Odtrženost od reality, akademičnost a neodpovědnost, to jsou podle architekta Jaroslava Wertiga hlavní neduhy památkové péče v Česku. „Památkáři mají ohromnou moc rozhodovat o věcech, které jim nepatří a za které nemají žádnou odpovědnost. Vadí mi i to, že co bychom měli mít každý v sobě – úctu k tomu, co tu zbylo a ke starším hodnotám – to delegujeme na nějakou instituci, ať se stará,“ říká Wertig v nové epizodě podcastu Maxim Pavla Vondráčka. Myšlenka památkové péče má podle něj smysl, praxe tuto myšlenku ale jen degeneruje. „Co se děje s historií, je pro mě fetišizace a modlářství. Trochu to nahrává podceňování současnosti. Hnus tu vzniká, i když máme institucionalizovanou památkovou péči,“ dodává Wertig s tím, že nastavení pravidel je potřebné, ale tato pravidla musí platit pro obě strany.
Podle Wertiga v architektuře stále dožíváme realitu druhé světové války a neuvědomujeme si, že v tomto ohledu vlastně ještě neskončila. „Podívejme se kolem sebe, kolik jizev tu ještě zůstalo. Byli jsme schopni utéct z města, ale uvnitř něj stále hnisají zarostlá rumiště po válce. Nejsme schopni a ochotni to nějak uchopit a dodefinovat, dokonce jsme si založili instituci památkové péče, která nám v tom brání,“ kriticky hodnotí současnou situaci Wertig.
Dle jeho názoru je současná podoba památkové péče neudržitelná. „Předposlední bienále architektury v Benátkách to mělo jako stěžejní téma – ukázali na mapě Itálie prostory chráněné památkovou péčí a dali to do kontrastu s tím, jak je společnost schopná či spíše neschopná se o to postarat. Ukázalo se, že je to neudržitelné. Společnost na to prostě nebude mít prostředky, jsou to ambice vymykající se schopnosti je naplnit,“ říká Wertig.
Jak bychom měli podle Wertiga reformovat památkovou péči? A co by pro nás v architektuře měla vlastně historie znamenat? Podívejte se na celou epizodu.
