KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | O schůzce, při níž 18. srpna v Bílém domě jednal prezident Trump jednal s ukrajinským prezidentem Volodymyrem Zelenským a se sedmi evropskými státníky, už byla napsána spousta slov. Co toto velkolepé, v moderních dějinách transatlantických vztahů nevídané politické „divadlo“ znamenalo a co přineslo? Navzdory tvrzením o tom, jak se evropští lídři ve snaze nerozzlobit Donalda Trumpa bezprecedentně ponížili, dopadla schůzka z jejich úhlu pohledu velmi dobře. Jaké pokračování a jaké konkrétní výsledky či výstupy bude mít, záleží jak na Trumpovi, tak na nich.
Co schůzce v Bílém domě předcházelo
Jednu věc je třeba alespoň ve stručnosti zmínit, ještě než se budeme věnovat washingtonskému „divadlu“. Jedná se o summit mezi Donaldem Trumpem a ruským prezidentem Vladimirem Putinem v aljašském Anchorage.
Řada komentátorů si všímala především toho, co bylo patrné na první pohled – jak Trump legitimizoval Putina na mezinárodněpolitické scéně a dodal mu na ztracené vážnosti, jak ruský ministr zahraničí Lavrov provokoval v mikině s nápisem CCCP a jak to vůbec bylo celé ubohé, nedůstojné a pro demokratický svět ponižující.
Britský levicový deník The Guardian příznačně napsal, že „Putin v Anchorage vyhrál“ a že „Zelenskyj a Evropa jsou nyní v mnohem nebezpečnější situaci“.
Skutečnost je složitější, než se na první pohled zdá. Předně – jak ukázalo předchozích tři a půl roku – dnešní americký prezident je jediný, kdo může válku na Ukrajině (ponecháme-li stranou samotného Vladimira Putina) ukončit.
Ani jeho předchůdce, demokrat Joe Biden (v Bílém domě v letech 2021–2025), ani evropští lídři nepostoupili ke kýženému příměří či k míru za celou tuto dobu ani o krok.
Vzhledem k tomu, že Biden ani Trump nebyli, respektive nejsou odhodláni/rozhodnuti řešit věc vojensky (ve smyslu dodat Ukrajině rychle takové množství zbraní, které by změnily poměr sil na bojišti, nemluvě o přímé účasti USA ve válce), nezbývá nic jiného než diplomacie.
Zrušení plánovaného společného obědu naznačuje, že setkání neproběhlo úplně podle očekávání
Aljašský summit obou prezidentů se konal právě proto, a jeho výsledky jsou podle očekávání rozporuplné. Jedno je nicméně jisté: ke shodě Trumpa s Putinem nedošlo a ani formální zdvořilost nemohla nic změnit na tom, že Trump odlétal z Anchorage poněkud rozladěn. Zrušení zvažovaného společného oběda a společné tiskové konference o tom vypovídá více než jasně.
Osobně nevylučuji, že – jakkoli to tak na první pohled nevypadalo – se dost možná Vladimir Putin dopustil chyby, když neprojevil vstřícnější postoj. Chyby, která jej může v budoucnu mrzet. Trump má sice k otevřeně protiruskému postoji stále daleko, jeho „víra v Putina“ ale znatelně slábne.
Kdo (ne)chyběl v Bílém domě a proč
Tato skutečnost byla patrná i během schůzky Donalda Trumpa s evropskými lídry v Bílém domě. Novináři a komentátoři na prvním místě probírali její složení a zdaleka ne všichni, zdaleka ne ve všech zemích, s ním byli „spokojeni“. Ve skutečnosti ale mohla mít tato schůzka jiný formát jen stěží. Pojďme se na to podívat podrobněji.
Když už se Donald Trump rozhodl takové setkání – jehož cílem, jak jej známe, byla mimo jiné a na jednom z předních míst jeho sebeprezentace (Trump je nesmírně samolibý, někdy až dětinský egomaniak a místo lomení rukama je třeba mít to na zřeteli a „pracovat s tím“) – vlastně uspořádat, bylo jasné, kteří evropští politikové na něm nemohou chybět. Pomyslný otazník vlastně „visel“ jen na jednom jméně.
Nezpochybnitelná byla přítomnost britského premiéra Keira Starmera. Velkou Británii a USA pojí již tři čtvrtě století tzv. „zvláštní vztah“ (Special Relationship; nenechte se mýlit, vztahy mezi oběma zeměmi už byly během tohoto období, například během Suezské krize v roce 1956, mnohem horší než dnes).
Starmer si navíc Trumpa při první schůzce v Bílém domě „získal“ – když mu přivezl pozvánku od krále Karla III. Ostrovní stát navíc není členem Evropské unie, takže „neblokoval“ místo pro někoho jiného.
Chybět nemohl ani Emmanuel Macron. Byť si o francouzském prezidentovi můžeme myslet cokoli, pořád je to ve světové politice „těžká váha“, která měla u jednacího stolu své místo.
Stejně jako spolkový kancléř Friedrich Merz, který si při první návštěvě Bílého domu Trumpa rovněž získal; je-li to možné o některém s evropských politiků s jedinou výjimkou říct.
Meloniová seděla od Trumpa na levé straně, Macron na pravé. Co to znamená v „řeči diplomacie“?
Onou výjimkou je italská premiérka Giorgia Meloniová. Na první, neznalý pohled přitom právě ona mohla v Oválné pracovně chybět: Itálie nemá ve srovnání s Británií, Francií a Německem zdaleka takovou politickou, ani ekonomickou sílu.
Na druhé straně ovšem, je-li někdo skutečně Trumpovým oblíbencem, je to právě Meloniová. Předně, šéfka italské vlády dávala vůči Trumpovi okázale najevo své sympatie již v době, kdy se teprve rval o Bílý dům. Stejně tak i jeho (tehdy potenciálnímu, a dnes už úřadujícímu) viceprezidentovi Jamesi D. Vanceovi i Trumpovu tehdejšímu „nejvzácnějšímu příteli“ Elonu Muskovi. Některá média dokonce spekulovala o tom, zda mezi „půvabnou Giorgiou“ a „neodolatelným Elonem“ není osobní vztah.
