„Je to tragický příběh, který musíme ještě zpracovat, protože na malé bílé pamětní desce umístěné u Karlova mostu je pouze napsáno, že mladý nadšenec zemřel devátého května při vítání Rudé armády,“ vysvětluje Jiří Porteš. Pamětní desky, pomníky, tabule nebo hroby jsou téměř všude. Na návsích českých, moravských a slezských měst, na fasádách domů, ve vestibulech domů, na hřbitovech nebo třeba v krajině u cest nebo zapadlé kdesi pod stromy. Jsou to hmatatelné vzpomínky na válečné konflikty, na časy bezpráví, na odpor proti totalitě, na bitvy i na tragické události vojáků v době míru. A nejen v Česku, ale i jinde ve světě, kam se český voják dostal.
Spolek pro vojenská pietní místa o nich shromažďuje informace, třídí je, katalogizuje, fotografuje, mapuje... Ale především k nim přidává příběh. Protože k čemu je pietní místo, když neznáme příběh obětí.
Jako byla například Božena Mačková. Ráno 6. května 1945, když už probíhalo Pražské povstání, se rozhodla odejít z krytu domů, aby uvařila oběd. Její muž byl v té době na barikádách a vrátil se v průběhu dopoledne, aby zjistil, zda je rodina v pořádku. V poledních hodinách třeskly rány, které usmrtily paní Boženu. Seděla tiše na židli, na klíně hrneček s polévkou, v ruce lžíci a vůbec se nepohnula. Když se k ní manžel, zraněný a zkrvavený na tváři, přiblížil, začala se kácet do jeho objetí. Plno krve. Měla průstřel hlavy a plic. Jejich syn v tu dobu seděl se sestrou na gauči vedle skříně, a díky ní a haldě stočených balicích papírů přežil.
Tento příběh a mnoho dalších příběhů se dočtete na webové stránce VETS.CZ, kterou provozuje právě Spolek pro vojenská pietní místa. Není to stránka veterinářů, jak by se mohlo na první pohled zdát, ale je to zkratka slova „veterans“.
Jiří Porteš v podcastu Maxim Pavla Vondráčka vysvětluje, jak Spolek pro vojenská pietní místa vznikl, jak dlouho funguje a kam směřuje. „Nejsem historik, mé zaměstnání ani nesouvisí s armádou a vojenstvím, ale zcela přirozeně mě zajímá historie a především příběhy. Vidím je všude, a stejně jako moji kolegové a spolupracovníci se jich snažím zaznamenat co nejvíce.
Třeba Antonín Hanuš. Má pamětní desku na Praze 1, v Jindřišské ulici, na budově Hlavní pošty, s lakonickým nápisem ‚Obětem nacismu‘ a datem 7. května 1945. Je tam příliš málo místa na příběh. Ale na naší stránce vets.cz se dozvíte, že se 7. května ukryl v zahradnickém domku (kolonie blízko ulice Na Strži) společně s dalšími českými a bulharskými bojovníky před vojáky Waffen-SS. Oddíl esesmanů je však objevil a přemohl. Následně byli na místě mučeni a poté zastřeleni,“ vypráví Jiří Porteš, jeden z hlavních tvůrců webu vets.cz a také jeden z mnoha stovek badatelů, kteří na webu vytvářejí obsah.
V podcastu se rovněž dozvíte, že na území Česka jsou pamětní desky i těch, kdo ve válečných konfliktech stáli na „špatné“ straně. Jako je například německé tankové eso Kurt Knispel, který padl 30. dubna 1945 ve Vrbovci u Znojma a jehož hrob na Ústředním hřbitově v Brně často osvětlují hřbitovní svíce.
Nebo také jak se stalo, že desítky let po válce vznikla pamětní deska dozorci koncentračního tábora, který zahynul při povstání vězňů a proč byla odstraněna, což je spíše taková anomálie. „My nejsme soudci a nechceme určovat, kdo si záznam na webu zaslouží nebo ne,“ vysvětluje Jiří Porteš vztah k historii, který se vytvářel ve Spolku v průběhu stovek diskuzí. „Některé příběhy u nás nenajdete, i když jsou známé, a to kvůli ohledu na rodinu,“ dodává Jiří Porteš a zmiňuje v této souvislosti příběh padlého partyzána, který si omylem stoupl při exekuci za zajaté Němce a byl zastřelen svými spolubojovníky. Nebo příběh protinacistického odbojáře, kterého zabil žárlivý manžel.
Jiří Porteš komentuje také situaci ohledně péče o válečné hroby v různých částech Evropy, jak se rekonstruují příběhy legionářů, jak se liší estetická úroveň pomníků z různých historických dob, komu patří a kdo financuje jejich obnovu. Nebo proč komunistický režim po válce toleroval pomníky padlým vojákům Wehrmachtu na Hlučínsku, kde se nachází nejstarší připomínka armády na území Československa a jaký je to paradox, že poslední legionář Alois Vocásek byl před druhou válkou členem fašizujícího hnutí Vlajka a ve věku 105 let se ještě snažil o očistu svého jména.
Jiří Porteš mluví klidně, soustředěně, s velkým zaujetím a ironicky – zvláště při odpovědi na otázku, zda i v budoucnu budou přibývat pamětní desky na válečné konflikty.
