Kdo moc věří historickým pramenům, zabloudí. Kdo věří Jiráskovi, zabloudí dvakrát, říká Čechura

Pavel Vondráček

O tom, jak se žilo v raném novověku, většina lidí nemá moc valné mínění a po vzoru slavného románu Aloise Jiráska si automaticky vybaví dobu temna. Podle největšího českého experta na mikrohistorii, tedy na dějiny všedního života, Jaroslava Čechury se ale tyto představy značně rozchází s realitou. „Píše se třeba o tom, že ves celá ves lehla popelem. Tak si řekneme, kde všichni ti lidé žili? A pak zjistíme, že šlo hlavně o daně – vykázalo se, že ves lehla popelem a ona třeba vůbec nelehla. Když moc věříme historickým pramenům, tak často v historii zabloudíme. A když věříme Jiráskovi, zabloudíme dvakrát,“ říká Čechura v nové epizodě podcastu Maxim Pavla Vondráčka.

Když se řekne raný novověk, často si představujeme chudé lidi žijící v nevolnictví za velmi nízkých životních standardů. Jaká ale byla skutečná realita osmnáctého století v českých zemích? Historik Jaroslav Čechura v nové epizodě podcastu Maxim Pavla Vondráčka upozorňuje na to, že mnoho současných představ se značně rozchází s realitou. „Třeba představa, že ti lidé smrděli, je mylná. Už na přelomu 17. a 18. století existovalo něco jako voňavky přístupné i na venkově, lidé se tam chtěli přizpůsobit městu a dcery žádaly otce, ať jim na trhu takovou voňavku koupí. Stejně tak není pravda, že by lidé na venkově měli hlad. Měli dostatek potravin, představa, že by hladověli, je absurdní. Formuloval bych to tak, že město potřebovalo a venkov měl,“ uvádí věci na pravou míru Čechura.

Největší český expert na mikrohistorii popisuje i to, jak se v průběhu staletí příliš nezměnil přístup lidí k placení daní a již v době barokní se snažili berní předpisy obcházet. „I takové ctihodné instituce jako kláštery si udělaly svou statistiku, kolik tam měli řemeslníků. A když je měli vykázat do berní ruly, tak jich vykázali jen polovinu, protože se platilo za jednoho. Obecná morálka placení daní se tedy, jak vidíme, moc nezměnila, stále se hledají cesty, jak stát očůrat,“ vysvětluje Čechura s tím, že už v tehdejší době bylo běžné žít na dluh. 

„I stavitel rybníků Jakub Krčín běžně cestoval bez jediného krejcaru a nechával za sebou dluhy, které pak hradil jeho budoucí tchán. Když se vylovil rybník Rožmberk, vyvážely se z něj ryby do Rakous. Ale sedlák neměl patnáct zlatých na vůz ryb, prostě je naložil a odvezl, a oni to až po letech začali vymáhat po tom, kdo je dovezl třeba do Řezna a psalo se tamnímu biskupovi, ať to nějak zařídí. Tohle už lidé neobešli, ve finále to všichni zaplatili, byť po letech,“ uzavírá Čechura.

Jak to skutečně bylo s nevolnictvím? Proč je mylná představa o tom, že hrady a zámky vypadaly reprezentativně a jak se v průběhu let změnily vulgarismy? Poslechněte si celou epizodu.

SDÍLET
sinfin.digital