Fotky, které se dostanou na kůži i pod kůži, vystavuje Canon v Karlíně

Nové technologie tu otevírají svět vizuálního umění všem. Fotografie vytištěné metodou vícevrstvého reliéfního tisku a UVgel inkousty Canon umožňují návštěvníkům cítit texturu a detaily obrazu. Tato inovativní technologie přidává fotografii nový rozměr a umožňuje i zrakově postiženým zažít její krásu hmatem. Výstava je přístupná zdarma 24 hodin denně na venkovním prostranství u budovy Fragment Karlín, na Rohanském nábřeží v Praze 8 – poblíž metra Invalidovna.

Marketingem hýbou příběhy. Svůj příběh tak má pečivo i trenýrky. Fotografie na výstavě Svět nevídaný, příběh k tomu, aby se vás dotkly. Navíc se můžete vy sami dotknout jejich povrchu. Teď se ale začtěte pod něj.

Afghánské děvče na fotografii držitele Pulitzerovy ceny nevidí chaos a krystalickou chudobu okolo sebe. V tradičním oděvu šalvar kamíz levandulové barvy září štěstím. Stačí ji k tomu růžový balónek. Všechno kolem je nepodstatné. 

„Fotku jsem pořídil v únoru 2014 v chudé čtvrti na okraji Islámábádu, kde žije mnoho afghánských uprchlíků. Strávil jsem tam roky, snažil se proniknout do jejich světa, získat důvěru a respekt. Teprve potom jsem mohl skrz objektiv nahlédnout do jejich každodenních životů,“ popisuje Muhammed Muheisen, dvojnásobný držitel Pulitzerovy ceny za reportážní fotografii a řady dalších mezinárodních ocenění.

Tyto děti nemají přístup k věcem, které považujeme za samozřejmé, ať už je to elektřina, tekoucí voda nebo vzdělání, přesto si dokážou hrát a nacházet radost v maličkostech.

„Moje práce v Pákistánu, při které zachycuji každodenní životy afghánských dětí, mě inspirovala k založení neziskovky Everyday Refugees Foundation, která pomáhá uprchlíkům získat základní vzdělání. Postavili jsme školu „Odvaha“ poblíž místa, kde jsem pořídil tento snímek. Podle mé zkušenosti při konfliktu děti trpí víc než kdokoliv jiný. Protože si nemohou vybrat, kde se narodí, nebo okolnosti, do kterých se narodí,“ dodává fotograf.

Fotografie zachycuje pozoruhodný příběh Hvaldimíra, světoznámé běluhy severní, a nepravděpodobné pouto, které navázal s bývalým velrybářem: platonickou lásku, čelo na čelo, úsměv na úsměv. Běluha rybáře překvapila při rybolovu v severním Norsku. Spíše byste na ni natrefili o 800 kilometrů dále u Špicberků.  

Ještě větším překvapením byl ale postroj, který obepínal její tělo a zarýval se hluboko do kůže. Bylo na něm napsáno „Vybavení Petrohradu“. V následujících měsících se kytovec, kterého pojmenovali Hvaldimír, potuloval po severním norském pobřeží, navštěvoval přístavy a vyhledával lidi. Lovil telefony, které lidi upustili do vody, a hrál s nimi aport.

Najednou o něm mluvil celý svět, sociální sítě šílely, lidé se předháněli v teoriích, odkud se Hvaldimir vzal. Podle některých pochází z akvária, jiní spekulovali, že to byl ruský špión. Ať už byl odkudkoli, Hvladimir si pozornost užíval. Na rozdíl od rybáře Joara, kerý se po skončení lovné sezóny odstěhoval domů, tisíc kilometrů daleko.

Scéně světoznámé fotografie dominuje severní bílý nosorožec s kolosální hlavou s malým hrbolem místo rohu. Nosorožec Súdán byl posledním žijícím samcem severního bílého nosorožce na planetě. Do roku 2009 žil v ZOO Dvůr Králové. Po návratu do Afriky o něj pečovala speciální ochranka. Pro jeho vlastní bezpečí mu byl uříznut roh. Zvrácená víra v léčivou moc nosorožčího rohu přivedla tato zvířata na pokraj vyhubení. Zemřel v roce 2018. 

Na výstavě Svět nevídaný můžete nahmatat hrubou strukturu jeho kůže. Těžko ale hapticky pocítíte odhodlání, které mají ve tváři vepsaní jeho strážci v uniformách. Jeden z nich majestátní zvíře něžně hladí. Tichou bdělost doplňuje úcta.

„Tuto fotografii Súdána jsem pořídil v keňské rezervaci Ol Pejeta. V srdci africké divočiny představují hranice mezi člověkem a přírodou často nesnadné soužití, ale tato fotografie vypráví jiný příběh: o oddanosti, odhodlání a křehkosti nejmajestátnějších tvorů naší planety. Žádný z těchto mužů nemá univerzitní titul, nejsou to vědci, před žádným z jejich jmen nestojí slovo profesor. Přesto z nich čas strávený se Súdánem udělal odborníky.

Skutečnost, že si uvědomují, že severní bílý nosorožec je pravděpodobně odsouzen k zániku, dodává jejich roli ochránců ještě větší vážnost. Súdán byl nakonec 19. března 2018 utracen. Tento stařešina svého druhu podlehl degenerativním změnám ve svalech a kostech a nakonec se již nedokázal postavit na nohy.

Dnes probíhá program, který zkoumá možnost obnovy poddruhů pomocí vzorků spermatu a vajíček – uchováno je 29 embryí severního bílého nosorožce. Pokud se podaří najít cestu zpět, mohlo by to změnit pravidla hry. Ale nesmíme dopustit, aby vědecký vývoj snížil naši ostražitost vůči všemu, co v přírodě zatím ještě existuje,“ upozorňuje autor fotografie Brent Stirton, hlavní fotograf společnosti Getty Images.

Mužské ruce otočené dlaněmi vzhůru s hlubokými vráskami sice vykazují neklamné známky stáří, ale nevypadají křehce nebo zranitelně. Naopak, vyzařuje z nich síla. Jejich přívětivá poloha naznačuje laskavost a moudrost. Patří Henriku Davenschotu Augustovi, kterému bylo v době, kdy byla fotografie pořízena, 100 let. 

Fotografie holandského moderátora a fotografa Humberto Tana je součástí série 100 lidí starších 100 let, které fotografoval v Nizozemsku i ve svém rodném Surinamu. Vždy šlo o portrét, snímek rukou a fotografii, která zachycovala způsob jejich života. Název kolekce „Zítra to bude lepší“ odkazuje k optimismu, který z nich vyzařoval. 

„Připadalo mi fascinující, že zatímco roky zanechávají stopy na zbytku našeho těla, naše ruce si často udržují svou integritu déle. S fotografovanými jsem udělal rozhovor, abych se dozvěděl více o tom, kdo jsou, kdo byli a o jejich filozofii života a dlouhověkosti. Věřím v sílu starších lidí a moudrost, kterou mohou předávat. Často jsou přehlíženi, podkopáváni nebo dokonce marginalizovány. A to není správné.

Můžeme se od nich hodně naučit. Tak si promluvte se svými prarodiči. Zeptejte se jich, kdy byli šťastní. Zeptejte se jich, zda měli v životě strach. Zeptejte se jich, jestli ještě mají sny. A zeptejte se jich, co je jejich život naučil. A inspirujte se,“ nabádá autor Humberto Tan.

Nevidomý a neslyšící autor fotografie Ian Treherne se narodil s Usherovým syndromem 2. typu, vzácným onemocněním s progresivní degenerací zraku a sluchu. Že přestává vidět mu lékaři sdělili v 15 letech. 

„Přemohl mě strach i naléhavost a cítil jsem potřebu vidět a dělat co nejvíc. Díky vytrvalosti, odvaze a houževnatému odhodlání jsem si šel za svým cílem být fotografem. Být slepý je nejistá cesta, doslova i obrazně,“ popisuje fotograf, který nevzdal svůj sen. 

Fotí černobíle, protože v dětství rád sledoval němé filmy. Narodil se totiž naprosto hluchý. Musel o to více zapojovat představivost.

Objektem fotografie je handicapovaná modelka Olivie Deaneová, která ve svých 14 letech ztratila pravé oko kvůli rakovině – retinoblastomu. Nemoc se obvykle vyskytuje u dětí mladších pěti let, takže je nejstarší osobou, které byla tato vzácná nemoc diagnostikována.

„Olivia mi pověděla, že své chybějící oko na sobě miluje nejvíc. ‚Přinutilo mě udělat všechno to, čeho jsem v posledních letech dosáhla,‘ řekla přímo. Stejně jako Olivia, i já přijímám své postižení a dělám z něj nástroj své práce. Jako nevidomá osoba jste neustále škatulkováni. Moje vzpurná povaha vždy odmítala, aby se nechala omezovat vnímáním jiných lidí. Nemohu popřít, že být slepý je těžké, ale inspiraci vidím ve všem,“ dodává Ian Treherne.

Další podnětné fotografie můžete zdarma zhlédnout, osahat si je a pomocí QR kódu si poslechnout příběh, který se za nimi skrývá, na venkovní výstavě Svět nevídaný v Karlíně.