „volnočasových“ byznysů. Účinnost a epidemiologický přínos těchto radikálních sektorových opatření ukáže až budoucnost. Kardinální je nyní otázka přežití sektoru služeb v čele s restauracemi. Zvláště když uvážíme, že význam neprůmyslových (respektive nevýrobních) typů podnikání pro ekonomiku je ve skutečnosti mnohem větší (jejich podíl na HDP činí cca 60 %), než se domnívají i někteří významní politici.

Bez ohledu na filozofické, politické a jiné principiální pohledy na rozporuplnost podpůrných zásahů státu do ekonomiky, v tomto konkrétním případě musí vláda podnikům uzavřeným kvůli epidemii kompenzovat utrpěné škody. Čím dříve, tím lépe, neboť mnohé provozovny, pokud rovnou nezavřely, začínají mluvit o propuštění zaměstnanců, které nemají z čeho platit. A to ani nemají jistotu, že opatření nebudou znovu a znovu prodlužována.

I když vládní představitelé dlouho nepřišli s uceleným jasným plánem pomoci, schválili dnes příspěvky na komerční nájmy; smysl jistě dává i odpuštění sociálních odvodů za zaměstnance a daňové úlevy, jež by alespoň částečně vynahradily všechny restriktivní újmy dopadající už roky na tento byznys. Za samozřejmý první vstřícný krok vůči (nejenom) hospodám lze jistě považovat i zrušení EET. Zásadní je, aby s dotčenými podnikateli vláda dlouhodobě mluvila narovinu a dala jim jasné vyhlídky - ujištění, že v tom nejsou sami a že jim bude škody a výdaje nějak kompenzovat. Pokud ne, utrpí nejenom jednotliví podnikatelé, ale celá ekonomika.

Na tomto místě musíme dodat, že vláda peníze nevytváří kouzelným proutkem, ale jen z velké části přerozděluje to, co vybere od lidí. Případné kompenzace nebudou ze svých kapes platit ministři ani poslanci, nýbrž – z velké části – daňoví poplatníci. A to je problém. Případné daňové úlevy mají samozřejmě dopad do státního rozpočtu, což přenáší pozornost na klíčový zákon, který určuje mantinely hospodaření státu. Ten se ocitá pod mnohonásobným tlakem nejasných změn a nestálých okolností.

Pomineme-li celou negativní stránku věci, bylo od vlády nakonec prozíravé, když si deficit letošního rozpočtu z původních mínus 40 miliard nechala už na jaře navýšit až na 500 miliard Kč, jakkoliv je tato suma deprimující. Je možné, že podzimní covidový úder uštědří výdajům větší ránu, než se před pár týdny zdálo. Každopádně má nyní vláda – formálně vzato – dostatečný deficitní polštář na záplatování nových děr a ztrát. Rozhodně se nemůže vymlouvat na to, že by neměla peníze na restart zastavených sektorů ekonomiky. Pochopitelně nejde o reálně existující zdroje, jsou to zdroje dluhové, které si opět půjčujeme z budoucnosti.

Nepředvídatelné uzavírání celých podnikatelských sektorů s sebou nese temné poselství i pro rozpočet na příští rok. Ten dnes existuje ve dvou diametrálně odlišných variantách, kdy na jedné straně se krčí oficiální „přízemní“ verze se schodkem 320 miliard, nezahrnující dopady zrušení superhrubé mzdy či zavedení kurzarbeitu. Proti tomu se rýsuje větší bratříček, který zmíněná opatření zahrne a jehož deficit se kvůli tomu vyšplhá na zhruba 400 miliard. Není přitom známo nic o tom, že by navrhovaný rozpočet na rok 2021 počítal s prostředky na případné další významnější koronavirové kompenzace, ať už postiženému podnikatelskému sektoru či skupinám obyvatel, zasaženým třeba dalšími školními výlukami apod.

Jako by nejistoty kolem vládního hospodaření nebylo dost, do toho všeho ještě odbory žádají zvýšení platů všem zaměstnancům veřejného sektoru. A zaměstnavatelé zase apelují na to, aby vláda vznikající deficity neřešila zvyšováním daní. Přitom je všem jasné, že stávající vládní koalice ve svém repertoáru nemá a nikdy mít nebude odvahu k úsporám a podobným finančně a voličsky nepopulárním krokům. Najdou se sice ministři (například Lubomír Zaorálek), kteří alespoň našli odvahu k veřejné omluvě za selhání vlády při řešení koronavirové krize. K tomu je však nutné dodat, že zejména tato vláda selhala především v minulosti, kdy se v době ekonomických hodů vrhla s veškerou politickou vehemencí na zjevné, ale zcela neúčelné represe vůči skupinám podnikatelů, namísto toho, aby se raději soustředila na „represe“ vůči sobě sama. Tedy na snahu o efektivní systémové úspory ve výdajích a na rozumnou redukci bobtnajícího státu a jeho závazků vůči svým zaměstnancům a nespočtu voličských skupin. Za nulovou politickou odvahu v minulosti platí dnes. Nejvíce to ale – jako vždy – odnesou nikoliv politici a státní aparát, nýbrž ekonomicky aktivní lidé a daňoví poplatníci.

SDÍLET