RECENZE MICHALA BORSKÉHO I Šest vítězství ve Velkých cenách ani zdaleka nevystihuje jeho stopu v dějinách motorsportu. Gilles Villeneuve byl ztělesněním čisté, nespoutané vášně a člověkem, který pro miliony fanoušků i samotného Enza Ferrariho popřel zákony fyziky. Do kin přichází kanadský životopisný snímek Villeneuve: Zrození šampióna, který se překvapivě vyhýbá lacinému parazitování na jeho tragické smrti v Zolderu. Místo toho servíruje poctivé, syrové drama o chudém klukovi, který začínal za volantem staré Škody Octavia, kočoval s rodinou v rozpadlém karavanu a nezlomnou houževnatostí se probil až do kokpitu vzpínajícího se koně z Maranella.
Když mi bylo asi 12, měl jsem v pokojíčku na zdi velký kalendář se závodními Ferrari a celý rok jsem jej měl otevřený na květnovém listu s fotkou Gillese Villeneuva v rudém Ferrari 126 C, jak vítězí ve Velké ceně Monaka 1981.
Podle knížky Miloše Kováříka Nejrychlejší rakve světa jsem si pak fixkou vedle fotky připsal nadpis kapitoly o nevelkém Kanaďanovi s velkým srdcem: „Ten, který se nebál smrti a jmenoval se Villeneuve“. Chtěl jsem být jako on, a místo toho o něm jenom píši.
Divoké srdce
Ve světě Formule 1 existují dva druhy legend. Ti, kteří sbírali tituly jako na běžícím páse s chladnou kalkulací šachových velmistrů, a pak ti, jejichž jména jsou vytesána do paměti fanoušků čistou, nespoutanou vášní. Gilles Villeneuve patřil podbně jako Tazio Nuvolari či Stirling Moss k té druhé, podstatně vzácnější kategorii.
Za kanadského sportsmsana číslo jedna všech dob je na severní polokouli obecně pokládán hokejista Wayne Gretzky. Věhlas Gillese Villeneuva je ale možná ještě globálnější – a stačilo mu k tomu docela málo času i bodů do tabulek. Svým bojovým naturelem a bezprostřední povahou si vydobyl místo v srdcích milionů fanoušků po celém světě v době, kdy neexistovaly žádné sociální sítě a obraz televizorů byl značně zrnitý a nejčastěji černobílý.
Niki Lauda o něm jednou řekl: „Miloval jsem na něm téměř všechno, byl to ten nejbláznivější vlčák, jakého jsem na tratích Velkých cen potkal. Navíc byl ale citlivou a sympatickou osobností. Tato kombinace z něj činila úžasnou lidskou bytost.“ Villeneuve byl skutečně odzbrojujícím způsobem upřímný a nedotčený ve svém jednání se zbytkem světa.
Kdo si kladl otázku, jak může své rudé dvanáctiválcové Ferrari přivést do driftu ve třísetkilometrové rychlosti, zapomínal, že tenhle ďábel s tváří anděla to dovede ze zvláštních důvodů: ještě před tím, než začal usedat do monopostů, byl po dva roky mistrem světa v závodech sněžných skútrů, už v šesti letech řídil starou fordku svého otce a po demolici rodinného pontiacu musel nastoupit coby řidič desetikolových náklaďáků ve strýcově lomu, s nimiž smykem vybíral zatáčky kolem řeky.
Nezapomenutelné hrdinské kousky servíroval pak necelých pět sezon na přelomu 70. a 80. let fandům formule 1 za volantem rudých vozů z Maranella. Enzo Ferrari k němu od počátku choval silné city a několikrát jej přirovnal k velkému Nuvolarimu, svému nejmilejšímu jezdci ze 30. a 40. let.
Když Gilles v roce 1982 tragicky zahynul při tréninku na Velkou cenu Belgie, plakal pro něj celý motoristický svět. Příběh zrady Didiera Pironiho, která nepřímo vedla k nešťastné a zbytečné havárii, je dobře vykreslen v dokumentu Villeneuve Pironi: Racing's untold tragedy – podívat se na něj můžete na kanálu Sky, vřele doporučuji ke shlédnutí. Teď už ale k novému filmu, protože o kariéře Gillese Villeneuva si toho všude přečtete mraky.
Z oktávky do Ferrari
Nový kanadský životopisný snímek Villeneuve: Zrození šampióna (Villeneuve: l'ascension d'une légende) režiséra Yana Lanouette Turgeona se však překvapivě vyhýbá tomu, k čemu by laciný hollywoodský instinkt sváděl nejvíce: neparazituje na jeho tragické smrti v belgickém Zolderu. Místo toho divákům servíruje poctivé, syrové a nesmírně emotivní drama o tom, jak se chudý venkovský kluk z quebeckého zapadákova jménem Berthierville probil až k audienci u samotného Enza Ferrariho.
Příběh začíná scénou, která dokonale definuje Gillesovu náturu: patnáctiletý mladík si tajně půjčuje tátův zbrusu nový Pontiac Grande Parisienne a v nočním lijáku s kamarády zkouší, kde leží limit obřího amerického osmiválce. Záběr na tachometr ukazující 174 km/h střídá brutální aquaplaning a čelní srážka se sloupem elektrického vedení.
Auto je na odpis, otec ale překvapivě tolik nezuří a oceňuje dvě věci – že synek zůstal celý a že měl odvahu se přiznat. Za „odměnu“ mu věnuje roztřískané staré auto, kterým není nic jiného než stará česká Škoda Octavia – ty se na přelomu 50. a 60. let do Kanady skutečně vozily.
Příhoda s nehodou každopádně v očích mladého Gillese nezažehla strach, nýbrž doživotní posedlost. Paradoxem osudu se pak nechá najmout na brigádu k energetické firmě, aby kopal díry pro nové sloupy a vydělal si na první vlastní závodní vůz.
Film ani poté vůbec nesleduje nablýskaný „efjedničkový“ paddock, ale syrově zablácený a promrzlý quebecký venkov začátku 70. let. Sledujeme Gillese na sněžných skútrech – disciplíně, kde si osvojil svou pověstnou schopnost vodit stroj v neustálém smyku za nulové adheze. V té době se také rodí ústřední emocionální osa filmu: vztah s jeho životní láskou Joann (skvělá Rosalie Bonenfant).
Následuje vyčerpávající a finančně drásavý postup přes Formuli Ford do Formule Atlantic. Film vykresluje motorsport bez romantických příkras. Kluk z obyčejné rodiny ladiče pian (sám na klavír výborně hrál stejně jako na trubku) kvůli závodění zastavuje rodinný dům a neustále balancuje na hraně osobního bankrotu.
Mladá rodina, která vsadila úplně všechno na Gillesův úspěch, věčně nemá ani cent: žijí v rozpadajícím se obytném voze, s nímž kočují od závodu k závodu spolu s malými dětmi (včetně batolete Jacquese, budoucího mistra světa). Mimochodem, zvyk cestovat po závodech karavanem jim vydržel ještě zkraje angažmá v F1.
Zlomový moment přichází v roce 1976 na městském okruhu v Trois-Rivières. Do Kanady tehdy dorazila čerstvá hvězda F1 James Hunt. Gilles britského playboye a mistra světa v identickém monopostu naprosto deklasuje. Ohromený Hunt po návratu do Evropy okamžitě volá šéfovi McLarenu Teddymu Mayerovi s jedinou větou: „V Kanadě je kluk, kterého prostě musíte posadit do auta.“
V roce 1977 následuje legendární debut na okruhu Silverstone ve starším McLarenu M23, kde Gilles v tréninku předvede sérii hodin, ale ani jednou nerozbije vůz. Prostě jen zkouší, kde jsou jeho hranice, což bylo pro jeho styl typické.
McLaren Kanaďana přesto z nepochopitelných důvodů neangažuje a příležitost tak využívá Enzo Ferrari, který se ve Villeneuvovi okamžitě zhlédl. Podpisem smlouvy s legendární stájí film také končí.
Fyzické závodění místo digitální sterility
Největší devízou filmu je jeho formální pojetí. Režisér Turgeon pracoval s rozpočtem okolo 18 milionů kanadských dolarů, což je – ve srovnání se stomilionovými hollywoodskými produkcemi podobných filmů formátu Rush nebo Ford vs. Ferrari – almužna.
Omezení však proměnil v přednost. Místo digitálního CGI pozlátka nasadil do akce funkční dobové repliky a kamery ARRI Alexa s anamorfickou optikou zavěsil na trubkové rámy těsně nad asfalt a sníh. Výsledkem je strhující fyzický zážitek, kde cítíte vibrace řvoucího motoru sněžného skútru i formule, smrad spálené gumy a reálnou odstředivou sílu v zatáčkách. Jasně, není to Le Mans ani Grand Prix, ale na dnešní poměry udělali tvůrci maximum možného pro závodnickou autenticitu bez zbytečných příkras a wow efektů.
Rémi Goulet v hlavní roli podává životní výkon. Když pominu fakt, že je Villeneuvovi až neuvěřitelně podobný, nehraje závodníka jako mramorový pomník, ale jako tvrdohlavého, tichého a lehce asociálního kluka, jenž jako by vždy srůstal se strojem, který právě řídí.
Vynikající je i Rosalie Bonenfant v roli Joann – není pouhou pasivní manželkou plačící v boxech, ale rovnocenným partnerem, která drží rodinu pohromadě ve chvílích, kdy Gillesova posedlost hraničí s nezodpovědným hazardem se životy nejbližších. „Brzy se vrátím,“ říkává jí Gilles vždy těsně před startem.
Drobná zaváhání přebíjí strhující příběh
Kde film mírně ztrácí tempo, je jeho prostřední třetina. Režisér se místy až příliš křečovitě drží žánrových klišé chronologických sportovních biografií a nekonečné hádky o směnkách, půjčkách a sponzorských smlouvách začnou v polovině stopáže lehce unavovat na úkor dění na trati. Stejně tak některé vedlejší postavy z evropského zákulisí F1 působí lehce zkratkovitě a schematicky.
A ano – Škoda Octavia skutečně neměla dvoutaktní motor (jak tvrdí Gilles na rande Joann), reklamy na Shell v roce 1975 na okruhu Ferrari ve Fioranu nemají co dělat (firmu tehdy sponzoroval koncern Agip) a monopost, který tam Villeneuve před commendatorovými zraky testuje, skutečně není Ferrari 312 T2 ze sezóny 1977, ale nepodařená napodobenina jeho karoserie z 3D tiskárny, nabastlená na juniorskou formuli. Pro smysl a skvělý zážitek z překvapivě civilního, a proto velmi lidsky silného filmu, to ovšem není vůbec podstatné.
Villeneuve: zrození šampiona je v kontextu současné filmové produkce o motorsportu malým zjevením. Je to drsný, chlapský, ale přitom hluboce „člověčí“ film, který se bude líbit i těm, koho závody nezajímají a o nějakém Villeneuvovi nikdy neslyšeli.
Tím, že se tvůrci rozhodli vyprávět příběh o zrození, nikoliv o zmaru, složili kanadskému jezdci tu nejčistší možnou poctu. Neukázali ho jako oběť nebezpečného sportu, ale jako člověka, který dokázal přinutit celý svět uvěřit, že zákony fyziky pro něj neplatí.
Jen mimoděk potom vyčnívá fakt, že způsob, jakým se Gilles (ale třeba taky o něco dřív Niki Lauda) dopracoval do formule 1, tedy pouhou houževnatosti a naprostou vírou ve své schopnosti bez ohledu na finanční zdroje, už asi těžko někdo zopakuje.
V českých kinech bude mít film veřejnou premiéru ve čtvrtek 19.listopadu a nejsem asi sám z diváků novinářské projekce, která se konala o týden dřív, kdo kanadské dílko zařadí do panteonu nejkvalitnějších „autařských“ spektáklů.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ mezi své oblíbené zdroje na Google Zprávách. Děkujeme!
