Je jen málo dnešních čtyřicátníků až devadesátníků, kteří se nevozili na točně hustě dýmajícího kloubového autobusu, jemuž se přezdívalo také „Čabajka“, „Harmonika“ nebo „Ištván“. V Česku už jde o víceméně vyhynulý druh. Když chtěl největší guru přes Ikarusy v Evropě Milan Jiroš shánět náhradní díly v domovské vlasti autobusu, musel se dokonce naučit maďarsky. Jeho povídání a řidičské finesy jsme si v novém díle podcastu Auto Moto Borski užívali i v rodišti hrdiny filmu Marečku, podejte mi pero.
Řidič v umaštěném nátělníku kvedlá masivní „šaltpákou“ jako naběračkou v guláši a celý dlouhý kloubový autobus se různě vlní, skřípe a prohýbá. Já stojím na točně, kryté věčně proděravělou pryží, a vnímám všemi smysly pikantní vůni podzimní vlhkosti, rzi, oleje, spálené nafty a potu cestujících. Na dohled je prosecká estakáda a plochý šestiválec Rába vygraduje své snažení za mocného řevu, aby tu zákeřnou hůrku vůbec nějak zdolal.
Řidiči osobáků při nepříliš obtížném předjíždění narvaného Ikarusu linky 136 ve spěchu vytahují okénka, což jim stejně není moc platné, neboť hustý černý dým z výfuku maďarského samochodu proniká do útrob automobilů i kolemjdoucích.
Když jsme konečně na kopci, je tady zastávka před proseckým Priorem. „Kopněte mi tam do těch dveří někdo,“ zní jednoznačný povel z kabiny řidiče směrem k anonymní mase cestujících natlačené na stávkující vstupy do vozidla. Ozve se krátké zasyčení a rázné třísknutí plechu, jak stlačený vzduch pohánějící dveře přece jen vykoná svoji povinnost.
Lidé obtěžkaní igelitkami se mátožně vyvalí z vozu a cestou ke svým domovům periferně bezděky sledují vzdalujícího se souputníka jejich šedé každodennosti. Já však měl pokaždé pocit, že jsem v těch oblacích černého dýmu zahlédl něco mimořádného.
Tak nějak jsem jako náctiletý prožíval své jízdy autobusem, který se na československých silnicích stal svého času legendou. A dnes jsem se o něm dozvěděl úplně všechno.
