Georges Kars ve Zlaté huse: Výstava „Svátky smyslů“ na vás zapůsobí jako zjevení

Slyšel jsem ten příběh poprvé až ve výše zmíněné galerii, ale hluboce na mě, stejně jako na mé přátele, zapůsobil: Na konci druhé světové války – nejstrašnější ze všech válek, a že jich bylo – se významný český malíř židovského původu Georges Kars po mnoha marných pokusech (v pondělí 5. února) z ženevského hotelu konečně telefonicky dovolal do Čech, do rodných Kralup, plný obav a strachu o svoji rodinu. Aby se dozvěděl, že jsou všichni mrtví – „peklo holocaustu“ si vybralo krutou daň. 

Zdrcen touto strašlivou zprávou, neschopen slova, přešel Kars napříč pokojem, otevřel okno a spáchal skokem z pátého poschodí sebevraždu. Strašné polední minuty života a strašný konec, pro jaro a léto posledního válečného a prvního mírového roku bohužel nikoli nepříznačný. 

Tolik štěstí, ale i bolesti, zmaru a beznaděje tehdy ovlivňovalo lidské životy; válka, jak dobře víme, v myslích mnoha lidí v květnu (v Evropě), respektive v září 1945 (v Asii a v Pacifiku) ani zdaleka neskončila.

Co tomuto tragickému finále života Georgese Karse předcházelo? Jak stojí na webových stránkách galerie, jež ve stručnosti představují výstavu jeho děl, Jiří Karpeles byl člověk, který „se ocitl ve správnou dobu na správném místě“. 

Na svět přišel v neděli 2. května 1880 v Kralupech nad Vltavou a měl přitom štěstí. Židovsko-německá rodina (otec Vilém či Wilhelm a matka Rosa, rozená Raudnitzová) patřila k majetným obyvatelům středočeského měst(ečk)a či města. 

Otec se věnoval obchodu s obilím a byl majitelem prosperujícího parního mlýna – tedy, řečeno s Josefem Škvoreckým (a Janem Zábranou v jejich detektivkách z meziválečné a protektorátní Prahy), k příslušníkům „koupěschopných občanských tříd“. Jiří, čtvrtý syn, od roku 1906 už nikoli Karpeles, nýbrž Kars (rodina si změnila jméno) se proto mohl odmalička věnovat kromě školy i svým vlastním zájmům.

Podle učitelů i přátel projevoval od dětství výtvarné nadání a všechno směřovalo k tomu, že nastoupí na uměleckou dráhu. Po absolvování nižšího reálného gymnázia Jiřímu již zmíněné rodinné majetkové poměry umožnily studovat na jedné z nejlepších evropských výtvarných akademií v bavorském Mnichově v čase jejího velkého („císařského“) lesku, konkrétně u profesora Franze von Stucka (1863–1928).

Mimochodem i on byl, stejně jako Kars, mlynářským synkem a do šlechtického stavu byl povýšen za své umělecké zásluhy až v roce 1906. Spolu s Wilhelmem Trübnerem (1851–1917) byl jedním ze zakladatelů tzv. Mnichovské secese – slavnější Berlínská secese vznikla již v roce 1891 a Trübner se k ní připojil v roce 1901.

O tom, jak nadaní studenti se na mnichovské výtvarné akademii na přelomu 19. a 20. století scházeli, svědčí nejlépe to, že Karsovými spolužáky byli mimo jiné budoucí světoznámý malíř Paul Klee (1879–1940) anebo bulharsko-americký malíř Jules Pascin (1885–1930), jehož několik obrazů je na výstavě, o níž bude řeč níže, rovněž k vidění a jenž proslul zejména jako autentický pozorovatel (i „uživatel“) pařížského nočního života a světa tamních kurtizán.

Ve druhé polovině nultých let minulého století – tedy v čase, kdy v západní Evropě vrcholila báječná doba a civilizace fin de siècle (v nejširším slova smyslu od devadesátých let 19. století do první světové války; termín byl poprvé použit ve francouzském žurnálu Le Décadent v roce 1886) – Georges Kars hodně cestoval, zejména po Pyrenejském poloostrově, kde se setkal s dalším malířem, Juanem Victorianem Gonzálesem-Pérezem, známým jako Juan Gris (1887–1927) a kam jej to „táhlo“ mimo jiné za uměním.

Mezi Karsovy oblíbené autory patřil například Diego Rodríguez de Silva y Velásquez (1599–1660), dvorní malíř španělského krále Filipa IV. a geniální představitel vrcholného baroka, jehož si velmi cenili i modernisté, především z okruhu impresionistů.

Nebo Francisco José de Goya y Lucientes (1746–1828), jenž byl pro změnu portrétistou španělských králů Karla IV. a Ferdinanda VII., ale také svědkem a malířem hrůz napoleonských válek; i on našel velké zastánce mezi impresionisty.

A ještě jedna poznámka: Kars se do Španělska ve dvacátých a ve třicátých letech opakovaně vracel, a dokonce si zde pořídil letní byt a dům na pořeží Středozemního moře v městečku Tossa de Mar nedaleko Barcelony, kde mohl nerušeně pracovat.

Během první světové války se Georges Kars vrátil do rodných Čech, kde nastoupil – stejně jako spousta dalších mladých mužů z jeho generace – do rakousko-uherské armády. Zúčastnil se krvavých bojů na válečné frontě v Haliči a padl zde do ruského zajetí. 

Po návratu domů,  naštěstí na rozdíl od mnoha jiných ve zdraví, pak nemohl nadaný, nikoli nemajetný a již z předválečných časů dokonale europeizovaný malíř skončit jinde než v Paříži, kde žili – alespoň na čas – všichni, kteří v evropském a světovém umění (ať už výtvarném či jiném) něco znamenali. 

Nejlepší představu o životě v hlavním městě Francie mezi dvěma světovými válkami si uděláte, přečtete-li si geniální, posmrtně vydané a bohužel nedokončené vzpomínky Ernesta Hemingwaye (1899–1961) s názvem Pohyblivý svátek (A Moveamble Feast; 1964), případně jeho stejně skvělou novelu (či spíš už román?) Fiesta (The Sun Also Rises; 1926).

Georges Kars se v Paříži, na Montmartru, kde se poprvé usadil již v roce 1908, kdy ve výtvarném umění „vrcholila kubistická revoluce“, přátelil nejen s příslušníky mezinárodní avantgardní komunity nazývané Pařížská škola (École de Paris), což nebyla žádná instituce, ale skupina umělců všech možných oborů a profesí, jež spojovaly příslušnost k již zmíněné avantgardě a pobyt ve městě nad Seinou. 

Karsovi byli blízcí jak básník Guillaume Apollinaire (1880–1918), tak malíři Marc Chagall (1887–1985), Chaïm Soitime (1893–1943) nebo již zmíněný Juan Gris. 

Spřátelil se i s Mauricem Utrillem (1883–1955), synem malířky Marie-Clémentine „Suzanne“ Valadonové (1965–1938), se spisovatelkou a – řekněme – organizátorkou společenského života Gertrude Steinovou (1874–1946), jejíž výtečný portrét „vystřihl“ Hemingway ve výše zmíněném Pohyblivém svátku... a s mnoha dalšími umělci a zajímavými lidmi.

Čas od čase se Kars, naturalizovaný Francouz, jenž se po krátkém ovlivnění kubismem profiloval hlavně jako malíř neoklasicismu, ve své době poměrně úspěšný, a to i komerčně, vracel do Čech. V roce 1937 mu dokonce Spolek výtvarných umělců Mánes, založený v roce 1887, uspořádal výstavu. 

Německá hrozba a propuknutí války ale Karsovi nedovolilo v Čechách zůstat, a proto odjel znovu do Francie a usadil se v Lyonu. Následně ale musel před nacisty znovu utéct, tentokrát do Švýcarska, kde žil se svou sestrou nedaleko Curychu. O jeho tragickém životním finále v Ženevě jsem psal už na začátku tohoto textu...

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.