„Máme jen o kolečko víc,“ odpověděla Marcela Řasová v podcastu Maxim Pavla Vondráčka na otázku, čím se liší para dance od klasického tance. Marcela totiž tančí na vozíčku a ten vozíček má koleček rovnou pět, lépe se s ním pak zatáčí. „Sedět na něm není žádný komfort, je to docela drsný, protože nemám žádné bočnice a můžu se při otočce kdykoliv převrátit,“ říká Marcela, která sice trpí roztroušenou sklerózou, ale netrpí pesimismem a nedostatkem radosti ze života.
Zdravý člověk může tančit vždy a všude, ale vozík je trochu hendikep. „Zas tak velký rozdíl to není. Jenom musím dávat větší pozor, aby mi Marcela neujela,“ říká Jan Beránek, její chodící taneční partner, jeden z nejlepších českých profesionálních tanečníků a šéf tanečního studia Fuego Říčany.
V podcastu věnovaném zdánlivě minoritní záležitosti se dozvíte, kolik takový taneční vozík váží, v jakých situacích se může převrátit, jak se na vozíku určují kroky, jaký povrch klouže a na co si dávat největší pozor. „To, že nechodím, je sice fyzický hendikep, ale více mi vadí módní hendikep – nemůžu totiž používat ty krásné šaty s třásněmi – neustále se mi zamotávaly do kola,“ říká s jemnou ironií Marcela Řasová, která celou dobu podcastu odpovídá uvolněně, nesentimentálně a vyrovnaně. A také si na rozdíl od zdravých lidí na nic nestěžuje, má nadhled, nebere sama sebe vážně a je schopna přijímat větší dávky ironie a sarkasmu.
